Matěj Stropnický jedná s památkáři, v autobusech a vlacích brázdí okolí a shání truhláře a umělecké kováře, učí se vyjednávat množstevní slevy a zjišťuje, jak je těžké vytopit v zimě pokoj s pětimetrovým stropem.
Když začne líčit sled událostí, jež vyústily v koupi zámku, vzpomenu si na „efekt motýlích křídel“, což je meteorologická teorie opřená o úvahu, že i jemný vánek vyvolaný třepetáním motýlích křídel může ve finále vyvolat tajfun na opačném konci planety. Ale dejme Matěji Stropnickému slovo, ať nám tu anabázi odvypráví sám:
„Když jsem na podzim 2017 skončil jako předseda strany, napadlo mě vysázet alej ke stému výročí Československa. Vyhlédl jsem si pozemky poblíž naší rodinné chaty v Polabí, jenže se ukázalo, že se mi je nepodaří vykoupit dostatečně rychle, aby se vysazení aleje stihlo.“
Při brouzdání katastrem nemovitostí na internetu začal se svým partnerem Danielem Krejčíkem rozvíjet úvahu o přesídlení z Prahy na venkov. „Nejdříve padl do úvahy mlýn, to byl Danův nápad. Pak jsme v zimě na horách v Malé Úpě narazili na opuštěnou boudu s nádherným výhledem na Sněžku, ale nebyla na prodej.“ Řeč je pochopitelně o boudě, nikoliv o Sněžce.
„A po téhle eskapádě jsme si řekli, že budeme hledat objekt, který je na prodej přímo.“ Načež v nabídce realitní kanceláře je zaujal chátrající zámeček v Osečanech na Příbramsku.
První náraz: horentní prodejní cena patnáct milionů korun. A druhý problém: zámek spoluvlastnilo sedmnáct restituentů rozsetých i na Slovensku, což zavánělo martyriem tahaček, pakliže by někdo z nich během prodeje zemřel, čímž by se proces převodu protáhl o celé měsíce.
„Koupě tak velké nemovitosti je poměrně zásadní rozhodnutí. Je to úvazek na deset let, spíš na víc, možná i na doživotí,“ nadnese realisticky. „Proto jsme se s prodávajícími restituenty dohodli, že nám na určitou dobu půjčí klíče, abychom si vyzkoušeli, jestli nás to tady baví.“
A tak loni na jaře začali na zámek dojíždět na víkendy. „Přitom – abychom se restituentům revanšovali – jsme to tady s jejich souhlasem v rámci svých fyzických sil začali čistit. A po večerech jsme chodili do místní hospody.“
Dalo by se očekávat, že Stropnického coby zeleného Pražáka s řadou politických nálepek venkované při první návštěvě hostince vyženou vidlemi. Leč překvapivě se stalo něco jiného.
„Ze všech zájemců o zámek jsme prý byli první, kdo do hospody přišel. Místní byli zprvu skeptičtí, protože zámek léta nikdo nechtěl, ale když se zdálo, že bychom ho koupit mohli, měli spíš radost, že jim tady ten barák přestane konečně chátrat.“
Vyvíjel se i postoj páru k rozhodnutí, zda se do zámeckého dobrodružství pustit. „Celé to mohlo skončit jen jakousi hrou, že sem budeme jezdit tři měsíce na víkendy a pak řekneme, že na to nemáme peníze. Zpočátku byl nadšenější Dan, ale když jsem se do toho postupně zamiloval, byl jsem to spíš já, kdo to chtěl dotáhnout. A naopak musím docenit Dana, že v těch kritických okamžicích už necouvnul; že byl odvážný.“
Nádvoří s barokním zámkem postaveným mezi lety 1670 a 1730.
A bude čím topit!
Následovala fáze shánění peněz. „V bankách nás vyhodnotili jako bonitní klienty, ale všechny banky postupně odmítly obvyklou variantu, že bychom ručili samotnou nemovitostí.“ Po domácí poradě dospěli k financování rodinnou půjčkou, takže 12. srpna 2018 mohl Matěj Stropnický na Facebooku oznámit, že se stali vlastníky zámku.
S dovětkem: „Pro ty, které znervózňuje, že neznají cenu: usmlouvali jsme ho na dvanáct milionů čili na cenu čtyřpokojového pražského bytu. A kde jsme na to vzali? Ukecal jsem mámu, že prodá pražský byt koupený z dědových peněz za Draculu a Monte Crista, který pronajímala, a my jí ho budeme do konce života splácet z pronájmu mého bytu v Praze.“
Političtí oponenti mu obratem s jízlivou příchutí bumerangově omlátili o hlavu paradox, že levičák se přes noc stal zámeckým pánem. Jiní mu vyčetli, že i jeho pražský byt, který nyní pronajímá a z něhož de facto zámek splácí, mu v minulosti koupila matka. Jistěže bychom se v tom mohli hnidopišsky pitvat i my, ale pokusme se přes to přenést – ušetříme si řádky pro zajímavější vyprávění, jak se laik učí za pochodu zachraňovat sešlou historickou památku a jaké trable a omyly při tom zažije.
