Miroslav Děkanovský a Hana Píšková budou na letošní červenec ještě dlouho vzpomínat. První den prázdnin přišel první liják, druhý, ještě ničivější, o tři dny později.
Byla to povodeň, jakou v Markvarticích zaznamenal kronikář naposledy v roce 1926.
Přívalový liják zvedl vodu potůčku až do výšky 170 cm
Zmařená práce
Domek před čtyřmi lety nestál včetně zahrady až tolik, necelých pět set tisíc, ale cena odpovídala stavu: v domě byla hliněná podlaha, všude mokro a plíseň.
Každý měsíc proto šetřili z platů každou korunu a domek pomalu rekonstruovali. Museli udělat rozvody vody, kanalizaci, topení a elektřinu. Postupně se stěhovali z místnosti do místnosti, aby práce zvládli.
K domku si pan Miroslav přistavěl verandu, udělal novou střechu, koupelnu. Sousedé ani nevěřili, že by mohli stavbu, kterou znali po řadu let jen ve velmi špatném stavu, tak pěkně opravit.
Domek koupili za 500 tisíc ve špatném stavu a pracně jej opravili
Stálo je to nemalé úsilí včetně fyzického, protože většinu prací potřebovali zvládnout kvůli financím sami. Paní Hana musela jít nakonec koncem června dokonce na operaci s ramenem. Vrátila se den před povodněmi.
1.července se přes Markvartice a okolní louky přehnal první přívalový liják. Voda v domě se vyšplhala do výšky 70 centimetrů, přinesla bahno a nepořádek. Oba tři dny uklízeli a sušili vše, co bylo možné.
Ještě nedávno by nikoho nenapadlo, co tento potok dokáže
Když ale přišla druhá povodeň, kdy potok během 15 minut doslova vyrazil z koryta a v domě pak hladina vody dosáhla 170 centimetrů, stačili si vzít jen osobní doklady. Auto, které přestěhovali na zahradní vyvýšeninu, jim voda také zničila.
Co dokáže voda
Když se mohli vrátit domů, čekal je tu obraz zkázy: Vylámané dveře, všude poničený nábytek. Staré kamenné a cihlové zdivo nasálo spoustu vody, začala se křížit okna.
Všechen nábytek byl tak poničený, že se musel spálit. Ani po dvou měsících větrání a vysoušení není jasné, zda v zimě neopadá omítka.
Cihlové zdivo nasálo spoustu vody
Škodu jim naštěstí zaplatí pojišťovna, přesto musejí vyměnit okna, dveře včetně rámů a zbavit se všudypřítomného bahna. Podle jejich slov by dali všechny peníze za to, aby povodeň vůbec nebyla.
Když viděli spoušť bezprostředně po povodni, nechtěli se do domu vůbec vracet. Pocit beznaděje je obrovský, ale vzdát se nemohou, protože žijí jako v holobytě. A ještě vlhkém.
Co dokáže jeden malý potok...
Jedinou světlou vzpomínkou jsou dobrovolníci z Chrudimi, kteří jim přišli na pomoc. Byla mezi nimi i dívka, která si u nich zapomněla malou sošku, rádi by ji vrátili, ale neznají adresu.
