Tyhle ženy mají všechno. Téměř všechno. Honosný dům za městem, obklopený nádhernou zahradou, k tomu často hospodyni, chůvu k dětem, někdy i zahradníka. Jezdí v drahém autě, oblečení nakupují v luxusních obchodech.
A mnoho lidí jim tento životní styl závidí. Vždyť si mohou dopřát všechno, co chtějí, cestovat, kam a jak chtějí, jistě mají spoustu přátel. Často je však opak pravdou. Pojem "zelené vdovy" byl ve světě znám dříve než v Česku, je spojen s vyčleňováním se určité skupiny movitějších lidí ze společnosti a jejich stěhováním do zeleně, mimo městský ruch.
Dalo by se říci, že jejich bydlení připomíná velmi dobře materiálně zabezpečené ghetto, které je však přes den téměř vylidněné - s výjimkou "zelených vdov", které opatrují rodinný krb.
Svět už je dál
V dnešní západní Evropě a v USA se syndrom "zelených vdov" vyvíjel mnohem dříve, rychleji a intenzivněji. Krásný dům se zahradou a velký majetek s sebou však přinášejí pro ženy v domácnosti silný pocit osamění, hraničící až s psychickými poruchami. Proto, ale i kvůli rostoucí kriminalitě, se vždy více luxusních obydlí soustřeďuje vedle sebe, aby se majitelé mohli navštěvovat a své domy si navzájem hlídat.
Jak je to v Česku?
V tuzemsku se "zelené vdovy" objevují hlavně posledních deset jedenáct let. "Nejhorší situace v Čechách byla zhruba pět let po sametové revoluci," říká psycholožka Věra Procházková.
"Postupem času, s rozvojem společnosti, vývojem typů domů a satelitních měst zelených vdov` v klasickém slova smyslu ubývá." Na dotaz, kolik žen takovým syndromem může trpět, však odborníci neumějí odpovědět. Žádné statistiky se v této oblasti totiž nedělají. Bohatství je velmi relativní pojem.
Mnohé rodiny žijící v drahých domech vydělávají hlavně na splátky hypotéky či úvěru a žena, která zůstane doma s dětmi, se v podstatě stává otrokem svého velkého domu. Hlídá potomky, splácení dluhů, včasné úhrady všech poplatků, neustále vaří, žehlí, uklízí, často ani plně nevyužívá počet pokojů. Je jí smutno, mnohdy se bojí o své bezpečí, když zůstává v domě stále sama. Najít si přátele mezi sousedy je velmi obtížné, protože většina lidí ráno odjede do práce a vrací se až večer.
Luxus není všechno
"Moderní kolonie domů na okrajích velkých měst sice zajišťují svým obyvatelům veškerý dostupný luxus, ale vlastně jsou to jen domy se zahradami bez možnosti vytváření sociálních vazeb mezi obyvateli," říká psycholožka Marta Boučková. "Chybí totiž to, co je na klasické vesnici: náves, kostel, hospoda či dětské hřiště. Místo, kde by se lidé náhodně i záměrně potkávali, aniž by k sobě navzájem museli chodit na návštěvu domů."
Nevytvářejí se tak nová městečka, ale spíš sídliště "naležato", kde se neznají ani nejbližší sousedé. Kromě toho v takových koloniích zpravidla nežije více generací. Lidé, kteří si mohou podobné domy dovolit, jsou na vrcholu svých možností, ale místo ve společenství lidí si stále ještě hledají. I to omezuje možnosti vytváření sociálních kontaktů.
Nevěra, cesta k psychiatrovi
Ženy žijící v takovém prostředí se navzdory luxusu dostávají do společenské izolace, velmi často se ocitají ve stresu, v depresi, což občas vyústí až v potřebu navštívit psychiatra. Celý den jsou totiž samy, nemají v okolí přátele. A situace se s plynoucím časem zhoršuje. Dojde na hádky a výčitky.
Někdy začnou dům až nenávidět. A to vše dvojici postupně od sebe oddaluje. Často se také stává, že původní přítelkyně se od žen, které se bohatě vdají, odvrátí. Závidí jim totiž fakt, že se mají lépe než ony. Pocit osamění, nudy a nevyplnění času vede mnohdy k manželským nevěrám.
Milenci "zelených vdov" se nejčastěji stávají muži, s nimiž jsou tyto ženy nejvíc v kontaktu, například zahradníci, tenisoví trenéři nebo trenéři jejich dětí. "V psychologii se tomuto jevu říká rekreační nevěra," říká psycholožka Boučková. "Jejich počet se však nijak neliší od průměru celé naší populace." Uvádí se, že 95 procent manželství alespoň jednou za život prožije nevěru. "Jde ale spíše o odhad," dodává.
Někomu se to může líbit
Samozřejmě existuje i řada žen, kterým naopak tento životní styl včetně klasického rozdělení rolí mezi mužem a ženou vyhovuje. Líbí se jim žít jen pro svého muže. Ráno vstávají mnohem dříve a připraví mu dobrou snídani, oblečení do práce, vypraví děti do školy. Přes den se věnují jen domácnosti a chodí třeba na kávu s kamarádkami.
A večer se těší, až se manžel vrátí a popovídají si. Řada psychologů by potvrdila, že tento životní styl je ženám bližší. Byly zvyklé žít v tomto systému dlouhá staletí. Teprve za posledních sto let se životní role ženy mění. A s tím i její nároky. Každý si musí zvolit svou cestu sám.
