Vydržet zkoušela před lety i islandská prezidentka: rozvedená dáma zaskočila ochranku, když v kostýmku a střevících utíkala k prameni, který sice léčí, avšak zázraky v lidských vztazích neumí.
Vzdor tomu, že politička pocházela ze země gejzírů, i ona musela před horkým proudem cuknout. Kdepak, ideální partner neexistuje ani pro prezidentky. Názorným způsobem připomínají Karlovy Vary jednu z odvěkých pravd.
A tím to nekončí. Další pravda se vyjeví při příjezdu na hlavní vlakové nádraží - mluví o tom, jak chybné je dát na první dojem. "Z Německa k nám po železnici dojela japonská novinářka, na peroně jsem ji čekala s cedulkou v ruce," vzpomíná průvodkyně Jitka Hradílková. "Přistoupil ke mně mladík, že jestli čekám na Japonku, pak sedí ve vlaku a odmítá vystoupit. Ona do té doby viděla Vary na fotkách a nedovedla pochopit, že může místní nádraží takto vypadat."
Fotogalerie: Karlovy Vary |
Mírně řečeno zašlé karlovarské nádraží je jako šmouha na secesním obraze. Lze na ni naštěstí snadno zapomenout, ocitne-li se návštěvník přímo uvnitř uměleckého díla, stane se součástí obrazu. V tom okamžiku je mu připomenuta další pravda. Leží, či spíš ležela o kus dál proti proudu říčky Teplá, směrem od Mlýnské kolonády k hotelu Pupp.
Na místě nynější budovy divadla stávala i předchozí, jež byla metaforou, že vše vysoké roste z nízkého, že vznešené myšlenky stojí na prostých základech. Stavba divadla byla mimo jiné financována z provozu veřejných toalet, jež dřív stály na nábřeží, a za poplatek k nim byl půjčován klíč. Zdejší představení Mozartových i jiných děl tak mají vskutku zemité podhoubí.
K výše uvedeným pravdám, které Karlovy Vary nabízejí, jsou kladeny jisté podmínky, ať už znalost historie, nebo návštěva prehistorie v podobě vlakového nádraží. Jednu pravdu však Vary vyjeví každému zadarmo a ihned. Tu, že krása umí okouzlit až k dojetí.
Svědectví cizích očí
A krása též kultivuje. "Duch lázní dokáže postupně proměnit obyčejného pana Nováka z Dlouhé Lhoty na vzorový exemplář noblesního a nad běžného smrtelníka trochu povzneseného lázeňského hosta," píše historik městského muzea Stanislav Burachovič v textu Genius loci Karlových Varů.
Stejný muž nazývá svět kolonád výrazem svérázný a líčí ho takto: "Je poněkud nostalgický a snad i trochu kýčovitý, ba někdo by jej s despektem dokonce označil za hochštaplerský. Onen svět je však především okouzlující a dojemný svým stále ještě vnímatelným příklonem k duchu někdejší rakouskouherské monarchie a k ovzduší tzv. starých dobrých časů před první světovou válkou."
Karlovy Vary jsou svým způsobem rezervací zmizelého světa. Vlastně ani ne rezervací jako místem, kde současný svět šlape na brzdu, zvolní tempo a zpomalí. Je to slavnostní svět, jenž nepotřebuje kalendář, protože na zdejší kolonádě je pořád neděle.
Přesto se může stát, hlavně kvůli tomu, že Karlovy Vary jsou pro našince snadno dostupné, že krásu lázní a jejich slavnostní náladu leckdo nedokáže zcela docenit. Že není příliš vnímán třpyt briliantu ve smaragdové obrubě, jak město nazval přírodovědec Alexander von Humboldt.
Mlýnská kolonáda v Karlových Varech od architekta Josefa Zítka. Měří 132 metrů, její střechu nese 124 korintských sloupů. Byla postavena v letech 1871–1881.
