Simonova vila v Liberci je zářným příkladem toho, jak byla československá meziválečná architektura neuvěřitelně rozmanitá. Ve stejné době rostly zcela odlišné typy budov, na jedné straně tradiční domy inspirované stylem art deco, doznívajícími prvky secese a historizujícími ,neo‘ styly, na straně druhé strohé domy svázané striktními pravidly funkcionalismu, jehož architekti opovrhovali zdobností a kladli důraz na funkci prostoru.
Vila v Liberci je zástupcem první skupiny. Vyrostla v letech 1926 až 1929 v zahradě mezi dnešní Husovou a Bendlovou ulicí.
I málo zkušené oko pozná výrazné prvky fasády, jež se inspirovaly klasicismem: velkolepý vstup se schodištěm a postranními římskými sloupy nese arkýř, který zároveň kryje i zvýrazňuje vchod do vily.
Elegantní zdobnost umocňuje socha děvčátka s míčem umístěná přímo nad vchodem. Funkční prvky stavby jsou pojaté zdobně, za zmínku určitě stojí masivní komín, který sedí jako koruna na mansardové střeše.
Novoklasicistní ráz budovy doplňují detaily ve stylu art deco: stylizované rostlinné motivy na fasádě se střídají s maskarony (reliéfními motivy ve tvaru stylizovaných tváří).
Dekorativní styl představuje i červenožlutá barevnost fasády, ale i menší detaily v exteriéru i interiéru: rostlinné motivy najdeme na vstupní brance i na vykládaných skleněných dveřních a okenních tabulích či na malovaných stropech.
Typické je zdobné, ale zároveň jednoduché dřevěné obložení interiéru opatřené bílým lakem a funkčně-dekorativní prvky v podobě různých zákoutí, příkladem může být útulný odpočinkový výklenek s vestavěným posezením.
Vila pro inspektora i kojenecký ústav
Vilu si za první republiky nechal postavit liberecký policejní inspektor Adolf Simon. Vybral si architekta Franze Radetzkého, jehož práci i stylu zůstal věrný, architekt pak pro inspektora postavil ještě další dva domy. Vila má téměř čtvercový půdorys a tradiční uspořádání korespondující s tehdejším stylem života a zvyklostmi.
Suterén zaujímají technické místnosti a sklepy, mírně vyvýšené přízemí je věnováno společenským prostorům pro přijímání hostů a trávení volného času a v horních patrech se nachází soukromé místnosti.
Po druhé světové válce byla vila znárodněna a od roku 1953 sloužila jako sídlo kojeneckého ústavu. To byla pro budovu do jisté míry záchrana, žádný z exteriérových prvků nebyl zničen a ve velké míře se zachoval i interiér včetně masivního dřevěného schodiště, procházejícího středem vily, a dřevěných obkladů i vestavěných prvků.
Dlouhé roky však vila povážlivě chátrala. Po revoluci v roce 1989 se dostala do majetku města, které nemělo peníze na její rekonstrukci, ale ani smysluplné využití pro celý objekt.
Rekonstrukce od základů
Když se město vilu rozhodlo prodat do soukromých rukou, získal ji podnikatel Vojtěch Pražma, vlastník a ředitel společnosti Modelárna Liaz. A nutno říci, že jí tato změna svědčí.
Nový majitel ji koupil v roce 2011 a další tři roky plánoval a realizoval velkolepou rekonstrukci. Bylo třeba postupovat opravdu od píky, tedy od elektrických rozvodů a zcela nového kanalizačního vedení, až po detaily, které jsme již zmínili: restaurování dřevěného obložení a skleněných vitráží provázené konzultacemi s odborníky a památkáři.
Vojtěch Pražma nechal odstranil také necitlivé úpravy a vestavby, které byly provedeny v padesátých letech pro potřeby kojeneckého ústavu.
Obnovená továrníkova vila
Nový majitel vilu doslova rozzářil, její výrazná fasáda rozhodně upoutá pohled kolemjdoucího. Interiér si sice na vlastní oči prohlédnout nemůžeme, nicméně víme, že majitel ho přizpůsobil stylu art deco, jehož rozvoj ukončila druhá světová válka.
Zrestauroval interiér a místnosti vybavil dobovým nábytkem a doplňky, které pocházejí ze stejné doby jako Simonova vila. Rekonstrukce proběhla citlivě, takže byla většina původních prvků zachována, zároveň však byla provedena tak, aby vyhovovala požadavkům moderního bydlení.
Nový majitel totiž ve vile bydlí se svou rodinou. Svým způsobem se tak budova opět přiblížila tradici libereckých továrnických vil.