Vlaštovky z malostranské pavlače loni po dlouhých letech neměly mladé. Prý to znamená neštěstí. A opravdu, v ulici Na Kampě číslo popisné 9 nejdřív zemřela paní Šuhajová z prvního patra, která se u Karlova mostu 60 let starala o slavný balkonek. Pak další devadesátnice Telcová, jež tak ráda vyprávěla historky o stavění barikád. A nakonec i 102letá paní Votýpková odnaproti, o které se soudilo, že nás přežije všechny.
„Je to smutné,“ říká Rudolf Skřivan, který u Čertovky bydlí teprve 30 let, takže je a navždy zůstane náplavou. „S těmi lidmi odchází duch, atmosféra a paměť Malé Strany. Už to tady nikdy nebude stejné.“
Obyvatel s kořeny v hrdých malostranských stavbách moc nezbylo, i restituenti své byty většinou rozprodali, místo nich se sem stěhují houfy Rusů a Italů. Jedním z posledních starousedlíků je Otto Šubrt, fachman z domu U Osmicípé hvězdy.
V baráku vystavěném na obloucích Juditina mostu bydlel před první světovou válkou už jeho dědeček - obchodník s drogistickým zbožím, podle černobílých fotografií fešák v rakouské uniformě. Když teď na jednu z nich číšnice omylem položí orosený půllitr, v Šubrtovi hrkne. „Mein Gott, paní Dášo! Ale co, dědeček měl pivo rád, nezlobil by se.“
Šubrt vypráví, že jeho předek byl čestným prezidentem staré gardy malostranských trampů, snad i spolužákem Jana Masaryka. Na Ottovi je poznat, jak vřelý má k minulosti vztah. Nedávno si koupil 90 let starý psací stroj, povoláním je pasíř. To je řemeslo, které se kdysi rytířům staralo o měděné či cínové ozdoby. Naopak moderní dobu nechápe, mrzí ho i nové poměry, které postihly mikrosvět unikátních malostranských zákoutí: „Moje století už minulo. Už si tady připadám navíc.“
Té nostalgii lze rozumět. Sousedskou pospolitost z Nerudových povídek vystřídal v podhradí bezpočet vietnamských kšeftů se suvenýry, halekající fabrika na cetky. Okolí Karlova mostu, nejrušnějšího turistického místa v Česku, se před startem dvacetileté rekonstrukce nenávratně změnilo.
A přece se tu pořád ještě žije. A přece se tu stále vyprávějí i hezké příběhy.
Nalezené lucerničky
Skřivanovi vedle v ložnici spinká dcera, tak jsme potichu. Některé věci ostatně slova nepotřebují, jako výhled z jeho obýváku - jen pár metrů před oknem střeží slavný kamenný most Bruncvíkova socha, takové panorama se nikdy neomrzí.
„Nádhera, co?“ šeptá Skřivan. „Nejlepší je ten pohled po ránu a v noci. Mimo sezonu. Nejúžasnější bylo, když nešly plyn ani elektrika, to tady bylo absolutní ticho, most stál v úplné tmě, jeho obrysy jste jen tušil.“
Jeho byt kdysi patřil Adolfu Kašparovi, prvnímu ilustrátorovi Babičky. Stojíme v pokoji, ve kterém podle zašlých filmových záběrů malíř besedoval s Aloisem Jiráskem a Karlem Čapkem. A v jehož výklenku Skřivan před časem našel výtisk Mein Kampfu s věnováním z února 1945.
Zdi jeho domova jsou tichými vypravěči zaprášených historií. Třeba o už zmíněném balkonku, který je z mostu často okukován. Zdobí ho dva dřevěné válečky, jelikož tu kdysi sídlil mandl. Taky obraz Panny Marie, který sem při povodni v roce 1784 připlul až z Vyššího Brodu. A tři lucerničky. Znáte tu legendu?
Na půdě domu prý žila osamělá Petruška, která o nocích vyhlížela hvězdu, svou jedinou přítelkyni. Když dívka umírala, ke hvězdě vyčítavě špitla, že za ní nesestoupila a ponechala ji samotnou. Hvězda měla odpovědět: „Jsem přece pořád s tebou.“ A duše Petrušky vstoupila do lucerničky, proměnila se ve věčné světlo.
