Stavba filharmonie s koncertním sálem věnovaným velkovévodkyni Josephine-Charlotte stojí na trojúhelníkovém náměstí v nové čtvrti Kirchberg, kde sídlí banky i evropské instituce.
Právě nepříliš atraktivní tvar náměstí vnukl architektovi Portzamparcovi nápad vytvořit budovu ve tvaru dvou velkých křivek, elipsy se dvěma špicemi. Jedna z nich míří k zadní straně náměstí, druhá nabízí vstup do filharmonie.
Autorem koncertního sálu velkovévodkyně Josephine-Charlotte.je architekt Christian de Portzamparc, zatím jediný francouzský nositel Pritzkerovy ceny za architekturu.
Fasáda se sloupy
Bílá stavba se na náměstí dlážděném černou žulou skvěle odráží. Fasádu tvoří 827 sloupů s výškou 20 metrů a průměrem 30 centimetrů. Mezery mezi nimi nejsou pravidelné, sloupy tak vytvářejí filtr, který se otevírá a opět uzavírá před pohledem kolemjdoucích dovnitř.
Některé sloupy jsou nosné, podpírají střechu, další zajišťují klimatizaci nebo cirkulaci vzduchu, ukrývají kabely a potrubí. V jedné řadě sloupů je ukotvena skleněná stěna, která izoluje vnitřek budovy od vnějšího prostředí.
Pro milovníky hudby je však důležité především to, že se zde architektovi společně s odborníkem na akustiku Chu Ja Djingem z velkého sálu podařilo vytvořit mistrovské dílo.
Akustika na prvním místě
Inspirací pro novou budovu byla slavná koncertní síň Musikverein, dodnes považovaná za jednu z nejlepších koncertních síní na světě. Základ stavby v Lucemburku tak také tvoří tvar "krabice od bot". V jejím přízemí, které se svažuje v ose scény, je 1 400 sedadel.
Na stěnách vznikly pozoruhodné objemy, které tvoří zkosené hrany a nakloněné přímky. Každou ze čtyř stran sálu architekt rozdělil na čtyři věže spojené betonovou stěnou.
K hlavnímu objemu přiléhají dva manší, podobné bílým skořepinám.
Nová budova filharmonie stojí v Lucemburku v nové čtvrtí Kirchberg, na trojúhelníkovém náměstí dlážděném černou žulou.
Tvůrci využili všechny detaily, které mohly zlepšit zvuk. Každý detail tu má smysl. Skleněné panely, které odrážejí zvuk směrem k zadní části sálu i vysoká dřevěná opěradla vracející tóny k posluchačům.
AutorChristian Urvoy de Portzamparc se narodil 9. května 1944 v hlavním městě Maroka Casablance francouzským rodičům. Několik měsíců po jeho narození se rodina přestěhovala do Marseille. V letech 1962–1969 studoval na École nationale superieure des Beaux-Arts v Paříži a strávil rok studia teorie architektury a historie na Columbia University v New Yorku (1966). V roce 1970 založil v Paříži vlastní architektonický ateliér. Je autorem řady významných staveb, získal Pritzkerovu cenu, patrně nejvyšší ocenění v architektuře. Zdroj: Wikipedia |
Využity byly i reliéfní povrchy stěn, jež mají různě široké a vyhloubené pruhy usnadňující pohlcování a šíření zvuku.
Velmi unikátní jsou mobilní desky na stropě, které lze naklápět a otevírat podle druhu hudby i hudebního tělesa, které v sále vystupuje, aby hudba zněla co nejlépe.
"Všeobecně známa je Goetheho věta, že ´architektura je zkamenělá hudba´. Mně se ale zdá ten citát dvojznačný, protože hudba je už svou podstatou v neustálém vývoji, v pohybu, mění se. Jsem přesvědčený o tom, že architektura nemusí být zkamenělá. Je to experiment v čase. A tak jí také rozumím ve vztahu k hudbě. Nikoli zkamenělá hudba, ale architektura, která znamená pohyb, stejně jako hudba je pohyb," říká v dokumentu o svém projektu architekt de Portzamparc.
Jedné z akusticky nejatraktivnějších koncertních budov světa je věnován další díl francouzského dokumentárního cyklu Architektura (ČT2 v sobotu 27. října v 11:40).
