Pokud některé domy umějí vyprávět příběhy, tak ten s číslem 6 na Hradčanském náměstí v Praze rozhodně. Račte vstoupit. Tady žije Mucha.
„Pozor na našeho hlídače,“ upozorní mě mírně John Mucha, když málem stoupnu na hlavu šelmy, jejíž kožešina leží na podlaze. Je tuze těžké koukat pod nohy, když všude kolem vás visí dílo a artefakty jednoho z největších umělců naší historie.
John Mucha je mým průvodcem po historii místa, které toho tolik ukazuje. A také tolik skrývá. John je vnukem malíře Alfonse a synem spisovatele Jiřího. Dříve se živil jako bankéř, teď se stará o odkaz rodu.
Alfons Mucha se stal z chuďase boháčem prakticky ze dne na den. Stačil jeden divadelní plakát. Reklamu na hru Gismonda si u něj objednala pařížská herečka Sarah Bernhardtová. On sám ovšem svět obohatil o víc než o peníze.
Atmosféra pro génia
John se omlouvá, že nemá dostatek času, aby mohla být prohlídka dokonalá. Řeší návrat obrazů ze Španělska, chystá další instalaci v Japonsku. Ale i kdyby měl k dispozici týden, stejně by to na odhalení všech tajů domu č. p. 6 nestačilo.
„Nastěhovali jsme se sem v roce 1950,“ zanoří se do vzpomínek. To bylo ve chvíli, kdy komunisté jeho rodině sebrali vilu v Bubenči. „První, co se mi vybaví, že všechny ty věci po vyložení tvořily docela slušný bordel.“
Věci. Nejsou to ledajaké věci. Jsou to předměty nevyčíslitelné hodnoty. Vždyť rozhovor probíhá u stolu, za kterým je harmonium, u kterého vznikla slavná fotografie Paula Gauguina v podvlékačkách.
„Dědeček se rád obklopoval svými předměty, takže interiér tohoto domu se blíží jeho pařížskému ateliéru. Potřeboval mít ke své tvorbě své zázemí, svou atmosféru. Tohle všechno mu pomáhalo, aby se cítil dobře.“
Slavného předka osobně nepoznal, přesto se díky svým rodičům dokáže do jeho myšlenek vžít. „Vždycky chtěl stavět mosty. Jeho dílo takovým mostem je,“ připomíná nadčasovost dědečkovy tvorby.
Dům dětí
Vraťme se zpět do socialistického Československa. V roce 1951 byl Jiří Mucha uvězněn a rodina neměla celý rok tušení, kde se nachází. Nebyla to snad ani ironie osudu, jako spíš zlovůle režimu, že obýval celu pověstného „hradčanského domečku“. Tedy vzdušnou čarou byl pár desítek metrů od svých blízkých.
Jak je možné, že na dohled z Hradu mohly za této situace zůstat ony drahocenné předměty a obrazy bez zájmu vládnoucí strany? Zásluhy prý má Johnova matka skotského šlechtického původu Geraldine Thomsen-Mucha.
„Byla to ohromná klika. Když otce odsoudili, přijela sem StB. Že se bude všechno konfiskovat. Maminka v panice zavolala britského velvyslance, který sice neměl žádné pravomoci, ale příslušníkům řekl, že maminka je pod ochranou Jeho Veličenstva krále Jiřího.“
Mucha vzpomíná, že estébáci odešli a navzdory výhrůžkám už se nikdy nevrátili. „Prošli domem a tohle všechno pro ně bylo haraburdí.“
Naštěstí. Jinak by byl umělcův odkaz téměř jistě ztracen. „Nebýt maminky, sbírka neexistuje. Byl by konec.“
Obrazy a umění vás obklopí hned ve vstupní chodbě slavného domu na Hradčanském náměstí.
Že by se ale za Johnova dětství kolem všech maleb, fotografií či kusů historického nábytku jen opatrně našlapovalo, to se asi říct nedá. Život v této části města byl velmi specifický i ve velmi specifické době. „Byl jsem v tom systému privilegovaný. Ostatní rodiny tu měly dvě místnosti, my celý dům. Kluci sem chodili, dělali jsme bordel,“ zasní se. „Za zahradou byla kasárna, tak jsme sbírali náboje a pak je házeli do ohně. Bouchlo to a byl poplach.“
„Chodil jsem do školky s ostatními zvláštními dětmi, které nebyly akceptované režimem. Byli tam Lobkowiczové, Colloredo-Mansfeld, takové rodiny. Ale to jako kluk nevnímáte.“ Čím více rostl, tím více měl problémů s původem. To jej vedlo k odchodu za studii do Londýna, později ho do Velké Británie následovala i jeho matka.
Dům hříchu
Vztah Johnových rodičů je různými lidmi vykládán různě. Po odchodu Geraldiny do Skotska se v domě usídlily jiné ženy v čele s Martou Kadlečíkovou. Kolují historky, kterak se v pokojích chodilo bez oblečení, vedly se vážné i nevážné řeči, které končily nezávazným milováním.
„Bylo to asi zvláštní. Hlavně v tehdejším systému. Chci říct jednu věc. Jen jednou se rodiče málem rozvedli, bylo to kvůli paní Plockové. Otec říkal, že to je jeho chyba,“ vzpomíná John Mucha. „Soudce se zeptal matky, co si myslí ona. Odpověděla mu, že si musí uvědomit, že někdo, kdo byl připraven obětovat život za svobodu a kdo prošel mučením, a je to umělec, tak nezapadá do vzorců normálního chování.“
Soudce tenkrát rozvod odmítl, Jiřímu Muchovi doporučil celou věc promyslet. „Otec a matka komunikovali především na mentální bázi. Ani Marta Kadlečíková, ani Vlasta Plocková nemohly sáhnout na jejich osobní vztah. Matku to samozřejmě bolelo. O tom není pochyb. Ale pomohla jí její hudba,“ tvrdí Mucha.
Se svou nevlastní sestrou Jarmilou Mucha Plockovou se John Mucha řadu let soudil, zda jí náleží právo užívat jméno slavné rodiny. Spor prohrál.
Milovaný Mucha
Příběhy přerostou v mýty, ale dílo zůstává. A to, které zanechal Alfons Mucha, se stává slavnější a slavnější. Pokud pojedete například do Japonska, odkazujte se, že je vaším krajanem. Mistr je tam milován.
John Mucha nyní jedná s pražským magistrátem o trvalém umístění slavné Slovanské epopeje, která podle jeho slov teprve bude naplno pochopena. „Měla mít tři části, bohužel už to dědeček nestihl. Měly se jmenovat Věk Rozumu, Věk Moudrosti a Věk Lásky, utvořilo by to jasný celek.“
Podobně jako rozsáhlé sbírky v domě číslo 6 na pražském Hradčanském náměstí. Tady Mucha žije dál.