Potom je dobré, pokud skutečný lesk odhalí cizí oči. Hezkou zkušenost s tím má průvodkyně Hradílková: "Na počátku 90. let jsem zde provázela zahraniční televizní štáb. Nebylo ještě dlouho po revoluci, takže na kolonádě byly ruiny měšťanských domů, vše hodně šedivé. U divadla se jeden člen štábu zahleděl a vydechl: Tak krásné město jsem v životě neviděl! Byla jsem z toho v šoku, ale pak jsem měla možnost poznat jiná města a dala jsem mu za pravdu. Navíc jsem pochopila, že on tehdy neviděl ruiny, viděl už vše opravené."
A paní Hradílková kývne hlavou směrem k vyšňořenému divadlu nad říčkou Teplá. Na protilehlém břehu stepují děti po nášlapné zvonkohře zabudované v chodníku, opodál u stolku dostávají lázeňští hosté obrovitý jablečný závin se šlehačkou a na vše dohlíží z patra kavárny postavené ve vídeňském stylu soška slona Elephant.
Zmáčkněte na těch místech libovolně spoušť fotoaparátu a buďte klidní: fotka odtud se nemůže nepovést.
Paprsky velkých příběhů
I v místním divadle však dobře vědí, že ani fantastické kulisy nemohou zakrýt prázdnotu, jestliže není o čem hrát. Promenády, romantická zákoutí či velkoryse zdobené domy s nově nahozenými fasádami může mít každý Disneyland. Koneckonců někteří američtí turisté udiveně hledí, že se za hotelem Pupp nevzpínají Alpy, jak viděli v hollywoodském filmu Poslední prázdniny.
Kulisy můžete zkrátka vymyslet jakékoli. Ale nevymyslíte skutečné dějiny a jejich příběhy. "Místo určuje děj," použil v souvislosti s Karlovými Vary historik Bucharovič citát kritika umění Václava Viléma Štecha a opakuje jej i Jitka Hradílková. Stojí u toho na Goetheho stezce vedoucí od Puppu k restauraci Poštovní dvůr.
Přesně rok od bitvy u Waterloo na ní slavil maršál Blücher vítězství nad Napoleonem, dostal za něj od pruského krále železný kříž se zlatými paprsky, jejich zář dopadla léta Páně 1816 na Vary.
Sadová kolonáda v Karlových Varech je od vídeňských architektů Fellnera a Helmera. Sloužila na konci 19. století jako promenáda Blanenského pavilonu.
O 78 let později zazněla v Poštovním dvoře poprvé na evropském kontinentu Dvořákova Novosvětská. A budova postavená v klasicistním stylu se stala cílem procházek lázeňské smetánky. Oblíbené tam byly karlovarské snídaně, k nimž si hosté poručili hrnek mléka a k němu někteří přikusovali křupavý rohlík.
Budoucnost Poštovního dvora je nejistá, 20. července z rozhodnutí majitele restaurace zavírá, pokud definitivně, zbyde po ní prázdno hořké víc než zdejší becherovka. Ovšem nezávisle na tom, jako příklad místa, jehož ducha určují dějinné události, je Poštovní dvůr výmluvný; dotyků historie najdeme v Karlových Varech tolik, že je můžeme tečkovat v mapě, jako bychom po ní rozsypali mák.
Stačí jít jen od Poštovního dvora do centra. Po pravé ruce je monumentální pomník Ludwiga van Beethovena: nepřipomíná přitom jen slavného skladatele, který v lázních dvakrát pobýval, nýbrž také osud tvůrce pompéznosti, sochaře a karlovarského rodáka Hugo Uhra, který zemřel v prosinci 1945 ve věznici na Pankráci, neboť se dopustil "zločinu", že si v roce 1923 vzal sestřenici karlovarského knihkupce a pozdějšího protektora Karla Hermanna Franka. K umělcovu životu a smrti se tak tragicky hodí Beethovenova Osudová.
Naproti je socha Bedřicha Smetany, jenž se od kolegy ostentativně odvrací. Člověka s představivostí napadne, že tím dává Smetana najevo vztah k Němcům, případně žárlí na Beethovenovu proslulost či na jeho větší pomník.
Karlovy Vary jsou pro našince snadno dostupné, snad proto krásu lázní a jejich slavnostní náladu leckdo nedokáže zcela docenit.