Nejdřív si vyrazíme na krátkou zdravotní procházku do zámeckého lesoparku, na který sto let lidská ruka nesáhla. „Tady bývaly těsně nad sebou dva rybníčky,“ ukazuje Stropnický na dvě větší zanesené louže. „A tady někde vedlo od zámku schodiště k prádelně, ta stojí támhle dole u potoka, ale je rozbořená od povodně v roce 2002.“
Lesopark v éře nehospodaření uchvátily třicetimetrové jasany, které se roztahovačně rozlezly i po svahu pod zámeckými zdmi, takže objekt zastiňují. Na historických kresbách však zámek září do širého kraje. „Nedávno jsme dostali povolení od památkářů vyčistit to po první tři terasy, takže nás čeká kácení,“ říká Stropnický.
Budete pak mít čím topit, navážu. „No jejej!“ Osobně mám k vesnici blízko, takže nad pořezaným jasanem bych neplakal, je to agresivní plevel, ale stejně si do Matěje zlehka rýpnu, není-li kácení stromů v rozporu s jeho léta prosazovanou politikou.
V prvním patře je dočasná ložnice, přijímací pokoj a kancelář v jednom.
„Od některých lidí ze strany jsem si vyslechl kritiku, že likvidujeme stromy,“ přiznává. „Ale jednak je to náletová dřevina, jednak potřebujeme něčím topit v souladu s tím, že na památkově chráněném zámku nemůžeme vybudovat ústřední topení. Máme dvě možnosti: buď koupit na pile napolínkované dřevo, anebo porazit ten náletový jasan, který sem historicky nepatří.“
Připouští, že na vsi se musí s přírodou občas i bojovat. „Zatímco ve městě se příroda musí naopak hájit. Čímž chci říct, že ve městě považuju kácení stromů nadále za zločin. Ale musím přiznat, že po příchodu na vesnici přemýšlím o energetických tématech hodně.“
Nově stěhování
Po půlhodině se před námi opět zjeví nádvoří s barokním zámkem postaveným mezi lety 1670 a 1730. Má skvělou dispozici, leží dvě minuty chůze od návsi, přitom je v ústraní – na obecní periferii, na kopci nad říčkou, s výhledem. Tím romantika končí.
Když Matěj Stropnický odemyká, hned ve foyer pochopíme, že do zámeckých papučí se přezouvat nebudeme. Ocitli jsme se na probíhající stavbě, přičemž téměř nepostřehneme teplotní rozdíl. Venku je dnes kolem nuly, uvnitř tak pět stupňů.
„Báli jsme se, že nám v zimě bude zamrzat voda, ale stačí, když se člověk trochu pohybuje a tím se vytváří teplo,“ vypráví, zatímco v přízemí v improvizované kuchyňce chystá čaj.
„Je to tady trochu drsnější,“ poznamená, když postřehne, že nás polní podmínky lehce zaskočily. „Asi nikdy jsem nežil skromněji a ekologičtěji než teď. Vytřídí a zužitkuje se tady veškerý odpad, produkujeme si část energie a máme minimum spotřebičů.“
Vaří se na propanbutanové bombě. Co elektřina? „Kdyby tady nebyla, tak bychom o jejím zavedení patrně svedli velkou polemiku; já bych se bez ní asi zkusil obejít. Ale uznávám, je velké ulehčení, že ji tady máme.“
Elektrické rozvody jsou ale zastaralé, nesnesou větší zátěž, takže se musíte stále rozhodovat, třeba zda v koupelně zapnete bojler na vodu. Anebo světlo? Obojí naráz by vyhodilo pojistky, takže večerní hygiena se zatím odehrává při svíčkách.
Stoupáme do prvního patra, kde si v jednom z dvaceti prázdných salonů dvojice dočasně zřídila ložnici, přijímací pokoj a kancelář v jednom. Je to jediná místnost, kde se topí, a to v nádherných kachlových kamnech. Leč kabáty a bundy neodkládáme.
Se zimním pobytem se na zámku nepočítalo, panstvo na sklonku podzimu utíkalo za teplem do jižních krajin.
