. O posledních tři sta korun a starý radiopřijímač přicházejí staří důchodci stejně tak jako sběratelé o své dlouho opatrované starožitnosti.
Kde a jak se krade
Nejvíce bytových zlodějů je samozřejmě v Praze a vůbec ve velkých městech. Anonymita velkoměsta je jako pověstná londýnská mlha. Nikdo nic nevidí. Nikdo si ničeho nevšímá. "Zloději vystačí ve více než 90 procentech s hrubou silou, zručný 'profesionál' je mnohem vzácnější," říká policejní rada Petr Dušek ze Správy hlavního města Prahy Policie České republiky. Krade se všude. S tím je třeba počítat. "Sice ještě stále platí, že k nejohroženějším patří byty v prvním a posledním patře, ale rady 'nedávejte si tituly na schránky', 'nechte si během dovolené vybírat schránku ochotným sousedem' a 'nezatahujte rolety při odjezdu' jsou dnes už často zbytečné," tvrdí Petr Dušek. Zloději totiž neopovrhnou ani omšelými dveřmi, jejichž vzhled už předem napovídá, že za nimi bydlí naprosto nemajetný důchodce. A čí je přetékající dopisní schránka dole v domě, to ani netuší. Důležité je, že dveře jdou snadno otevřít. Rozlomit obyčejný zámek pod bakelitovým štítkem lze během pár sekund a "papundeklové dveře", dodávané do panelových domů, zvládne prorazit nebo jinak zničit každý chlap nad šedesát kilogramů. (Naopak bezpečnostní dveře se překonávají podstatně hůř, a často vůbec ne.) Krade se cokoliv. Většina dnešních bytových zlodějů totiž hledá jediné - peníze nebo pár věcí, které prodá sotva za desetinu jejich ceny, aby měli večer na alkohol, hrací automaty a prostitutku. Tak dnes totiž vypadá "průměrný" bytový zloděj. "Velké rány" (krádeže) pro obyčejného zloděje nejsou možná ani příliš žádoucí. Trest se totiž odvíjí od výše škody, když je nad milion, hrozí vězení pět až dvanáct let. "Logiku jinak ale u zlodějů nehledejte, v bytech často seberou věci za pár korun a drahých obrazů nebo vzácných koberců si ani nevšimnou, často to ani nepoznají," hodnotí zloděje Petr Dušek, "klidně se vrátí do stejného domu či bytu i dvakrát. Profesionálů, kteří mají přesně vyhrazený objekt i věci a dokážou se zbavit i elektronického zabezpečovacího systému, je zatím - naštěstí - ještě málo. Když ovšem chtějí, dostanou se všude." Průměrný výsledek běžné bytové krádeže vypadá tak, že poškozený hlásí pojišťovně škodu kolem padesáti tisíc (ta mu je občas i proplatí, ale pravidlem to není), skutečná hodnota věcí je třicet a zloděj je prodá za tři tisíce.
Škody lze pouze zmírnit
Ten, kdo byl vykraden, mívá většinou smůlu. Úspěšnost dopadení bytových zlodějů není příliš vysoká, jen kolem 20 až 25 procent. Není se čemu divit. Zloděje většinou nikdo nevidí a s nimi ani ukradené věci. Například jen v Praze funguje asi 1500 zastaváren. Selský rozum si nad otevírací dobou "24 hodin nonstop" může domýšlet jediné, ale dokažte to! Proto je tak důležité, aby měli lidé byt či dům dobře pojištěný. Vykrást vás může i váš soused. "V práci neznám bratra," znělo heslo jednoho z pražských bytových zlodějů. Vykradl i svého švagra. "Dobrá pojistka, bezpečnostní dveře a schránka v bance na věci, k nimž máte osobní vztah nebo jež mají velkou cenu, by měly být prvním krokem k tomu, aby se člověk po návratu domů nedočkal více než nepříjemného překvapení," radí Petr Dušek. Ten, kdo bydlí v posledním patře a má například poměrně snadno přístupnou lodžii ze střechy, by místo mříží měl raději volit zasklení. Zlodějkaskadér totiž při svém případném sestupu potřebuje oporu, zejména pod nohy, a o ni u zasklených lodžií přichází. Vykradení bytu sice stoprocentně předejít nemůžete, ale je možné eliminovat následky. Myslet si, že "mně se to stát nemůže", je ten nejhorší nápad. Ani to, že třeba ve vašem domě sídlí bezpečnostní agentura, není žádnou zárukou. Jeden nájemník v pražském činžovním domě se na to nedávno spolehl, ale tři dny poté, co zrušil pojistku, ho někdo vykradl. Přišel o šperky a cennosti za několik milionů. Šetřit na pojištění se nevyplácí.
- pátek 19. května 2000
