Postavte na budějovické náměstí Přemysla Otakara II. malý dřevěný domek na čtyřech nohách, dejte mu jedno kulaté okno a vaše fotografie obletí svět.
To přesně se mi stalo, když jsem se ze středy na čtvrtek ubytoval do obytného modulu od architektů známých jako Mjölk. Ti mají v Domě umění v Českých Budějovicích výstavu Week in Self.
Šanci přespat přímo na náměstí jsem si nemohl nechat ujít. Na vlastní kůži jsem tak okusil, jak to vypadá, když vám v noci chtějí udělat z domku kymácející se loďku na moři.
Myslivec v posedu pozorující lidi na náměstí
Ve středu v pět hodin odpoledne jsem si sbalil vodu, spacák, čisté prádlo a kartáček na zuby. Od jednoho z architektů Daniela Baudise jsem nafasoval klíč a žebřík a mohl jsem se ubytovat.
Ještě předtím už jsem ale přemýšlel o tom, jak svůj pobyt pojmu. Jelikož je modul svým způsobem posedem, rozhodl jsem se stát myslivcem pozorujícím z kulatého okna lidi hemžící se na náměstí.
Po několika minutách se ale role o 180 stupňů otočily a sám jsem se stal jakýmsi živým obrazem, a mohl si tak začít užívat svých "patnáct minut slávy".
Za prvních 30 minut si mě vyfotilo hned pět lidí, pak zaklepali první zvědavci. "Co tam děláte?" ptali se angličtí turisté. Se svou omezenou slovní zásobou se mi podařilo sdělit vše potřebné a pro další informace jsem je poslal raději přímo do Domu umění za architekty. Ti mě přišli brzy podpořit a přinesli láhev vína na uvolnění a vychutnání západu slunce. Především mi pak ukázali, jak se ovládá toaleta.
Večer a noc v posedu |
Ano! Odpovídám tím na jeden z nejčastějších dotazů, posed na náměstí má skutečné, i když trochu stísněné WC. A to není zdaleka všechno. V domku, který má jen několik metrů čtverečních, je dokonce i sprcha, lednička, mikrovlnná trouba, stolek s lampičkou a malý přímotop, který musí být snad z 60. let minulého století, ale večer krásně zahřál.
Asi deset minut po šesté jsem se pak stal opravdovým hitem pro zájezd asijských turistů. "Dóbrý dén," zaznělo sborově. Jejich průvodkyně mě pak požádala, zda mohou fotit, a hned na to se spustilo klasické asijské cvakání a blýskání fotoaparátů. Pro jistotu jsem vystřídal hned několik póz, aby bylo z čeho vybírat.
A nebyl to jediný zájezd, o chvíli později dorazili ještě více nadšení Nizozemci a bujaře ocenili každý postoj, který jsem za oknem zaujal. Dělal jsem si čárky a fotilo mě celkem 63 lidí, zamávalo bezmála sto a usmálo se jich nespočet.
Doporučíte nám nějakou restauraci? Nemohla bych zajít na kafíčko? Co tím sledujete? I na takové otázky jsem musel odpovídat. Kávu jsem s sebou, bohužel, neměl.
Vůbec nejvíce mě ale pobavila čtveřice dam, která pod posed dorazila po desáté večerní. "Říkají mi Užovka a jsem tady jediná svobodná, tak byste mě mohl vzít na chvíli k sobě." Takový byl neúspěšný požadavek jedné z žen. Čekal jsem, že dostojí svému jménu a možná se nahoru vyplazí, a tak jsem raději zaklapl dvířka.
Možná i proto pak společně s dalšími příchozími rozhoupali posed, abych znovu vykoukl. Stejného požadavku jsem se pak dočkal i v půl druhé v noci, když mé dočasné obydlí rozhýbala parta opilců, která křičela: "Krabicový muži, pojď ven, víme, že tam jsi."
Raději jsem zůstal uvnitř a poctivě vydržel až do rána. Pravda, moc jsem toho nenaspal, ale to by v takovém parádním obydlí na jednu noc stejně byla škoda.
