Jiřičná je, v nejlepším slova smyslu, řemeslnice, přičemž se samozřejmě v profesi architekta spojují technické i materiálové dovednosti s estetickým vkusem, kulturním rozhledem a s dalšími humanitními prvky. Ten technický základ, který je třeba respektovat, vedl Karla Hvížďalu k pozici tazatele sice připraveného, nicméně laického, jenž se chce, ba musí nechat poučit.
Otázky vedl Karel Hvížďala v knize Prostory a dialogy Evy Jiřičné v podstatě životopisně: převážně sledují chronologii osobní i profesní cesty ženy, která se narodila v březnu 1939 ve Zlíně, v roce 1962 zakončila studia architektury na ČVUT, o šest let později emigrovala a uchytila se na anglickém a posléze světovém architektonickém trhu.
Eva Jiřičná s rodiči coby dítě
V roce 1994 obdržela Řád britského impéria, tucet polistopadových let učila i na VŠUP v Praze a spolu s Janem Kaplickým se pro tuzemské publikum stala reprezentantem těch architektů, kteří se po opuštění komunistického Československa uplatnili v zahraničí.
Zrovna pasáže týkající se Kaplického patří k těm možná vůbec nejpřekvapivějším, neboť vyjadřují respekt k tomuto tvůrci, s nímž Jiřičná několik roků také žila, ale zároveň postrádají jakoukoliv iluzornost.
Architektka a partnerka znala Kaplu či Johana (jak blízcí Kaplickému říkali) velmi zblízka, se všemi jeho klady i zápory, s jeho anděly i démony, kteří se v něm o něho prali, a on byl člověkem složitým, často velmi depresivním, ačkoliv při veřejných prezentacích se tváříval coby stoický džentlmen.
Slavná architektka Eva Jiřičná přebírá čestný doktorát zlínské Univerzity Tomáše Bati.
Jiřičná je v těchto i ve všech ostatních pasážích interview otevřená, ale nikdy vulgární či jinak nevkusná. Snoubí se v ní přísnost a laskavost, přesnost a intuice, důslednost se schopností dát věcem volný průběh, vztah k hmotám (zejména ke kovu, sklu a kameni), ale nelpění na hmotných statcích.
My, kteří jsme se s Jiřičnou nikdy osobně nesetkali a známe ji toliko zprostředkovaně, zde nabýváme dojmu určitého důvěrného a mile překvapivého setkání.
Stavba domu a knihy
Na Hvížďalovy přímé otázky, co je to vlastně architektura, jaká je její filozofie či jak by měl ten, kdo chce něco budovat, poznat dobrého architekta, Jiřičná odpovídá na první pohled oklikami, zdrženlivě, avšak odpovědi přesto poskytuje, totiž tou knihou jako celkem.
O knizeProstory a dialogy Evy Jiřičné, Karel Hvížďala 
|
Velmi šťastné jsou partie, v nichž hrají s Hvížďalou hru, kdy on je jakoby klient a říká svá přání při stavbě (fiktivního) domu a Jiřičná mu odpovídá, navrhuje, odporuje, vybízí ho ke změně pohledu například na uspořádání pracovny nebo na složení podlahových krytin.
Tady si lze velmi dobře uvědomit, jak nesnadné je postavit dům, který dává smysl, pokud jím nerozumíme ryzí reprezentaci majitele nemovitosti vůči okolí. Stavba-osobnost, můžeme-li ji pak tak označit, je výsledkem dialogu, někdy i tvrdého, nezřídka ovšem velmi niterného, mezi architektem a jeho zákazníkem.
Kniha Prostory a dialogy Evy Jiřičné to předkládá s mimořádnou názorností, téměř se dá mluvit o učebnici uvažování o architektuře, potažmo o bydlení a prostředí vůbec.
Typografka Clara Istlerová vtiskla svazku individuální a příhodnou podobu, jí navržená brožura kombinuje pracovní ráz a neokázalou exkluzivitu, která je dána například použitým papírem nebo nadýchanými, měkce prokreslenými snímky, které Jan Malý jr. exponoval během rozhovoru.
Prostory a dialogy Evy Jiřičné mají ve Hvížďalově interviewové biografii čestné místo právě díky výpovědní "praktičnosti" i typografické nestandardnosti. Není pokaždé nutné hovořit o velkých otázkách doby. Může dobře stačit jeden konkrétně probraný poctivý lidský osud.
