Už jen prostředí, odkud pocházejí, je odlišuje dostatečně. Za rosnatkami se můžete vypravit na šumavskou slať, některé druhy tučnic rostou v České republice, ale i na Kamčatce, zatímco nejbližší špirlici najdete nejspíš při dovolené na Floridě. Něco společného ale přece jen mít musí. Většina druhů roste v přírodě na vlhkých místech chudých na živiny. A právě hmyz, který nad blaty tak často poletuje, jim chudý jídelníček doplňuje především o chybějící dusík. A povědomost o přirozeném prostředí rostlin se hodí i při domácím pěstování. "Masožravé rostliny, které jsou obvykle nabízeny v obchodech, bez problémů snášejí prostředí moderních bytů a lze je celoročně pěstovat při pokojových teplotách. Většina druhů má slabý kořenový systém, který nesmí nikdy vyschnout květináče musí přes léto stát ve vodě. Řada z nich je navíc světlomilná, proto jim vyberte stanoviště co nejblíže u okna," doporučuje pěstitel Jaroslav Reidl z Českých Budějovic, který se může pochlubit jednou z největších sbírek masožravých rostlin v Evropě.
Rosnatka - zrádné kapky rosy
Rosnatky (v obchodě jsou zpravidla popsány latinským názvem Drosera) mají listy pokryté hustým kožíškem jemných chloupků, na jejichž konci se obvykle třpytí drobná kapička. To, co oko vnímá jako romantickou "krůpěj rosy", je však past - kapka lepkavé tekutiny, která obsahuje trávicí enzymy. Hmyz, který tu přistane, podráždí rostlinu a ta k němu nakloní i okolní výčnělky, jichž se ještě nedotkl. I tak má kořist se silnými křídly ještě šanci na únik - a proto se u některých druhů vyvinuly nápadně dlouhé listy, které se kolem polapené mušky postupně ovinou. "Pro většinu rosnatek je důležité dobré osvětlení, které podporuje růst a vytváření nových pletiv. Rostlina, která má přes léto dobré světelné podmínky, obvykle přežije bez problémů i temné zimní období," vysvětluje Jaroslav Reidl. Potěšení ze zajímavé rostliny si však nemusí odepřít ani majitelé temných bytů. Stačí, když si vyberou některý ze tří pralesních druhů, které jsou přizpůsobeny tmavému prostředí ve stínu stromů. Patří k nim Drosera adelae, D. prolifera a D. schizandra. Právě rosnatka je rod, na nějž si mohou troufnout i pěstitelští začátečníci. Nic nezkazí, když sáhnou po nenáročných druzích Drosera capensis nebo D. capilaris. Zajímavou, nepříliš náročnou skupinou jsou i trpasličí rosnatky z Austrálie, ke kterým patří třeba Drosera pygmaea, D. drummondii nebo D. miniata. Právě jejich nenápadnost se však může stát kamenem úrazu: "Trpasličí rosnatku jsem objevil až v době, kdy už jsem masožravky pěstoval několik let. Koupil jsem ji lacino - ale nevydržela mi dlouho: rostlinka v samostatné misce byla totiž tak nenápadná, že jsem ji při zalévání několikrát přehlédl, a tak jsem ji vlastně umořil suchem," vzpomíná sběratel Jiří Kahoun z Kostelce nad Černými lesy.
Tučnice má listy pokryté lepidlem
Tučnice dostaly jméno podle silných lesklých listů, které slouží jako zásoba vody v období jejího nedostatku. Na listech je lepkavá šťáva z trávicích žlázek, které vyrůstají na celém listu, podobně jako u rosnatek. O její účinnosti svědčí množství drobného hmyzu, kterým se list po nějakém čase pokryje. Větší hmyz se však většinou dokáže z tenké vrstvičky odlepit. "Mezi tučnicemi (známějšími pod odborným pojmenováním Pinguicula) je řada druhů s ozdobnými květy. Nápadní 'motýlci' v bílé, modré, růžové nebo fialové barvě vyrůstají na dlouhých stopkách a vydrží krásní několik týdnů. Přitom jsou tučnice vcelku odolné rostliny, které mohou pěstovat i laici," říká Aleš Čech z pražského květinářství v Žitné ulici. Na rozdíl od většiny ostatních rodů nemusí stát trvale ve vodě, snesou i krátké období sucha. Některým druhům prospěje v zimě období vegetačního klidu s nižší teplotou a mírnou zálivkou. Začátečníci mohou vyzkoušet třeba druhy Pinguicula agnata, P. moranensis nebo P. "Sethos", naproti tomu evropské druhy lze doma pěstovat jen velmi těžko.