Zrovna přes tu Petruščinu půdu mě teď Skřivan pouští na balkonek, starost o něj totiž zdědil. Voní to tady starými časy a též těmi hezkými příběhy, o nichž byla řeč.
Slavný balkonek s třemi lucerničkami, které jsou už opět všechny pohromadě.
Stalo se totiž toto: když sem před 60 roky přijížděl na státní návštěvu Chruščov, prezident Novotný nechal po Praze vyvěsit 2 000 sovětských vlaječek. Musely být i na balkonku u Karlova mostu, odnesly to dvě ze tří lucerniček. Praporky sice časem zmizely, ale o chybějících lucerničkách se nic nevědělo.
Až do loňska. Nejdřív se jedna objevila zapadlá na půdě. A pak se soused na jičínském bleším trhu seznámil s milovníkem starožitností, který ho pozval k sobě domů.
„Soused kouká na lampičku, kterou tam ten pán má,“ vypráví Skřivan. „A chlap říká: ‚Znáte na Kampě ten barák s balkonkem a obrázkem Panny Marie? Tam mě kdysi z byťáku poslali, abychom přidělali držáky na vlajky. Lucerničky se měly vyhodit, já jednu zachránil.‘ Soused dostal husí kůži. Vysvětlil, že právě z toho domu pochází. A zeptal se, jestli by nebylo možné lampičku odkoupit zpátky. Pán nadšeně souhlasil, že ji moc rád zadarmo vrátí, kam patří.“
Tak se i stalo. Jenom jednoho je škoda: lucerničky se našly až dva měsíce po smrti paní Šuhajové, pro kterou balkonek tolik znamenal. Udělalo by jí to jistě velkou radost.
Když bouchne komín
Když vidím ve skříni osmasedmdesátiletého Vladimíra Cabalky skautský kroj, přiznám se, že jeden takový jsem měl doma taky. A že si tedy můžeme podat ruku ještě jednou, tentokrát levou, pěkně po skautsku. „Bráško, tak to mi tykej, jsem Vláďa!“ říká zvesela. „Jednou skaut, vždycky skaut! Jakou jsi měl přezdívku? Mně říkají Medvěd Ballů.“
Cabalka bydlí v přízemí balkonkového domu, tady u Vltavy se pohybuje odmala. Trochu se tu krčí, byt má 30 m² i se záchodem na dvoře. Navíc okno přímo ke Karlovu mostu, v létě jej pro samé turisty ani nemůže otevřít, a že je rázný chlapík, dokáže jim dát co proto: „Zrovna včera ode mě jedna Italka málem dostala přes hubu. Řvala mi za zády, tak na ni vyjedu: Jdeš odsud! Vždyť tady se nedá ani větrat! Venku se mi před okna postaví fronta blbců a kouří.“
Vláďa je stejně jako Otto šikula. V životě dělal všelijaká řemesla, teď vyřezává pro malé skauty totemy. Pracovní kozu má v kuchyni udělanou z otáčecí židle k pianu, kolem vercajk, no, je to tu malé, to dá rozum.
Dává mi potěžkat špalík z červeného dubu, z toho jsou prý udělané i ledolamy u mostu. Ukazuje na zeď, kde mu visí obrázek Masaryka s Benešem, při povodních v roce 2002 jen o fous unikl zkáze. Naštěstí, vždyť jde o památku po tátovi. Po tom tátovi, který když malého Vláďu nemohl najít, musel za ním sem k řece.
„Říká ti něco jméno Rousek? To byla za první republiky legenda. Tady u Vltavy půjčoval loďky, zachraňoval tonoucí. Dvě stě jich prý vytáhl z vody, vylovil i stovku utopených. Já ho teda už nezažil, ale pamatuju druhého manžela jeho ženy, který po něm živnost převzal. Dvanáct let to tady pod obloukem dělal. Pak ale jednou neměli vyčištěný komín, tak jim to bouchlo. Rousková byla celá od sazí, muž na místě mrtvý.“
Do oblasti kolem Karlova mostu se teď ryby musí nasazovat. Až sto metráků každý rok: kapři, štiky, candáti. Bůh ví, jestli se tenhle folklor v podhradí udrží.
