Jan Šépka: Experiment znamená cestu dál

  • 25
Úroveň tuzemské výstavby rodinných domů je stále nízká. Zřejmě je poměrně brzy na to, abychom mohli očekávat srovnatelné výsledky s našimi západními sousedy. Rád bych uvedl alespoň dvě příčiny. Architektura jako obor nemá v současné společnosti adekvátní postavení, přitom v zahraničí je poměrně sledovaná.
Minimálně jednou týdně je v tamním denním tisku zmínka o tom, co nového se připravuje, jak dopadají veřejné soutěže, co se povedlo, co se naopak nezdařilo.

Lidé jsou obeznámeni s novými trendy a také vědí o dobrých architektonických kancelářích. To je jedna věc, která nám významně chybí - propagace architektury v médiích.

Klient a osvěta
Další podstatnou okolností jsou klienti. Stavět dům znamená nemalou investici a tu si nemůže dovolit každý. První zbohatlíci po roce 1989 nepatřili do třídy intelektuálů nebo lidí, kteří sní o výjimečné architektuře. Jejich jedinou touhou bylo odstěhovat se ze sídliště.

Začala vznikat satelitní městečka, postavená na minimálních pozemcích, s velmi pokleslým druhem architektury. Neexistoval plánovaný urbanismus. Majitelé těchto staveb se poměrně brzy ocitli ve stejné situaci jako v panelovém domě: žádné soukromí, žádná vybavenost lokality, složitá doprava, špatně postavené domy vyžadující časté opravy. Sen se nenaplnil.

Teprve po roce 2000 vzniká vlna kultivovanějších stavebníků, kteří více cestují a zajímají se o dobrou architekturu. Stále tu však chybí vrstva klientů reprezentovaná inteligencí, od níž bych očekával větší přehled, velkorysost, a domnívám se, i snahu nesplynout s davem.

Architektura je oproti jiným uměleckým oborům již svou podstatou kolektivním dílem, kde přání klienta má naprosto zásadní důležitost, a proto je úroveň architektury přímo úměrná úrovni stavebníků. Klient v tuzemských poměrech většinou zaměňuje výstavbu rodinného domu s koupí automobilu. Ale práce na projektu a stavbě je především procesem - nikoliv zbožím.

Dům ve Stupavě
Představuji zde stavbu rodinného domu, který řadím do roviny experimentálních. Experiment znamená jít dopředu. Napomáhá proměňovat architekturu, která tak může dál žít. Chci vám představit právě tento druh extrémně postavené architektury, nejen proto, že mě zajímá, ale protože rodinné domy jsou ve své podstatě individuální stavby, kde by měl být odražen charakter majitele.

Rád bych také ukázal, že se i u nás dá uskutečnit stavba, jež je srovnatelná s produkcí v zemích s dobrou úrovní architektury. Objekt vytvořil česko-slovenský tým David Kopecký a Ján Studený v roce 2000 ve Stupavě nedaleko Bratislavy. Obytný skleněný hranol vás oslní v interiéru zvláštním měkkým světlem. Světlo je všudypřítomné, nelze se před ním ukrýt.

Vnitřek je velkoryse rozvržený, je jasný a nabízí variabilitu. Stavba je konstrukčně řešena jako ocelový skelet - montovaný dvouvrstvý skleněný plášť s provětrávanou vzduchovou mezerou, která v létě dům ochlazuje a v zimě vytváří izolaci. Je udělaný z materiálů, které dobře známe, ale které se běžně používají na jiných typech staveb.

Obhajoba experimentu
Jistě vás napadne otázka: Dá se v takové stavbě dobře bydlet? Podobnou otázku dostali manželé Tugendhatovi ve 30. letech v souvislosti s jejich slavnou vilou v Brně.

Paní Greta Tugendhatová velmi dobře argumentovala všem odpůrcům této moderní stavby, když napsala: "Smysl Miesovy práce je právě v tom, obnovit právo primárního duchovního smyslu života… Velké prostory osvobozují. Prostor má ve svém rytmu zcela zvláštní klid, který nemůže mít uzavřená místnost. Cítíte se osvobozeni, když se vracíte do tohoto uklidňujícího prostoru."

Tugendhatův dům byl oceňován jako "pokus", jak moderním způsobem organizovat prostor. Podařila se zde poprvé uskutečnit myšlenka horizontálního domu k trvalému bydlení; dnes je tento způsob zacházení s prostorem poměrně samozřejmý. Podle mého názoru má každý právo užít si svůj dům a mít možnost vytvořit jej podle vlastních požadavků. Může mít přitom mimořádnou stavbu, která v některých lidech bude vyvolávat rozpaky.

Jsme příliš zvyklí na standardní bydlení, bojíme se experimentovat a riskovat, máme strach se odlišit od svého okolí. Odvahy bude přibývat postupně. Ve valné většině se budou stavět stejné typy domů, jaké se stavějí dnes, a jen nepatrné množství objektů se objeví v experimentální rovině. Nezbývá mi tedy než se vydat na několik hodin do šera kinosálu a obdivovat neuskutečněné experimentální stavby z filmů science-fiction.

O architektovi
Ing. akad. arch. Jan Šépka *1969

Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze (1988 až 1995) a školy architektury AVU v Praze (1993 až 1997). V roce 1998 založil společně s Petrem Hájkem a Tomášem Hradečným ateliér HŠH architekti, s. r. o. V letech 1992 až 1998 získal pětkrát první místo ve veřejných architektonických soutěžích: za projekt dispečerského stavědla v Praze, za projekt Prašného mostu v Praze, za řešení úprav Horního náměstí v Olomouci, za návrh výdlažby Jiřského náměstí na Pražském hradě a za řešení Arcidiecézního muzea v Olomouci. Čtyři práce byly oceněny na Grand Prix Obce architektů. Za projekt Prašného mostu získal rovněž v roce 1993 Cenu Jaromíra Krejcara a realizace Horního náměstí v Olomouci byla v roce 2001 oceněna v zahraničí čestným uznáním Piranesiho ceny.
Zúčastnil se a autorsky spolupracoval na dvou putovních výstavách v Česku a v zahraničí: byla to výstava Nová česká práce 1990 až 1994 a v letech 1999 až 2003 výstava Prostorový dům. Publikuje v českých i zahraničních odborných časopisech.

Obytný skleněný hranol se dvěma samostatnými byty na úzkém svažitém pozemku oslní v interiéru měkkým světlem. Vnitřek je velkoryse rozvržený, je jasný a nabízí variabilitu. (Autoři David Kopecký a Jan Studený)

Objekt je navržen jako prostorová struktura, klec složená z 24 krychlí. Každá krychle představuje samostatnou objemovou jednotku, které je podle potřeby určena funkce. Jednotlivé místnosti jsou definovány polohou a počtem obsažených polí v této pomyslné prostorové šachovnici. Stavba je řešena jako montovaný ocelový skelet s výplněmi z betonu a skla.

Objekt je navržen jako prostorová struktura, klec složená z 24 krychlí. Každá krychle představuje samostatnou objemovou jednotku, které je podle potřeby určena funkce. Jednotlivé místnosti jsou definovány polohou a počtem obsažených polí v této pomyslné prostorové šachovnici. Stavba je řešena jako montovaný ocelový skelet s výplněmi z betonu a skla.

Jan Šépka, HŠH architekti. Věnuje se architektuře rodinných domů i veřejných prostranství a staveb.