Mucholapka líčí zubatou past
Listy mucholapky (Dionaea) už na první pohled připomínají zubatá pytlácká železa, jaká se kladou poblíž zvířecích chodníčků. I princip je podobný: na vnitřní straně listu (pasti) vyrůstá šest citlivých chloupků. Jakmile neopatrná moucha dvakrát zavadí aspoň o dva z nich, list se uprostřed sevře - a past sklapla. Celý lov trvá za dobrých podmínek sotva půl vteřiny. Domácí pěstování na plně osluněném stanovišti přežije mucholapka bez problémů. Vadí jí vysoká teplota během temných zimních měsíců - nejčastější příčina konce je však jiná. Hravý pěstitel rostlinu umoří přehnaným přísunem much, který ji nutí neustále sklapovat pasti. Také přebytek živin při nedostatku světla způsobuje tvorbu nevyzrálých pletiv, která snadno podlehnou hnilobě. Mucholapka má i zajímavé bílé květy. Jenže na přelomu zimy a jara, kdy se objevují, připraví rostlinu o spoustu sil, které potřebuje na tvorbu listů. Proto je lepší poupata včas odstřihnout.
Špirlice lapá hmyz do hlubokých pastí
Kdo by si chtěl pořídit špirlici, najde ji v obchodě spíš pod latinským názvem Sarracenia. Až metr vysoké pasti špirlic připomínají úzké trychtýře s placatou čepicí. Hmyz, který nahlédne do svrchní nálevky, je přilákán množstvím nektarových žláz na hrdle a přistávací ploše pasti. Do pasti sklouzne a moucha, která běžně leze po skle, z pasti neunikne. Dlouhé chloupky u S.psittacina jsou skloněny směrem dolů, takže vedou kořist do nitra pasti - vylétnout jí však už nedovolí. Tak důmyslné zařízení může lovit nejen hmyz, ale stačí třeba i na malou žábu. I přes nápadně exotický vzhled se většina druhů vyrovná s domácím prostředím, přes léto jim prospěje pobyt venku. K odolným druhům patří Saracenia purpurea, S. leucophylla nebo S. flava.
Láčkovka - masožravka pro nadšence
Lapací orgány láčkovky připomínají zelenou konvici na kávu: na dlouhém úponku vyrůstá objemná baňka překrytá víčkem. Místo zbytku kávy na dně je tu ovšem trávicí tekutina - a do ní spadne většina hmyzu, obojživelníků nebo i drobných ptáků, kteří sem zabloudí, ať už za vůní nektaru, nebo jen tak náhodou. "Láčkovka čili Nepenthes je pěstitelsky poměrně náročný rod. Rostliny vytvářejí láčky jen při relativní vzdušné vlhkosti nad osmdesát procent vyžadují tedy buď pěstování v uzavřeném prostoru s vyšší vzdušnou vlhkostí, např. v akváriu, nebo časté mlžení. Méně náročný je třeba druh Nepenthes ,Mixta'. Krásné rostliny jsou vlastně odměnou za dobré srdce. Vyrostou jen tomu, kdo nelení a každý den je orosí a prohlédne, zda jim nic
Rosnatka - zrádné kapky rosy
Rosnatky (v obchodě jsou zpravidla popsány latinským názvem Drosera) mají listy pokryté hustým kožíškem jemných chloupků, na jejichž konci se obvykle třpytí drobná kapička. To, co oko vnímá jako romantickou "krůpěj rosy", je však past - kapka lepkavé tekutiny, která obsahuje trávicí enzymy. Hmyz, který tu přistane, podráždí rostlinu a ta k němu nakloní i okolní výčnělky, jichž se ještě nedotkl. I tak má kořist se silnými křídly ještě šanci na únik - a proto se u některých druhů vyvinuly nápadně dlouhé listy, které se kolem polapené mušky postupně ovinou. "Pro většinu rosnatek je důležité dobré osvětlení, které podporuje růst a vytváření nových pletiv. Rostlina, která má přes léto dobré světelné podmínky, obvykle přežije bez problémů i temné zimní období," vysvětluje Jaroslav Reidl. Potěšení ze zajímavé rostliny si však nemusí odepřít ani majitelé temných bytů. Stačí, když si vyberou některý ze tří pralesních druhů, které jsou přizpůsobeny tmavému prostředí ve stínu stromů. Patří k nim Drosera adelae, D. prolifera a D. schizandra. Právě rosnatka je rod, na nějž si mohou troufnout i pěstitelští začátečníci. Nic nezkazí, když sáhnou po nenáročných druzích Drosera capensis nebo D. capilaris. Zajímavou, nepříliš náročnou skupinou jsou i trpasličí rosnatky z Austrálie, ke kterým patří třeba Drosera pygmaea, D. drummondii nebo D. miniata. Právě jejich nenápadnost se však může stát kamenem úrazu: "Trpasličí rosnatku jsem objevil až v době, kdy už jsem masožravky pěstoval několik let. Koupil jsem ji lacino - ale nevydržela mi dlouho: rostlinka v samostatné misce byla totiž tak nenápadná, že jsem ji při zalévání několikrát přehlédl, a tak jsem ji vlastně umořil suchem," vzpomíná sběratel Jiří Kahoun z Kostelce nad Černými lesy.