O této tragédii jsem neslyšel, o Josefu Rouskovi ano. Úžasné na něm bylo, že sám neuměl plavat. Když se přiblížil k tonoucímu, raději ho praštil veslem, aby ho nebožák nestáhl ke dnu. Míval napilno i v zimě, lidem se staral o kluziště. Zahrál si sám sebe ve filmu s Hašlerem a Marvanem, točil o něm Burian, patřil zkrátka ke známým figurám své doby. „A bydlel tady u nás v přízemí, jak je na dvorku opřená o zeď ta keňa,“ popisuje Vláďa.
Malostranské figurky
Tuším, že zajímavých malostranských postaviček muselo být víc. Ptám se na ně ochotného Otto Šubrta nad třetím pivem. Začne to ze sebe sypat s výmluvností Švejka.
„U ústí Čertovky bydlel nějaký pan Trmal. Máma o něm říkala, že měl bleší divadlo. Nevím, jestli je to kec, ale blechy měly prý oblečky a tahaly vozejčky.“
„Nebo dáma z Mostecké ulice, která si v 70. letech říkala Kněžna. Chodila s dcerou, bez ní nedala ránu, obě byly retardované. Kráčela od domu k domu, a když se dostala na dvorek, tak zpívala árie. Jakmile jí auto nedalo přednost, tak se po něm surově ohnala holí a klidně mu zničila kapotu.“
„Ze Saské byl pan Lebeda. Baráky tam nebyly moc vybavené, nanejvýš měly litinové výlevky na chodbách. Pokud měl někdo koupelnu, tak to už byl pán. Lebeda byl šílený bordelář, bydlel ve vinglu na pár metrech čtverečních. A když bylo hezké počasí, svléknul se do spodního prádla, vzal si mýdlo s ručníkem a nakráčel do půlky Čertovky, kde se umyl.“
„V Tomášské ulici bydlel Rudolf, všichni mu říkali Markýz. Chrápal v neckách. Měl holou palici, samý boláček, mečivý hlas. Když přišla ženská do hospody, uvítal ji vulgaritou. Stravoval se v místních putykách, po ránu se vyvaloval na hromadě lešenářských trubek, kouřil čibuka. Do Mostecké zašel na dršťkovou za korunu šedesát, rohlíky nekupoval, někde je líznul. Jeho oblíbeným jídlem byly olejovky s kostkovým cukrem.“
Vedle zapomenutých hrdinů patřilo mezi místní i dost slavných osobností. Dva domy od skauta Vládi žil Josef Vinklář, nedaleko má pamětní desku herec Eduard Kohout a skladatel Bohuslav Martinů, s Kampou je spjat Jan Werich. O něm Skřivan slýchával, že v hostinci U Měšťánků rád popíjel s Jiřím Voskovcem, akorát sem tam odešli bez placení, takže to musela zpětně řešit Werichova dcera.
„Ono to tady dřív bylo jako na vesnici. Všichni se znali, každý věděl, co může od druhého čekat,“ vypráví Otto Šubrt. „U Karlova mostu žili nádherní lidi. Mělo to kouzelnou atmosféru, to už se nemůže opakovat.“
Zkáza rybářů
Nezapomenutelné živly byly spjaty i se samotným Karlovým mostem. Skřivan si vybavuje výrazného malíře Antonína Votavu řečeného Čert, tvořícího zde od roku 1969 až do svého skonu. Trpěl roztroušenou sklerózou a byl fakt svéráz: za své obrázky stylizované do pekelníků požadoval obrovské peníze. Pokud mu někdo chtěl dát málo, svůj výtvor raději roztrhal. „Díky přezdívce nosil na hlavě malé černé růžky, zakládal si na tom,“ vybavuje si Zdeněk Bergman, šéf Muzea Karlova mostu.
