Bydlíte tady na Babě dlouho?
Je to osmnáct let, co jsme se sem nastěhovali. Byt byl v hrozném stavu pokoje byly polepené tapetami s designem dřeva, a to včetně stropu a dveří. Takže když jste vešla dovnitř, měla jste pocit, že jste v dřevěné krabici.
Jak probíhala rekonstrukce?
Probíhala za pochodu, trvala léta. Chvílemi tu ležely hory písku, nádobí se mylo ve škopku. Bylo to hodně dobrodružné. Všechno jsme si dělali sami s pomocí mých několika strýčků. I já jsem spoustu věcí udělala. Vím, jak se hřebíkuje elektřina, umím nahodit zeď a natřít okno.
Bavily vás tyto v podstatě výlučně mužské práce?
Určitě. Kdyby mě to nebavilo, nedělala bych to.
Kde jste bydleli předtím?
Žili jsme s Radkem (Johnem, manželem Zlaty Adamovské pozn. redakce) u něj v ateliéru na kraji Prahy, v Michli. Abychom mohli být spolu, oba jsme se rozvedli. Radek nechal byt manželce a já si se svým manželem byt rozdělila pětisměnou. Tehdy jsme podstoupili takový malý Kulový blesk. Po jeho dokončení mně i bývalému manželovi zůstala garsonka. A tu jsem pak vyměnila s doplatkem za náš současný byt.
Jaké je tady vaše nejoblíbenější místo?
Nejraději mám asi terasu. Je to místo určené k odpočinku. V každé jiné místnosti je vždy co dělat, ale na terase se odpočívá. Ale je pravda, že letos na ní bylo práce dost, protože se musela trošku zrenovovat. Oškrábala jsem ji a natřela zeď i zábradlí, nechala jsem položit nové dlaždičky, renovací prošel i starý kuchyňský stůl, který teď slouží jako odkládací. Terasu používáme půl roku v podstatě jako místnost navíc někdy jako jídelnu, čítárnu, opalujeme se tam, grilujeme a sedáváme s přáteli...
Terasu lemují truhlíky s květinami. To je také vaše práce?
Celá terasa je moje záležitost. Nepěstuji tam ale žádné mimořádné rostliny. Někdo má třeba jehličnany, ale mně stačí obyčejné kytičky. Mám je také proto, abychom nebyli obklopeni jen betonovou zídkou. Takhle je to veselejší.
Jste tady spokojená?
Řekla bych, že víc než spokojená.
Měnila byste?
Ne. I kdybych tím získala místnost navíc, nevynahradila by mi zdejší prostředí. Jezdíme na kole, chodíme na procházky, do centra je to kousek autem i autobusem. Když jsme tenhle byt kupovali, kamarádi, kteří bydleli v centru, se nám smáli. Říkali vy jste blázni, na kraj Prahy. No a po revoluci si většina z nich staví domky poměrně daleko za městem.
Máte chatu nebo chalupu, kam jezdíte na víkendy?
Máme vinný sklípek v Mikulově. Manžela tam ženou jeho zájmy, tak tam občas vyrazíme. Máme tam vybudované malé bydlení, kde se dá přespat. Jinak máme malou chatičku na Slapech, ale ta funguje jen přes léto. Jezdíme tam hlavně kvůli vodě. Já nepotřebuju vyměňovat domácnost za domácnost. Jsem cestovatelský typ, nelpím na domech, na majetku... Nechci stavět třípatrové vily.
Takže se nezachováte jako kamarádi, kteří se pustili do stavby vlastních domů se zahradou v satelitních městečkách?
Nás drží při životě naše práce. Většinu času věnujeme svým profesím a já mám pocit, že bychom takový dům ani "neubydleli". A kromě toho žádné místo v Praze ani v okolí, které by bylo hezčí než to naše, jsme ještě neobjevili.
Nebo naopak se přestěhovat do centra města?
Tam jsem už bydlela a děkuji pěkně už nechci. Je to hodně spojené s věkem. Pokud jste svobodná a žijete s partnerem, je centrum ideální. Všude je spousta možností pro využití volného času kina, divadla, hospody, sportovní areály. Ale když přijde léto a parné dny, je člověk uvězněn ve zděné džungli. A když se narodí děti, pak bydlení se zahrádkou, se zelení okolo teprve oceníte. Možná až nás děti jednou opustí, se do centra zase vrátíme. Mám kamarády, kteří to tak udělali, a vyloženě si to užívají.