„Patnáct stupňů,“ zkontroluje Matěj teploměr umístěný v bezprostřední blízkosti kamen. „Reálně je tady tak jedenáct, dvanáct stupňů.“ Přiloží pár polínek. „Když se kamna nafedrují pořádně, vyhoří dřevo asi za tři čtvrtě hodiny.“
Se zimním pobytem se na zámku nepočítalo, panstvo na sklonku podzimu utíkalo za teplem do jižních krajin. Jak tedy učinit zámek od listopadu do února obyvatelným?
„Od toho se odvíjela naše největší debata s památkáři. Výměna oken nebo plášťové zateplení nepřipadá v úvahu. Nakonec se našlo docela dobré a průkopnické řešení pro památkově chráněný objekt, že jsme půdu zateplili ovčí vlnou. Jsou tam čtyři vrstvy pěticentimetrových pásů rouna, které se následně přikryjí prkny.“
Tenhle trik majitelé zámku naplno docení až na jaře, kdy přesídlí do čerstvě zrekonstruované ložnice o patro výš. „Tam už jsou stropy vysoké asi jen tři a půl metru, takže to vytopíme přes zimu snáz.“
Jste se zbláznili
Když už jsme se dotkli tématu památkářů: stavební povolení nelze začít shánět před provedením tzv. stavebně-historického průzkumu. „V praxi to znamená, že k vám přijde odborně zdatná osoba, která objekt projde od základů až po střechu, nafotí každý detail; vznikne z toho jakási kniha zhruba za sto tisíc korun na vaše náklady,“ popisuje Stropnický.
„Když jsme ale památkářům vše dodali, předložili jim dokumentaci na úpravu bytu o patro výš a dali najevo, že tady nechceme budovat další stoupačky, jednali s námi celkem velkoryse.“ Dobré vztahy s obávanými úředníky utužilo i rozhodnutí topit v zámku jako za starých časů – v kamnech.
„Památkáře to potěšilo, ale byla to šílená anabáze. Za komunistů se topilo akumulačkami, takže přístupy do komínů byly zazděné a ucpané. Což znamenalo, že jsme při čištění vyvezli tři kontejnery mouru a suti.“ Na rekonstrukci památkově chráněného objektu si můžete vyběhat jisté veřejné finanční příspěvky, ale to je jen start.
Za Jana Václava Bubna z Litic (1733) byla v jižním křídle zřízena kaple sv. Anny s bohatě zdobeným vstupním portálem z nádvoří.
„Když jsme se nastěhovali, volal mi Karel Schwarzenberg, říkal, že nás vítá v kraji, že jsme se úplně zbláznili, a varoval, že nejdražší bude provoz.“ Ilustruje to na příkladu: „Představte si jen úklid zámku, kdyby to chtěl člověk zvládnout vlastními silami, vydáte se umýt okna, začnete na jedné straně zámku a vrátíte se z druhé strany za čtrnáct dnů.“
Jak si na provoz přivydělat? „Například bychom chtěli přes léto uspořádat na nádvoří divadelní festival. V dosahu pár kilometrů se nacházejí slapská a orlická přehrada, které jsou v obležení desetitisíců lehce se nudících lidí, navíc kulturního dění v kraji není přehršel.“
Na klasický hotel zámek přestavět nechtějí. „Ale jelikož budeme potřebovat pomoc a ruce, tak se tady nemůžeme úplně zavřít,“ uvažuje racionálně. „Zatím to pomáháme spolufinancovat dlouhodobým pronájmem pokojů, máme už čtyři nájemníky, kteří dojíždějí za klidem. I teď v zimě tu každý víkend s námi někdo z nich byl. Jsou to lidé z okruhu našich známých – napůl nájemníci, napůl návštěva. Současně nám drobně pomáhají dávat zámek do kupy.“
Pronájem pokojů neinzeroval veřejně i proto, že zatím musí vystačit jediná koupelna. „Je to jistý zásah do našeho soukromí. Na druhou stranu, já jsem stejně žádné extra soukromí nikdy neměl,“ konstatuje.
Na internetových stránkách zamekbude.cz, kde informují o historii zámku a o svých plánech, zveřejnili transparentní účet, kde zatím vybrali necelých sto tisíc korun. Čerstvá novinka: od března začali po zámku provádět návštěvníky – vždy v neděli dopoledne v deset a jedenáct hodin, odpoledne pak ve dvě a ve tři.
A nyní pár praktických rad, kdybyste si chtěli pořídit zámek.
