Hotel Four Seasons je jakoby obestřen tajemnou oponou. Soukromí svých hostů tu střeží nezvykle pečlivě. Prý tady spal třeba Robbie Williams, Sean Connery, Mick Jagger nebo pátý nejbohatší muž planety Lakshmi Mittal.
Od hotelového managementu se však o takových věcech zvědavci nikdy ujištění nedostane. Celebrity a boháči mají totiž absolutní utajení rádi...
Před hotelem stojí černé mercedesy a kmitají tu portýři se zlatými klecemi na kolečkách - přepravkami zavazadel. Když promluvím česky, je slečna recepční úplně vyvedena z míry, dokonce chvílemi zadrhává. Je tak zvyklá na angličtinu, že se jí česká slova už obtížně vybavují. Češi tu pobývají jenom výjimečně.
„Tady je restaurace Allegro. Nejlepší v Česku,“ nezapomene recepční zdůraznit cestou k pokoji, zatímco se vláčí s mou taškou. Jdeme žlutou úzkou chodbou, je to hotový labyrint. Pokoje jsou nalepené jeden na druhém. Vznešené ticho, všude omamně voní květiny. Už jsme tu.
Což o to, pokoj jsem dostala pěkný. Číslo: 410. Madonna si však v tomhle trpaslíkovi o čtyřiceti metrech čtverečních „pohov“ dávat určitě nebude. Vsadila bych se, že „Božská“ se nechá omráčit úchvatnou vyhlídkou na Pražský hrad a Vltavu z oken prezidentského apartmánu (ten má 370 metrů čtverečních).
Tedy pokud ji šofér z Ruzyně doveze opravdu právě sem. Vedení hotelu při této otázce zarytě mlčí a mlčet bude. Jasné je to, že za jednu luxusní noc by v nejlepším, prezidentském apartmá hotelu Four Seasons Madonna zaplatila pět tisíc eur...
To já jsem se s rozpočtem uskrovnila. Jedna noc mě vyjde na 6800 korun. A tak z okna namísto třpytivé řeky pozoruji v Platnéřské uličce jen bezdomovce, který se právě v koši snaží vyštrachat večeři.
Záškodníci luxusu
„Chcete led?“ ptá se mě recepční. „Ále, ani ne,“ mávnu rukou a přijde mi to legrační. Obsahu minibaru, i když je lákavý, se vzhledem k cenám vyhýbám obloukem. Ani ne čtyři deci šampaňského značky Louis Roederer vyjde na 2100 Kč, stejné množství červeného vína na 780 Kč.
Za lahvičku vody značky Evian host zaplatí 190 Kč. V několikanásobně vyšších cenových relacích oproti normálu jsou v minibaru k mání ještě džusy, lahvová piva nebo třeba „chladivá oční maska“, která přijde na 550 Kč. Místo toho, abych se zakousla do předražené čokoládové tyčinky (110 Kč), vyrážím na večeři do nedalekého fastfoodu.
Jenom překrm ve slavné restauraci Allegro stojí kolem tisícovky, takže si na vybrané lahůdky k večeři nechám zajít chuť. Pak se plížím zpět, posilněná nezdravou stravou. Dveřník mi uctivě kyne. S papírem od hamburgru v kapse si připadám jako hochštapler.
Tady spaly celebrity i pohádkoví boháči. Noc vyjde na 5000 eur.
Co dělat v sebekrásnějším hotelovém pokoji, když se vám nechce zírat nejen na český, ale ani na arabský, nebo dokonce japonský kanál? Ticho je v něm přímo výběrové. Je možné sejít třeba do suterénu a spočinout v rukou masérů.
Aromaterapeutická masáž La Bohéme prý zbaví hosta únavy. Přijde na 3450 Kč, ale na výběr jsou i další, o něco levnější druhy. Je možné nechat si udělat manikúru či pedikúru (za 500-1000 Kč) nebo navštívit Health club (Klub zdraví) a za tisícovku si objednat soukromého trenéra. Já se však zatím dál rozhlížím po novém příbytku.
Kromě televize je tady CD přehrávač, sejf, možnost připojení k internetu nebo zhlédnutí některého z DVD. Otevřu šatník: ramínka v šatně jsou vyzdobena perličkami a mašlí! Na odpadkovém koši se skví zlatý ornament. Specialitou je koupelnový telefon.
