Na horké sklo sahá bez rukavic. Český sklář patří ke světové špičce

  1:00aktualizováno  1:00
Lidí, kteří umějí vyrobit realistickou sochu ze skla bez použití forem, není na světě moc. Zhruba tak tři. Jedním z nich je Martin Janecký, který v pětatřiceti letech patří v oboru uměleckého sklářství ke světové špičce.

Martin Janecký patří v pětatřiceti letech v oboru uměleckého sklářství ke světové špičce. | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Jak horké je sklo, se kterým pracujete?
Má kolem 1 100 stupňů, přímo při práci je teplota nižší.

Koukám na vaše popáleniny na ruce. Ty máte od skla?
Ty mám z minulého týdne. Používám kyslíkový hořák, kterým si předehřívám různé části na skle, a trochu jsem si upekl prsty. Ale jinak se moc nepálím, tohle byla spíš výjimka. Častěji se spálím o troubu, když peču kuře. Z nějakého důvodu se nejčastěji spálím na jaře, které v Austrálii, kde jsem před týdnem učil, začíná. Ale ono je dobré si občas připéct prsty a uvědomit si, že je to fakt horký.

Proč nepoužíváte rukavice?
Rukavice používám, ale není to úplně ono, je potřeba mít v rukách cit. Nemůžu mít žádné palčáky.

Fotogalerie

Takže výsledný tvar vytváříte doslova holýma rukama?
Používám hodně různých nástrojů, špachtlí. Samotné sklo se na začátku tvaruje do poskládaných namočených novin.

Váš otec pracoval ve sklárnách jako technolog, měl jste ke sklu blízko odmalička?
Žhavé sklo jsem viděl poprvé až v jedenácti, kdy mě táta vzal do sklárny na ostrov Murano.

A byla to láska na první pohled.
Ani ne, nadšený jsem z toho rozhodně nebyl. Nějaký děda tam vyfoukl bublinu a šli jsme pryč. Ale dodnes si to pamatuju.

Kdy to tedy přišlo?
Máma byla malířka skla a jezdil jsem za ní do Poděbradské sklárny, kde v té době rodiče pracovali. Takže jsem v tom trochu vyrůstal. Táta ve mně lásku k řemeslu a umění nějak vypěstoval, ale nikdy jsem nebyl do ničeho tlačený. Dá se říct, že sklo si spíš vybralo mě. V roce 1993 postavil táta svoji sklárnu kousek od Poděbrad a tam jsem začal. Od prvního dne, kdy zapnuli pece, jsem přišel každé ráno v šest, pak šel do školy, posbíral nějaké pětky a mazal zpátky do fabriky. Trávil jsem tam veškerý volný čas, víkendy, prázdniny.

Co vás na tom bavilo nejvíc?
Měl jsem štěstí, že jsem zažil starou školu. Pro třináctiletého kluka byla úžasná celá ta atmosféra, kdy bylo hodně věcí dovoleno. Pracoval jsem v dílně Karla Kromholze, což byl jeden z nejlepších českých sklářů v té době, naprosto úžasný člověk, který mě učil řemeslo. Měl jsem dovoleno si všechno zkoušet, nechával mě dělat, co jsem chtěl, jen dával pozor, abych všechny kolem sebe nespálil. Podle mě zásadní věc, když vás někdo odmala nezašlapává do země a nechá vás v tom prostředí svobodně být.

Když to spočítáme, se sklem jste začal ve třinácti, takže se mu věnujete ...
Dvaadvacet let.

Bylo hned jasné, že pro něj máte nějaké nadání?
Talent je určitě potřeba, ale to je jen předpoklad, naprosto zásadní je píle a vydržet u toho. Ale tak je to se vším.

Laicky řečeno, vyrábíte sochy ze žhavého skla. Je to v oboru sklářství vrcholová disciplína?
Určitě jedna z nich. Prvních deset let jsem prošel všemi možnými druhy výroby skla, což mi dalo základy a porozumění sklu jako materiálu. Technika, se kterou pracuji, se jmenuje inside sculpting. Na světě se jí profesionálně věnují asi tři lidi. Je to hodně složité a nikdo na to nemá moc nervy. Práce trvá tři až šest hodin, kdy se s materiálem neustále pracuje, ohřívá se, tvaruje. Když se sklo ohřeje málo, může prasknout, když moc, tak se zbortí.