Je to osmnáct let, co jsme se sem nastěhovali. Byt byl v hrozném stavu pokoje byly polepené tapetami s designem dřeva, a to včetně stropu a dveří. Takže když jste vešla dovnitř, měla jste pocit, že jste v dřevěné krabici.
Jak probíhala rekonstrukce?
Probíhala za pochodu, trvala léta. Chvílemi tu ležely hory písku, nádobí se mylo ve škopku. Bylo to hodně dobrodružné. Všechno jsme si dělali sami s pomocí mých několika strýčků. I já jsem spoustu věcí udělala. Vím, jak se hřebíkuje elektřina, umím nahodit zeď a natřít okno.
Bavily vás tyto v podstatě výlučně mužské práce?
Určitě. Kdyby mě to nebavilo, nedělala bych to.
Kde jste bydleli předtím?
Žili jsme s Radkem (Johnem, manželem Zlaty Adamovské pozn. redakce) u něj v ateliéru na kraji Prahy, v Michli. Abychom mohli být spolu, oba jsme se rozvedli. Radek nechal byt manželce a já si se svým manželem byt rozdělila pětisměnou. Tehdy jsme podstoupili takový malý Kulový blesk. Po jeho dokončení mně i bývalému manželovi zůstala garsonka. A tu jsem pak vyměnila s doplatkem za náš současný byt.
Jaké je tady vaše nejoblíbenější místo?
Nejraději mám asi terasu. Je to místo určené k odpočinku. V každé jiné místnosti je vždy co dělat, ale na terase se odpočívá. Ale je pravda, že letos na ní bylo práce dost, protože se musela trošku zrenovovat. Oškrábala jsem ji a natřela zeď i zábradlí, nechala jsem položit nové dlaždičky, renovací prošel i starý kuchyňský stůl, který teď slouží jako odkládací. Terasu používáme půl roku v podstatě jako místnost navíc někdy jako jídelnu, čítárnu, opalujeme se tam, grilujeme a sedáváme s přáteli...
Terasu lemují truhlíky s květinami. To je také vaše práce?
Celá terasa je moje záležitost. Nepěstuji tam ale žádné mimořádné rostliny. Někdo má třeba jehličnany, ale mně stačí obyčejné kytičky. Mám je také proto, abychom nebyli obklopeni jen betonovou zídkou. Takhle je to veselejší.
Jste tady spokojená?
Řekla bych, že víc než spokojená.
Měnila byste?
Ne. I kdybych tím získala místnost navíc, nevynahradila by mi zdejší prostředí. Jezdíme na kole, chodíme na procházky, do centra je to kousek autem i autobusem. Když jsme tenhle byt kupovali, kamarádi, kteří bydleli v centru, se nám smáli. Říkali vy jste blázni, na kraj Prahy. No a po revoluci si většina z nich staví domky poměrně daleko za městem.
Máte chatu nebo chalupu, kam jezdíte na víkendy?
Máme vinný sklípek v Mikulově. Manžela tam ženou jeho zájmy, tak tam občas vyrazíme. Máme tam vybudované malé bydlení, kde se dá přespat. Jinak máme malou chatičku na Slapech, ale ta funguje jen přes léto. Jezdíme tam hlavně kvůli vodě. Já nepotřebuju vyměňovat domácnost za domácnost. Jsem cestovatelský typ, nelpím na domech, na majetku... Nechci stavět třípatrové vily.
Takže se nezachováte jako kamarádi, kteří se pustili do stavby vlastních domů se zahradou v satelitních městečkách?
Nás drží při životě naše práce. Většinu času věnujeme svým profesím a já mám pocit, že bychom takový dům ani "neubydleli". A kromě toho žádné místo v Praze ani v okolí, které by bylo hezčí než to naše, jsme ještě neobjevili.
Nebo naopak se přestěhovat do centra města?
Tam jsem už bydlela a děkuji pěkně už nechci. Je to hodně spojené s věkem. Pokud jste svobodná a žijete s partnerem, je centrum ideální. Všude je spousta možností pro využití volného času kina, divadla, hospody, sportovní areály. Ale když přijde léto a parné dny, je člověk uvězněn ve zděné džungli. A když se narodí děti, pak bydlení se zahrádkou, se zelení okolo teprve oceníte. Možná až nás děti jednou opustí, se do centra zase vrátíme. Mám kamarády, kteří to tak udělali, a vyloženě si to užívají.
 Zlata Adamovská pózuje ve vstupních dveřích na terasu |
 Zlata Adamovská v obývacím pokoji |