„Taky není možné nezmínit policajta Bohouše, který, jestli ještě žije, bude někde v nemocnici. V letech 1993-1997 chodil po Karlově mostě, a pokud viděl turistu sedícího na soše, nahnal na něj psa. Říkalo se, že kdysi dávno snad opravdu býval policajt, nosil různé zpatlané uniformy, pro cizince nejasného původu, takže mohl působit jako oficiální zástupce státu. Měl dokonce pendrek, místo vysílačky rádio. Byl velmi agresivní. Občas jsem ho pak vídával na Staromáku, byl na tom bídně, měl uříznuté nohy. Vždycky jsem mu dal nějakou kačku.“
Kameny ve čtrnáctém oblouku nad Čertovkou vykazují ve srovnání s jinými oblouky lokálně větší degradaci. Proto je také na líci klenby dřevěná skruž.
Právě Bergman patří k nejslavnějšímu českému mostu též, byť je od Karlových Varů. Chodí přes něj každé ráno do práce. Bývá to pro něj prý duchovní cvičení, očista duše. Jako někdo, kdo má na vizitce napsáno „převozník pražský“, je zajímavý i tím, že ho tolikrát viděl zespoda, přímo od vody.
„Ten pohled je ještě impozantnější, než když se procházíte nahoře,“ soudí muž provozující historické plavby od Staroměstské mostecké věže. „Z lodi je lépe vidět opracování mostu. Vidíte červené kamenné bloky z Juditina mostu. Na jednom místě je po povodni z roku 1784 zachována značka stavebního bratrstva, které most opravovalo. Na Vltavě se odtrhnete od současnosti, můžete se vcítit do dávných dob. Máme ohromné štěstí, že se na tuhle krásu můžeme dívat každý den.“
Hlavu ke staletým kamenným obloukům tisíckrát zvedal i Miroslav Nechvátal, jeden z tradičních vltavských rybářů, kteří nyní s Bergmanem spolupracují. Bývalý zručný karosář z Pragovky a dnes předseda rybářského svazu na Praze 1 vyrážel s pruty pod Karlův most klidně i ve tři v noci, večer to míval rád u jezu. Bergman lidi, jako je on, považuje za jediný zdejší ryzí folklor, byli tady přece odjakživa. A skutečně - Nechvátal si i v 88 letech moc dobře pamatuje, co všechno se pod Hradčany naučil od svých předchůdců, starých rybářských mistrů.
„Vesměs měli jenom takové šňůry, náčiní děsivé, ale ti uměli! Když chodil pan Ženíšek na třpytku, tak nedělal navijákem, ale rukama, říkal tomu, že štrikuje. Borci jako on přezdívali candátům šíla, okolo ledolamů a pilířů Karlova mostu je mordovali, až je dostali. Oni to byli i staří pytláci, ale stejně, klobouk dolů před nimi.“
V pražských vlnách se za jeho mladých let dala chytit parma, víc bývalo i cejnů, plotiček. Nechvátal jednou napíchl i desetikilového sumce, s podběrákem mu to pořádně zacloumalo.
„Když se tady ryby vytíraly, bývalo jich dost. Vltavské dno bylo zatravněné, nebylo tu tolik labutí. Ano, je to jiné. Třeba ti kormoráni! To je pro nás velké neštěstí. Kormorán sežere nejméně půl kila ryb denně, na Vltavu teď pořádají úplné nálety. Drápou nám i větší kapry. Kilového kapra nezvedne, ale hřbet mu roztrhá, ryba dostane plíseň a zahyne.“
V rohovém domě s balkonkem bydlel za první republiky legendární Josef Rousek, který u Vltavy půjčoval loďky a zachraňoval tonoucí.
Do oblasti kolem Karlova mostu se teď ryby musí nasazovat. Až sto metráků každý rok: kapři, štiky, candáti. Bůh ví, jestli se tento folklor v podhradí udrží. Jako rybář se mezi Starým Městem a Malou Stranou musíte v jednom kuse bát, že se kvůli projíždějící rekreační lodi ocitnete dnem vzhůru. Běžně si to totiž ženou mimo plavební dráhu, je jich strašně moc, nerespektují pravidla.