Všechny části figury jsou spojovány zatepla.

Všechny části figury jsou spojovány zatepla.

A stane se, že věc, na které pracujete šest hodin, na konci praskne?
Málokdy, ale samozřejmě se to stává.

Co pak děláte? Vztekáte se?
Jak kdy. Většinou jdu okamžitě do cukrárny a dám si něco sladkého.

Může mít vůbec sklář prchlivou povahu?
To je hodně individuální. Moje práce je opravdu jedna z mála věcí, na které se dokážu plně soustředit. Jinak nevydržím sedět.

Kreslíte si návrhy předem?
Kreslit moc neumím. Představu mám v hlavě a dělám ji rovnou do skla.

Do aukce Křehká síla skla jste vybral dílo - hlavu nazvanou YAN. Jaká byla představa?
Je to věc ze série portrétů, na kterých jsem pracoval minulý rok. A tahle socha je pro mě dost zásadní kvůli příběhu a určitému pocitu, který má.

Co kdyby za vámi někdo přišel, že chce udělat portrét své ženy?
Naštěstí se mi tohle ještě nestalo a doufám, že ani nestane. Nějaké portréty jsem dělal, ale jen opravdu zřídka a jen lidí, které dobře znám.

S čím se při „sochání“ se žhavým sklem pracuje? Máte svoji speciální sadu nástrojů?
Mám klasické nástroje a potom speciální, které mi vyrábí jeden člověk v Seattlu.

V pětatřiceti patříte mezi světově proslulé sochaře a skláře, živíte se už jen uměním?
Ano, dá se tím uživit.

Byly doby, kdy jste neměl na chleba?
Byly dokonce i doby, kdy jsem ani nevěděl, co chleba je.

Říkal jste, že si vybíráte, kde chcete vystavovat nebo prodávat. Proč jste kývl na výstavu Křehká síla skla?
Oslovila mě ředitelka aukčního domu Dorotheum. Je to skvělý výběr autorů a je mi ctí být jeho součástí.

Vystudoval jste Střední průmyslovou školu sklářskou v Novém Boru a pak vyrazil rovnou do světa. Kam jste si to namířil?
Nejdřív jsem odjel do Švédska k akademickému sochaři Milanu Votrubovi a pak do Ameriky. V roce 2005 jsem potkal v Pichuck Glass School skvělou paní Judy Warwick. Je to taková moje Aljaška máma. Pomohla mi tím, že mi dala prostor, kde jsem mohl tvořit, všechno kazit a učit sám sebe, což je strašně vzácné. Sklárna je finančně velice náročná sranda. To, že ta dáma žije zrovna na Aljašce, je druhá věc.

Práce trvá tři až šest hodin, kdy se s materiálem neustále pracuje, ohřívá se,...

Práce trvá tři až šest hodin, kdy se s materiálem neustále pracuje, ohřívá se, tvaruje.

Proč? Nelíbilo se vám tam?
Já osobně bych si tuhle destinaci asi nevybral, nejsem typ, který tíhne k přírodě. Mám rád velká města a pořádný šrumec. Ale považuju to za svůj druhý domov a každý rok se tam vracím. Celý den jsem zalezlý ve studiu a nechodím na žádné výlety. Ono to ani nejde, všechno je zamrzlé, venku minus čtyřicet. Mám ve studiu pec, kde to plápolá a celé tři měsíce to má takovou vánoční atmosféru.

Pec nikdy nevyhasne?
Když se dělá, tak pec běží pořád.

