Cihly, mramor, hliník, linoleum. Architekt Wagner vsadil u sídla Spořitelny Královské a císařské pošty nejen na moderní styl, ale také na promyšlené úspory. Banka v jeho době se rovnala omračujícímu mramorovému kolosu, autor však u svého projektu zvolil cihly, jež pouze zakryl tenkými pláty mramoru či žuly.
"Očistil" i fasádu. Původně navržené provedení s polosvlečenými sochami, které měly čnít nad keramickou stěnou jakoby poprášenou zlatým prachem symbolizujícím prosperitu, nakonec nepoužil.
Zůstaly jen "cudné" sochy. Nic víc stejně není zespodu vidět. Zvítězilo ekonomické hledisko.
Podobně jen "obalil" schodiště tenkou vrstvou mramoru a na schodnice použil vložený plát korkového linolea (tehdy zcela nový materiál), které se snadno udržuje a v případě poškození se jednoduše vymění.
Místnosti úředníků mají na svou dobu okna nevídaných rozměrů, která odpovídají i dnešním požadavkům. Kanceláře dělily pouze korkové a sádrové přepážky, aby bylo možné místnosti snadno upravit podle počtu úředníků, jichž zde pracovalo 17 tisíc.
Detail fasády
Budova spořitelny má lichoběžníkový tvar.
Wagner prostě stavěl funkční a praktické budovy, a za nijak přemrštěné náklady. Jemu a jeho Poštovní spořitelně je věnována další epizoda televizního cyklu Architektura (Otto Wagner: "Nová věcnost" vídeňské Poštovní spořitelny, ČT2 v sobotu 25. února v 13:55).
Nádraží v bance
Bankovní dvorana patří k nejoriginálnějším, jaké na začátku 20. století v Evropě vznikly. Prosklený strop vypadá, jako kdyby jej držely železné industriální sloupy. Jenže ty procházejí stropem a ve skutečnosti nesou vnější skleněnou střechu, která izoluje a chrání strop pod ní.
Vše tak připomíná malé nádraží, vložené do nitra budovy. Světlo proniká přes sklo a skleněnou dlažbu až do suterénu. Půdorys dvorany pak připomíná křesťanské baziliky, nikoli luxusní obchodní centra, která se stavěla v 19. století právě s prosklenými kupolemi a stropy a podle nichž se navrhovaly i dvorany bank.
Dvorana spořitelny
Hliník jako podpis
Otto Wagner miloval hliník, který byl v té době symbolem pokroku (s průmyslovou výrobou začal ostatně rakouský chemik) a používal jej s velkou chutí. Na fasádě najdete třeba 17 000 velkých hliníkových hřebů, které vypadají, jako kdyby držely pláty mramorové fasády. Jenže jde jen o optický efekt, mramorové desky jsou uložené na vrstvě malty. Důvod použití nikdy Wagner neprozradil, lze se jen domnívat, že mohly evokovat třeba dojem nedobytného sejfu.
Hliníkem Wagner obkládá i železné sloupy. Přitom nýty, které obklad naoko přichycují, jsou stejně nefunkční jako hřeby na fasádě. Po obvodu dvorany stojí zase "hliníkoví" vojáci, jde však jen o zajímavé vyústění ústředního topení.
Detail fasády
Detail - vyústění ústředního topení
To, že hliník vrství na železo i jiné materiály, patří také k Wagnerovu způsobu práce. Vrstvení materiálů je pro něho typické i v případě nábytku: od ochrany nejvíce namáhaných částí na područkách až po čalounění sedáků, které zároveň symbolizuje postavení uživatele. Nejlepší čalounění měl samozřejmě ředitel.
I barva určuje postavení, ředitelské prostory září výraznou červenou, zatímco jinde vládne šedá a bílá.
Poštovní spořitelna ve dvou etapách
Sídlo spořitelny Královské a císařské pošty, tedy její první část, postavil Otto Wagner za rekordně krátkou dobu, v letech 1903 až 1906. Vyhrál konkurz mezi 37 jinými architekty. Někteří poražení podali žalobu na zmanipulování, ale neuspěli.
Do jednotlivých podlaží vedou mohutná betonová a železná schodiště.
Schodiště do dvorany
Interiér druhé části spořitelny, která se dostavěla v roce 1912.
Aby se jediná moderní stavba na luxusní Ringstrasse v centru Vídně nevymykala svým pompézním sousedům, umístil ji do pozadí, za malé náměstí. Budova s dvěma křídly se táhne i do hloubky, má tvar lichoběžníku. Stavěla se ve dvou etapách, hlavní budova v letech 1903 až 1906, druhá část 1910 až 1912.
Architekt Otto Wagner13. 7.1841 – 11. 4. 1918 Své na tehdejší dobu revoluční principy prezentoval v knize Moderní architektura, čtvrté vydání již pod názvem Architektura naší doby. Společně s Gustavem Klimtem, Josefem Hoffmannem, J. M. Olbrichem a Kolo Moserem založil skupinu Vídeňská secese, jejíž byl hlavním představitelem, jeho pozdní práce se už blíží puristické architektuře. Tvrdil, že architektura musí přestat servilně napodobovat styly minulosti: "Musí být věrným odrazem naší doby, vyjadřovat prostotu, funkčnost a dokonce bych řekl vojenský smysl moderního života." Vedle Poštovní spořitelny, Císařské a Královské soukromé rakouské státní banky ve Vídni či kostela ve Steinhofu patří k jeho nejproslulejším realizacím vídeňská podzemní dráha. |