A mnoho lidí jim tento životní styl závidí. Vždyť si mohou dopřát všechno, co chtějí, cestovat, kam a jak chtějí, jistě mají spoustu přátel. Často je však opak pravdou. Pojem "zelené vdovy" byl ve světě znám dříve než v Česku, je spojen s vyčleňováním se určité skupiny movitějších lidí ze společnosti a jejich stěhováním do zeleně, mimo městský ruch.
Dalo by se říci, že jejich bydlení připomíná velmi dobře materiálně zabezpečené ghetto, které je však přes den téměř vylidněné - s výjimkou "zelených vdov", které opatrují rodinný krb.
Svět už je dál
V dnešní západní Evropě a v USA se syndrom "zelených vdov" vyvíjel mnohem dříve, rychleji a intenzivněji. Krásný dům se zahradou a velký majetek s sebou však přinášejí pro ženy v domácnosti silný pocit osamění, hraničící až s psychickými poruchami. Proto, ale i kvůli rostoucí kriminalitě, se vždy více luxusních obydlí soustřeďuje vedle sebe, aby se majitelé mohli navštěvovat a své domy si navzájem hlídat.
Jak je to v Česku?
V tuzemsku se "zelené vdovy" objevují hlavně posledních deset jedenáct let. "Nejhorší situace v Čechách byla zhruba pět let po sametové revoluci," říká psycholožka Věra Procházková.
"Postupem času, s rozvojem společnosti, vývojem typů domů a satelitních měst zelených vdov` v klasickém slova smyslu ubývá." Na dotaz, kolik žen takovým syndromem může trpět, však odborníci neumějí odpovědět. Žádné statistiky se v této oblasti totiž nedělají. Bohatství je velmi relativní pojem.
Mnohé rodiny žijící v drahých domech vydělávají hlavně na splátky hypotéky či úvěru a žena, která zůstane doma s dětmi, se v podstatě stává otrokem svého velkého domu. Hlídá potomky, splácení dluhů, včasné úhrady všech poplatků, neustále vaří, žehlí, uklízí, často ani plně nevyužívá počet pokojů. Je jí smutno, mnohdy se bojí o své bezpečí, když zůstává v domě stále sama. Najít si přátele mezi sousedy je velmi obtížné, protože většina lidí ráno odjede do práce a vrací se až večer.
Luxus není všechno
"Moderní kolonie domů na okrajích velkých měst sice zajišťují svým obyvatelům veškerý dostupný luxus, ale vlastně jsou to jen domy se zahradami bez možnosti vytváření sociálních vazeb mezi obyvateli," říká psycholožka Marta Boučková. "Chybí totiž to, co je na klasické vesnici: náves, kostel, hospoda či dětské hřiště. Místo, kde by se lidé náhodně i záměrně potkávali, aniž by k sobě navzájem museli chodit na návštěvu domů."
Nevytvářejí se tak nová městečka, ale spíš sídliště "naležato", kde se neznají ani nejbližší sousedé. Kromě toho v takových koloniích zpravidla nežije více generací. Lidé, kteří si mohou podobné domy dovolit, jsou na vrcholu svých možností, ale místo ve společenství lidí si stále ještě hledají. I to omezuje možnosti vytváření sociálních kontaktů.
Nevěra, cesta k psychiatrovi
Ženy žijící v takovém prostředí se navzdory luxusu dostávají do společenské izolace, velmi často se ocitají ve stresu, v depresi, což občas vyústí až v potřebu navštívit psychiatra. Celý den jsou totiž samy, nemají v okolí přátele. A situace se s plynoucím časem zhoršuje. Dojde na hádky a výčitky.
Někdy začnou dům až nenávidět. A to vše dvojici postupně od sebe oddaluje. Často se také stává, že původní přítelkyně se od žen, které se bohatě vdají, odvrátí. Závidí jim totiž fakt, že se mají lépe než ony. Pocit osamění, nudy a nevyplnění času vede mnohdy k manželským nevěrám.
Milenci "zelených vdov" se nejčastěji stávají muži, s nimiž jsou tyto ženy nejvíc v kontaktu, například zahradníci, tenisoví trenéři nebo trenéři jejich dětí. "V psychologii se tomuto jevu říká rekreační nevěra," říká psycholožka Boučková. "Jejich počet se však nijak neliší od průměru celé naší populace." Uvádí se, že 95 procent manželství alespoň jednou za život prožije nevěru. "Jde ale spíše o odhad," dodává.
Někomu se to může líbit
Samozřejmě existuje i řada žen, kterým naopak tento životní styl včetně klasického rozdělení rolí mezi mužem a ženou vyhovuje. Líbí se jim žít jen pro svého muže. Ráno vstávají mnohem dříve a připraví mu dobrou snídani, oblečení do práce, vypraví děti do školy. Přes den se věnují jen domácnosti a chodí třeba na kávu s kamarádkami.
A večer se těší, až se manžel vrátí a popovídají si. Řada psychologů by potvrdila, že tento životní styl je ženám bližší. Byly zvyklé žít v tomto systému dlouhá staletí. Teprve za posledních sto let se životní role ženy mění. A s tím i její nároky. Každý si musí zvolit svou cestu sám.
|
Jak přežít samotu |
| Jak navázat přátelství v novém prostředí 1. Nebojte se nových lidí. 2. Oslovte své sousedy není to tak těžké, zvesela pozdravte a prohoďte několik vět třeba o počasí. 3. Buďte otevření. 4. Zapište se do zájmových kroužků v okolí, na cvičení, uvidíte, že potkáte někoho zajímavého. 5. Snažte se sblížit s rodiči kamarádů vašich dětí máte jistě stejné starosti. |
 Osamocená žena žijící ve velkém domě mimo město si může připadat jako ve zlaté kleci. |