Dvojité dveře na maličký balkonek jsou zamčené. Ale co mne zarazí ještě víc: v mozaice ptačích exkrementů si na něm lebedí holub! Když odletí, s nosem na skle hledím na jeho taktak opeřené mládě. Divoké ptactvo? A v bezprostřední blízkosti zhýčkaných hotelových hostů? Co kdyby se to stalo Jí? Co kdyby měla božská královna popu z ptáků fobii? Z šoku odřekla koncert?
Tváří v tvář znepokojivým úvahám mě zajímá, co mému nálezu řekne hotelová recepce. Hrnu se k telefonu. Je mi jasné, že choulostiví hosté mění pokoj třeba jen kvůli tomu, že se v něm potkají s komárem. „Máte holuby na balkoně? Moc se omlouvám, ale s tím asi nebudeme moct nic dělat. Ale ještě se zeptám,“ slyším ze sluchátka.
Za dvacet minut ťuká na dveře statný muž vyzbrojený kýblem, lopatkou a ohromnou baterkou. Pan údržbář.
Muž balkonek odemyká, pták-matka vyplašeně odlétne do večerního šera. Zaměstnanec osvítí holoubě kuželem světla z baterky přísně, jako by šlo o teroristu.
„Hnízdo odstraním, ale je tady mláďátko,“ obrací se pak na mě. „Hm, já vím,“ odpovím nezúčastněně jako host-nafoukanec.
„Když na něj sáhnu, tak se k němu už rodiče nebudou hlásit. „Jenže já se jich štítím, dostanu ptačí chřipku.“ Po mém záchvatu se tak „deholubizér“ musí optat: „Mám ho zabít?“
Blahosklonně zachraňuji život tomuto budoucímu bacilonosiči a přemítám, co by na mém místě dělala Madonna. Mávla by rukou? Nebo pokynula k holubímu mordu? Pro reputaci hotelu by incident zpěvačky s vetřelcem nebyl v každém případě nic moc...
Obsluha hotelu je k dispozici 24 hodin denně.
Sežeňte krysaříka!
Otrávená si jdu dát pivo na dobrou noc do baru restaurace. Muž s knírem, který tu hraje na klavír, vypadá v obleku jako dirigent. Lidé sedí u stolků při svíčkách a z barového pultu na ně ve vtíravém předklonu civí socha Olbrama Zoubka.
Popíjím plzeň za sto padesát pět korun. Pivní tácek je z bílé látky. Tři muži snědé pleti tu mají obchodní jednání, skupinka Japonců se tiše baví u stolu v koutě. Je tady i místo s krásně polstrovaným křeslem do půlkruhu. Sedí v něm hezká blondýna, kolem krku se jí houpe cizí ruka. Jinak je její společník skrytý za rohem. Vypadá to romanticky.
Když se nenápadně předkloním, už jí moc nezávidím: paže patří malému nosatému plešatci. Dopíjím a jedu výtahem do pokoje.
Matrace postele je velmi vysoká a připadá mi nějak moc „plochá“. Jako alergička vítám, že je povlečení pouze z bavlny.
Ráno jdu na snídani: vajíčka, párky, čerstvý džus, káva. Normálka. Až na to, že tahle klasika stojí víc než osm stovek.
Je čas se „odtajnit“ a jsem ráda, že už nemusím hrát jednoho z bohatých hostů. Jdu za PR manažerkou hotelu Kateřinou Fričovou.
Mottem všeho personálu tady je plnit hostům přání dřív, než je stačí vyslovit. A ta jsou někdy docela bizarní. Pro jednoho hosta z Kataru třeba sháněli nákup a vývozní povolení pro sokolí mláďata. Pro hosta z Mexika zase kupovali pražského krysaříka.
Hotelovým zaměstnancům dalo dost práce i obstarání časopisu, který měl vyjít až za dva dny. Host si v něm přál vidět jeden článek. Recepční se také občas musí potýkat s prekérní situací, jak hostovi kulantně vysvětlit, že opravdu nemůže dostat „výhled na moře“.
Každému hostovi se tu podle Kateřiny Fričové má dostat stejného zacházení. Všichni by se tu měli cítit „jako doma“. K dispozici je tady 24 hodin denně pokojová služba, lze využít místní čistírnu nebo si nechat vyleštit boty, zapůjčit si sportovní oblečení a vyrazit třeba na jogging. Ale skoro bych řekla, že Madonna by dala přednost józe v soukromí svého apartmá.