Zaprvé: „Myslím, že jsme udělali dobře, když jsme sem před koupí několik měsíců pravidelně jezdili a navázali dobrý vztah s prodávajícími. Pak nám celkem otevřeně řekli o všech problémech, například o přístupové cestě k zámku, konkrétně o průchodu skrze sousedící statek, který k zámku od třicátých let nepatří. Jeho služebnost nebyla při restitucích propsána a bude potřeba ji obnovit.“
Druhá rada: navažte vzájemnou důvěru s památkáři. „Ze všech stran jsme slyšeli, jak nám budou otravovat život a vše protahovat. Když ale vyšlo najevo, že neplánujeme žádné brutální zásahy, navodilo to vstřícnou atmosféru. Stanovisko s měsíční lhůtou vám pak přijde třeba už po týdnu, čímž se spousta procesů zrychlí.“
Třetí rada: „Důležitý je dobrý vztah se starostou. Ten osečanský mi připadá fajn, rozumíme si, ačkoliv jsme každý z jiného politického tábora.“
A rada čtvrtá, zásadní: „Měli byste myslet na to, že do obce nepřicházíte jako majitel, nýbrž jako host. Že se jdete něco naučit. Samozřejmě nevím, co si o nás myslí každý z těch 270 obyvatel Osečan, ale obecně se mi zdá, že nás přijali vstřícně.“
Ze zámeckého vybavení nezůstalo nic a některé stropy se propadly.
Což jen v praxi dokládá domněnku, že lidé na venkově už dávno nemají problém s přijetím homosexuálního páru. Do řečí se zatím dostali jen jedinkrát. „Cestou z posvícení jsme se na návsi vzali s Danem za ruku, což jsme moc nedělali ani v Praze. Načež, to přiznávám, jsem pak dostal od jednoho zdejšího kluka vynadáno, jako že tohle bychom tady dělat nemuseli. Ale vzápětí se nás zastala jeho partnerka. Další den se to probíralo v hospodě.“
A přidá úsměvný postřeh. „Vtipné jsou situace, kdy nás místní mají nějak označit a zdráhají se říct partner nebo přítel. Někdo to obchází slovy ten tvůj kamarád, jiný vymýšlí, jak to úplně obejít.“
Zkouška vztahu
Stranou všech starostí se zámkem si Matěj Stropnický koncem ledna odbyl divadelní premiéru. V pražské La Fabrice se s Danielem uvedli v dramatu Úplné zatmění, popisujícím nelehký milostný vztah prokletých básníků Verlaina (Stropnický) a Rimbauda (Krejčík). A recenze byly docela přívětivé. „Asi ještě nikdy jsem nedostal tolik pozitivní zpětné vazby na svou veřejnou činnost jako v tomhle případě. Máme celkem vyprodáno, takže mám radost.“
Když Stropnický kvůli roli na podzim studoval Verlainův životopis, narazil na vtipnou souvislost, o kterou se podělil na Facebooku: „Čtu Petitfilsův životopis Verlaina. A tu: v pětatřiceti přiměl matku prodat pařížské nemovitosti a koupil statek v jakési vsi nedaleko Remeše. No tak to teda už ale! O dva roky později to tam zadlužený balí, stíhá ale ještě zaveršovat: Náš pokus hospodařit věru skončil smutně / nicméně jsem se dlouho rozkošněji nepotěšil.“
Probíráme i pestrou historii vlastníků zámku, kteří se tu v průběhu staletí zkoušeli usadit, a to od dob Karla IV., kdy byl zámek původně gotickou tvrzí.
„Většinou to nebývali příliš dobří hospodáři, často se zadlužili a odcházeli spráskaní. Tak jsem zvědav na nás.“
Už si během necelého roku prošel nějakou vážnější krizí? „Ani ne,“ usměje se, „já jsem patnáct let pracoval pro stranu, která byla z celého období úspěšná jen asi tři roky. Takže jsem zvyklý dělat na projektu, který zdánlivě nemůže dopadnout šťastně,“ říká sebeironicky.
Vracím se ještě k jednomu příspěvku, který na podzim zveřejnil na Facebooku, a to že pořízením zámku si chtěl vytknout nějaký úkol, který bude lehce nad jejich síly. Proč? „Je to výzva. Svým způsobem zkouška, jestli to vydržíme. Jestli nás to taky nerozdělí? Jestli zvládneme něco vybudovat? Stavět dům v satelitu na předměstí mi přišlo málo. Oprava zchátralého zámku nese navíc rovinu, že to neděláme jenom pro sebe. Je to záchrana objektu, který sice nemá světovou cenu, ale je pořád lepší, když se zachránit podaří, než kdyby spadnul.“
A ještě dovysvětlí: „Vždycky jsem chtěl dělat něco užitečného, ale v politice jste zcela závislí na tom, jestli se s vašimi idejemi identifikují voliči. U záchrany historické památky je to o něco lehčí. Na jedné straně s vámi lidé sympatizují víc než s politikem, na druhé straně nejste na přízni veřejnosti tolik existenčně závislí.“