Kde se vám ještě líbilo?
Nikdy jsem nejel někam na dovolenou, buď učím na škole, nebo jsem ve sklárně, kde učím a předvádím. Žil jsem v Jižní Africe, v Japonsku, ve Švédsku, dvanáct let v Americe, ale nejvíc se mi líbí doma. Odjel jsem v třiadvaceti s tím, že venku zůstanu, ale čím déle jsem byl pryč, tím víc jsem chtěl domů. Nejsem v tomhle směru moc adaptabilní. Jsem prostě takovej českej balíček.

Jaké máte teď plány?
Usadit se, postavit studio, zasadit strom a tak dále. Pár let jsme zkoušeli najít vhodný prostor pro studio v Praze, ale to se nepovedlo. Teď jednáme o místě na severu Čech, které by bylo pro tenhle projekt ideální. Bude to místo, kde budu pracovat na svých věcech, realizovat návrhy a projekty různých umělců nejen od skla. Budou tam i další ateliéry, kde budou moct lidi tvořit a pomáhat mladým nadějným uměleckým sklářům. Tak nám držte palce.

Takže návrat na sever?
Ano.

Většinou se lidé s takovými plány a zkušenostmi vracejí ze světa domů na stará kolena. Vy jste to stihl v pětatřiceti.
Je čas zůstat na jednom místě a soustředit se na jiné věci. Cestováním a učením se jsem strávil posledních patnáct let. A je čas to přivézt domů. Studio je pro mě moc důležité, je to můj velký sen, tak jsem si musel trochu pospíšit, abych se právě nevrátil až na stará kolena. To bych toho tady už moc neudělal.

Sklářský výtvarník Martin Janecký a jeho unikátní tvorba

Autoři:



Nejčtenější

Peklo se sousedem. Kůlnu přestavěl na továrnu s pětimetrovým komínem

1

Místo kůlny má soused na zahradě zděnou budovu, ve které podniká, vyrábí dřevěné suvenýry. Z komína se valí kouř a...

Obývací kuchyně ve srubu vyšla na 500 tisíc. Zábradlí muselo pryč

Obývací kuchyně v přízemí získala novou moderní tvář.

Lucie svůj srub za Prahou miluje. Ráda by se do něj s rodinou přestěhovala na trvalo. Místnosti však nejsou pro...



Dvoupodlažní dřevostavba se snadno vytápí i větrá, hluk zde nehrozí

Dům snů. Každý má vlastní představu o ideálním domě. Ten, o kterém snila...

Po letech náročné práce, za kterou se přestěhovali do města, začali pomalu plánovat návrat do tiché vesnice v nádherném...

Deset let stavěl dům z pohledového betonu. Inspiroval se v Japonsku

Výrazné vodorovné slunolamy podporují exotický vzhled domu a zároveň chrání...

Příběh tohoto domu je vyprávěním o cestě za snem, lásce k architektuře, ideálech a zejména o houževnatosti, se kterou...

Rodina si za městem postavila vilku. Zachránila stromy i peněženku

Manželé si dům postavili na okraji severoitalského městečka Fagnano Olona.

Mladá rodina se dvěma malými dětmi si v sadu v severoitalském městečku Fagnano Olona postavila vilku, která všem...

Další z rubriky

Pořídili si kuchyň ve stylu staré Anglie. Vyrobil ji truhlář z Walesu

Na míru navržená kuchyňská linka je ručně vyrobena z masivního dřeva a také je...

Nenápadný typový dům nedaleko Prahy dostal díky novému zařízení punc solidnosti a nadčasové důstojnosti. Vstoupíte-li...

Bydlení v pronajatém bytě: mladá výtvarnice ho upravila po svém

Pohovka v obývacím pokoji má víceúčelové využití – je reprezentativním místem...

Je mladá, krásná a velmi talentovaná. Řeč je o ilustrátorce Tině Minorové, kterou jsme navštívili v jejím bratislavském...

Mají dům jak z anglického venkova. A uvnitř minimum věcí i nábytku

Přizpůsobivý dům. Začátkem 90. let ho začal stavět Zoltánův otec, dokončili jej...

Nevelký přízemní dům upravila a zařídila máma dvou dětí postupně tím, co bylo jejímu srdci blízké, i podle potřeb...



Najdete na iDNES.cz