Busta básníka Schillera krášlí o kus dál Goethovu stezku, avšak ještě zajímavější, protože tajemnější, je luštit pamětní desky vtisknuté do svahu od vděčných lázeňských hostů. Angličtina, ruština, němčina, ale i rumunština a další jazyky ukazují, že na tomto místě byl vždy kosmopolitní svět.
A je tu stále, byť se projevuje i nepříjemným způsobem: značkovými obchody, kde stojí šátek 10 tisíc a košile ještě o třetinu víc a kde nakupují jen Japonci a Rusové, nebo častými nápisy v azbuce, které dělají z cara Petra Velikého, neboť právě on Karlovy Vary v Rusku proslavil, pro mnoho lidí vcelku nesympatickou postavu.
Petr Veliký ovšem bezesporu patří do mnohočetného zástupu VIP karlovarských návštěvníků. Historik Burachovič jej v pomyslném žebříčku řadí na druhé místo za spisovatele Goetheho, který byl v tamějších lázních třináctkrát a v součtu tam strávil takřka tři roky života.
Z širokého davu významných hostů jmenuje Burachovič aspoň některé: zakladatele města Karla IV., dále Albrechta z Valdštejna, Johanna Sebastiana Bacha, Nikolaje Vasiljeviče Gogola, Karla Marxe, Ivana Sergejeviče Turgeněva, Nikolu Paganiniho, Fryderika Chopina, Richarda Wagnera, ve výčtu by šlo pokračovat dlouho.
Každá osobnost zanechala ve Varech různě obsáhlou kapitolu svého příběhu. Lze se jí dotknout v kulisách sevřeného údolí. Jak si všimli někteří návštěvníci, právě toto úzké údolí mezi zalesněnými kopci nedovolí spatřit žádnou bouřku v okolí. Za kopcem se mohou ženit čerti, na kolonádě korzují svátečně oblečené páry.
Za pár měsíců budou nápisy nad karlovarskými obchody v azbuce redukovány.
Dějiny bezčasí
Za pár měsíců budou nápisy nad karlovarskými obchody v azbuce redukovány: nebudou nejvýraznější a nebudou jediné. Zákon zajistí triumf češtiny, až v jejím stínu budou ostatní jazyky. I po těchto krůčcích jdou dějiny města nezadržitelně dál.
Navzdory krůčkům i razantním krokům je příjemným optickým klamem, nazvěme to karlovarskou fatou morgánou - bezčasí, jež ve městě panuje. Ta věčná neděle, i když kalendář ukazuje všední den. Jde tak trochu o neděli v Babyloně, poněvadž mísení jazyků na kolonádě může posluchače zmást. A protože neděle bývá sladká, voní město po zdejších vyhlášených oplatcích se základem v hostiích, do světského života plného potěšení se tak dostává aspoň kousek sakrálnosti.
Je to také horká neděle, stará se o to vřídlo tryskající do výšky až 15 metrů i další prameny, jejichž léčivá voda na rozdíl od jiných nepáchne. V podzemí vřídelní kolonády nabízí exkurze částečný vhled do říše horkých pramenů.
Lázeňští hosté v areálu Vřídla
Popsal ji už roku 1480 norimberský lazebník a básník Hans Foltz: "Pravím, že horké prameny jsou zázračná stvoření Boží," tesá slova německý poeta. "Skrytě procházejí mnohou skalní puklinou uvnitř zemské kůry a jsou ohřívány sirným žárem, z čehož pára ohnivých hor. Při této cestě se vody ohřívají, jak já to chápu, protékají posléze rudou a přebírají její vlastnosti."
Věčně nedělní atmosféru Karlových Varů dotvářejí zvuky lázeňských orchestrů koncertujících na kolonádě i takřka nepřetržitě hrající zvonkohra na chodníku, jako když zvon svolává věřící na nedělní mši do kostela. Ano, je to kýčovité. Také proto opouštíte idylické místo v údolí říčky Teplé neradi. Kdo by se také po bezstarostné neděli těšil na pondělí, že?