Teď není řeč o těch Bergmanových, ten se k tomu tady chová s láskou a respektem. Jiní bohužel ne. „Rybařina pod Karlovým mostem už není, jaká bývala,“ smutní Nechvátal. „Lodi se tam točí do půlnoci. Pro nás je to zhouba. Rybařina v tomhle úseku podle mého brzy zanikne.“
Štamgasti U Vopičky
Co se dá dělat, nebylo by to zdaleka to první, co u Karlova mostu vezme čas. Jako všichni ti lidé, kteří sem patřili. Jako majitelé hospody U Měšťánků, kteří se otrávili svítiplynem. Jako plavecký lokál V Pekle, do něhož před sto lety chodívali voraři na buřty s cibulí. Jako bednářská dílna pana Pohořala ve schodech na Kampu, od níž měla kdysi celá Malá Strana krásné dřevěné vysmolené džbánky.
Jako zimy, kdy zamrzala Čertovka. Jako mandl, co v roce 1945 skončil rozstřílený v barikádě. Jako mléčný bar Severka v Mostecké, kam se chodilo na rakvičky. Jako Divoký východ roku 1990, kdy se na Karlově mostě vyrojili veksláci s ruskými uniformami, čepicemi a zbraněmi, než je aspoň odsud vyhnala nová pravidla. Jako patina Prahy konce 80. let.
„Na mostě po revoluci prodával starší dredatý Švéd prstýnky. Říkal mi: Zapamatuj si, jak to tady vypadá. Za pár let to tady bude samý McDonald, samá reklama,“ říká Rudolf Skřivan. „Měl pravdu. Praha je samozřejmě krásně opravená, ale i omšelá měla své kouzlo.“
Ostatně opravovat se má brzy i samotný Karlův most, prý to zabere 20 let. Pro lidi z okolí je to zvláštní představa. „V roce 1784 spadly tři pilíře, most byl totálně na kaši. Vypsalo se rychle výběrové řízení a za rok byl most zase uveden do provozu. A dneska mluví o dvaceti letech?“ děsí se Skřivan. „Z mého pohledu nevěřím, že to je potřeba. Co budou těch dvacet let dělat?“
Až ta velká akce začne, můžete se starousedlíků zeptat na názor v bistru U Vopičky, u zástupců dalšího tradičního rodu. Tady nad Čertovkou se u klobásy a svařáku scházejí místní pravidelně i v nových časech. Přestože je jich méně a někteří z nich si myslí, že jejich století už minulo.
Musí se vyměnit deset procent kamenů, říká odborník na mosty
Na konci příštího roku by měla začít rekonstrukce Karlova mostu, která potrvá nejméně 20 let. Zkontrolováno bude všech 66 tisíc kvádrů, z nichž je postaven. Je to opravdu nutné? O tom hovoří Jiří Kolísko, ředitel Kloknerova ústavu, výzkumného pracoviště ČVUT, které se odborně věnuje právě mostům.
Proč má oprava Karlova mostu trvat 20 let? To je tak zle?
Plyne to z postupného a co nejšetrnějšího postupu opravy kamenného pláště mostu. Na mostě se nebude pracovat jako na nějaké novostavbě. Bude obezřetně opravován po částech kamenickým způsobem, aby turistický provoz byl co nejméně omezován.
Podle provedených odhadů je zapotřebí mimo jiné vyměnit poměrně značný počet kamenů, odhadem zhruba 10 procent. S mostem to zase tak kritické není, ale je potřeba pokračovat a navázat na nedávnou rekonstrukci izolací a zábradlí, aby celý komplex zásahů most ochránil pro další generace.
Jak si mám průběh takové opravy představit?
Jak jsem již naznačil, oprava jistě nebude vypadat jako novostavba s celoplošným lešením a množstvím strojů. Postupně budou probíhat spíš lokální kamenické práce na jednotlivých klenbách, podle potřeby a stavu budou pečlivě hodnoceny a opravovány jednotlivé kameny. Předchozí nedávná rozsáhlá oprava odstranila nejvážnější problém mostu - pronikání vody z mostovky do nosné konstrukce. Tím se zásadně omezila další degradace mostu.
Je pravda, že nejhůře je na tom oblouk nad Kampou?
Ano, kameny ve čtrnáctém oblouku nad Čertovkou vykazují ve srovnání s jinými oblouky lokálně větší degradaci. Proto je také na líci klenby dřevěná skruž se sítí, která zabraňuje případnému pádu úlomků kamene na případný provoz pod mostem. U této klenby bude potřeba rozsáhlejší oprava než u ostatních kleneb.
Z dějin Karlova mostu
|