Tučnice má listy pokryté lepidlem
Tučnice dostaly jméno podle silných lesklých listů, které slouží jako zásoba vody v období jejího nedostatku. Na listech je lepkavá šťáva z trávicích žlázek, které vyrůstají na celém listu, podobně jako u rosnatek. O její účinnosti svědčí množství drobného hmyzu, kterým se list po nějakém čase pokryje. Větší hmyz se však většinou dokáže z tenké vrstvičky odlepit. "Mezi tučnicemi (známějšími pod odborným pojmenováním Pinguicula) je řada druhů s ozdobnými květy. Nápadní 'motýlci' v bílé, modré, růžové nebo fialové barvě vyrůstají na dlouhých stopkách a vydrží krásní několik týdnů. Přitom jsou tučnice vcelku odolné rostliny, které mohou pěstovat i laici," říká Aleš Čech z pražského květinářství v Žitné ulici. Na rozdíl od většiny ostatních rodů nemusí stát trvale ve vodě, snesou i krátké období sucha. Některým druhům prospěje v zimě období vegetačního klidu s nižší teplotou a mírnou zálivkou. Začátečníci mohou vyzkoušet třeba druhy Pinguicula agnata, P. moranensis nebo P. "Sethos", naproti tomu evropské druhy lze doma pěstovat jen velmi těžko.
Mucholapka líčí zubatou past
Listy mucholapky (Dionaea) už na první pohled připomínají zubatá pytlácká železa, jaká se kladou poblíž zvířecích chodníčků. I princip je podobný: na vnitřní straně listu (pasti) vyrůstá šest citlivých chloupků. Jakmile neopatrná moucha dvakrát zavadí aspoň o dva z nich, list se uprostřed sevře - a past sklapla. Celý lov trvá za dobrých podmínek sotva půl vteřiny. Domácí pěstování na plně osluněném stanovišti přežije mucholapka bez problémů. Vadí jí vysoká teplota během temných zimních měsíců - nejčastější příčina konce je však jiná. Hravý pěstitel rostlinu umoří přehnaným přísunem much, který ji nutí neustále sklapovat pasti. Také přebytek živin při nedostatku světla způsobuje tvorbu nevyzrálých pletiv, která snadno podlehnou hnilobě. Mucholapka má i zajímavé bílé květy. Jenže na přelomu zimy a jara, kdy se objevují, připraví rostlinu o spoustu sil, které potřebuje na tvorbu listů. Proto je lepší poupata včas odstřihnout.
Špirlice lapá hmyz do hlubokých pastí
Kdo by si chtěl pořídit špirlici, najde ji v obchodě spíš pod latinským názvem Sarracenia. Až metr vysoké pasti špirlic připomínají úzké trychtýře s placatou čepicí. Hmyz, který nahlédne do svrchní nálevky, je přilákán množstvím nektarových žláz na hrdle a přistávací ploše pasti. Do pasti sklouzne a moucha, která běžně leze po skle, z pasti neunikne. Dlouhé chloupky u S.psittacina jsou skloněny směrem dolů, takže vedou kořist do nitra pasti - vylétnout jí však už nedovolí. Tak důmyslné zařízení může lovit nejen hmyz, ale stačí třeba i na malou žábu. I přes nápadně exotický vzhled se většina druhů vyrovná s domácím prostředím, přes léto jim prospěje pobyt venku. K odolným druhům patří Saracenia purpurea, S. leucophylla nebo S. flava.
Láčkovka - masožravka pro nadšence
Lapací orgány láčkovky připomínají zelenou konvici na kávu: na dlouhém úponku vyrůstá objemná baňka překrytá víčkem. Místo zbytku kávy na dně je tu ovšem trávicí tekutina - a do ní spadne většina hmyzu, obojživelníků nebo i drobných ptáků, kteří sem zabloudí, ať už za vůní nektaru, nebo jen tak náhodou. "Láčkovka čili Nepenthes je pěstitelsky poměrně náročný rod. Rostliny vytvářejí láčky jen při relativní vzdušné vlhkosti nad osmdesát procent vyžadují tedy buď pěstování v uzavřeném prostoru s vyšší vzdušnou vlhkostí, např. v akváriu, nebo časté mlžení. Méně náročný je třeba druh Nepenthes ,Mixta'. Krásné rostliny jsou vlastně odměnou za dobré srdce. Vyrostou jen tomu, kdo nelení a každý den je orosí a prohlédne, zda jim nic
 Aldrovanda vesiculosa |
 Byblis liniflora |
 Cephalotus follicularis |
 Dionaea muscipula |
 Některé masožravé rostliny musí být v kleci. |
 Detail masožravé rostliny v kleci |
