Život v satelitním městečku je pro někoho nepředstavitelný, pro jiného naopak splněný sen. Na zaparkovaných autech jsou často cizí státní poznávací značky, všude kamery a vysoké zdi. Střed obce se za pár let změnil k nepoznání.
"Bydlí tam podnikatelé, mají tam sídlo nějaké firmy, já to ani moc nesleduju. Je tam taky hodně cizinců," říká starosta. Každá podobná výstavba podle něj obci přináší klady i zápory.
"Zásadní je, že se lidé ze satelitů nepřihlásí k trvalému pobytu v obci, takže tím přicházíme o nemalé částky z rozpočtu," vysvětluje starosta Pokorný. "Máme oficiálně necelých 1 100 obyvatel, ale myslím si, že jich tu žije patnáct set nebo šestnáct set. Takhle je to všude a myslím, že tím příměstské oblasti docela trpí."
Přiznává, že když developer s projektem před lety přišel, jemu i zastupitelstvu se zamlouval. "To, co tady vyrostlo, je podle mě ideální stav, celý komplex je soběstačný."
Starosta připouští, že noví obyvatelé jsou z Prahy zvyklí na určitý standard, který jim vesnice těžko může nabídnout, třeba pohodlné spojení hromadnou dopravou. Někdo si stěžuje i na hluk od letadel, protože odtud Ruzyně není daleko, ale starosta říká: "Pořád si myslím, že jsou lepší letadla než tramvaje."
CO JE SATELITNově vybudované velkoměstské sídliště přebírající pracovní, obytné i rekreační funkce města, s nímž je spojeno výkonnou dopravou, satelitní město, říká Akademický slovník cizích slov. Zjednodušeně se tak označují obytné komplexy většinou rodinných domů, které vznikly během krátké doby na jednom místě, většinou na kraji obce. U nás byla jejich výstavba nejsilnější v devadesátých letech. Nejvíc jich přirozeně najdeme v okolí velkoměst. Nejčastěji se do nich stěhují rodiny s malými dětmi. |
Domy v satelitu byly příliš velké, tak je developer rozdělil
Měla jsem několik podmínek, vysvětluje Eva Svobodová, jak si vybrala dům v říčanském satelitu. Na prvním místě samozřejmě peníze. "Nejsem prachatá. Kdybych byla a mohla si vybírat, tak bych zůstala někde na kraji Prahy, kam ještě jezdí městská hromadná doprava."
Druhá podmínka, aby byl dům relativně nový. To se jí tak úplně nepovedlo. "Jenže to je moje smůla, protože jsem koupila dům po ženské, která tam žila stylem po mně potopa. Ale to je na jiné povídání," říká žena, která je už v důchodu, ale stále občas vykonává svoje původní povolání - průvodkyni.
"Jsou schopní mi zavolat: Mohla byste přijít za půl hodiny? Já řeknu sorry, za půl hodiny ne, ale za hodinu ano." Na autobus je to asi osm minut, na vlak čtvrthodina rychlé chůze, oboje jezdí do Prahy jednou za půl hodiny.
V satelitu bydlí teprve od léta, je sama, občas za ní jezdí vnučka. Úplně sama však v relativně velkém domě není, bydlí v něm ještě jedna rodina. "Původně to mělo být pro jednu rodinu, ale nejspíš by to bylo drahé, tak developer dům rozdělil na dvě části, jinak by ho asi neprodal," myslí si Svobodová.
Na svém bydlení nejvíc oceňuje, že to nemá daleko do přírody. Se zahradou je to horší. "Asi to není bydlení pro někoho, kdo touží po zahrádce. Tady si dáte jenom stolek a sednete si," směje se, takže se zdá, že ji zrovna tohle příliš netrápí. Víc jí vadí, jak se z okolních polí a také nezpevněných cest práší. "Každý den u domu nametu hromádku prachu."
Ve Velkých Přílepech byli originální: ulice Dany Medřické, Werichova, Peškova...
Ve Velkých Přílepech najdete jeden z největších satelitů, kde by se člověk snadno mohl ztratit. Alespoň že ulice tu nemají trapné názvy jako Leknínová nebo Borůvková, které mají z některých satelitů udělat romantičtější místo, než jakým je.
Tady se ulice jmenují po umělcích. Do komplexu jsme vjeli Peškovou ulicí, zaparkovali v ulici Emy Destinnové a na obchůzku se vydali do Plachtovy ulice. Tam jsme potkali Zdeňka Bukvaje na procházce se psem.
"Pracuju v noci, takže mám přes den volno," vysvětloval, co dělá dopoledne v relativně prázdném satelitu. "Však počkejte, až se lidi vrátí z práce nebo ze škol. To máte jako v Praze na sídlišti, dopoledne taky celé spí."
Už je to více než sedm let, co se s manželkou nastěhoval, tehdy je nalákala reklama v televizi. Jenže když se přijeli podívat, bylo tu jen pár domů a louka. Přesto se rozhodli, že tady to bude to pravé bydlení.
Polepšili si hodně: on bydlel v Dejvicích v 1+1, ona v paneláku ve Stodůlkách. "Můj byt měl čtyřicet metrů čtverečních, tady je to zhruba sto dvacet, což je velký skok," říká Bukvaj. "K tomu zahrada, sice není velká, sedm metrů šířky, ale je tam kus trávy a bazének. Na tu radost i starost to stačí. Mít zahradu tisíc metrů, ovocné stromy a sekat trávu, to bych nechtěl," přiznává.
Do rozhovoru se vmísí i sousedka, prý tu jsou výborné sousedské vztahy, lidé si pomáhají. Když ji ale požádám o vyfocení, lekne se: "Jo a lidi se mi tady budou posmívat a říkat: Kam se cpe, bába?"
Nesourodé satelitní městečko ještě čeká na dostavění
Projíždět rozlehlým satelitem v Osnici je jako být na exkurzi v muzeu moderní architektury. Někdy to jsou bizarní výtvory. Někdo si postaví na střechu věžičku, další se snaží napodobit sídlo jak z anglického hrabství. K tomu pár funkcionalistických krychlí a jedna řada na chlup stejných domů, které vidíte na fotce.
V jednom bydlí osmadvacetiletý Karchev Iakov, podnikatel původem z Ruska. Právě se vrátil z Prahy a vysadil jedno ze svých tří dětí u prvního domu v řadě, který funguje jako školka.
"V Rusku je ekologie ve městech opravdu hrozná, proto se všichni snaží stěhovat někam za město," vypráví muž, který se do Česka přestěhoval před osmi lety.
"Mám rád klid, a ne ruch města. Lokalita je vynikající, není tu takový provoz, takže se tolik nemusíme bát o děti. Dopravní dostupnost je výborná, za půl hodiny jsme v Praze, ať je jakákoli zácpa."
Problém je prý s bezpečností, občas se tu potulují lidé, kteří mají jiné zájmy než obdivovat architekturu. "Chceme si postavit nějakou bránu, aby se nedalo zajet až k nám," plánuje.
V domcích jako ze stavebnice žije spousta rodin s malými dětmi
Mladé rodiny jsou nejčastějšími zájemci o bydlení za městem, takže šance, že při toulkách satelitem narazíte na mladou maminku s kočárkem, je vysoká. "Bydlíme tady dva roky: já, manžel a mrňous," říká Barbora Lísková.
Proč zvolila satelit? "Už tady bydlela moje rodina, táta a brácha, a několik let nás lákali, ať se sem nastěhujeme taky," vysvětluje, ale zároveň přiznává, že z toho zpočátku měla i poněkud strach. "Hrozně moc jsem do satelitu nechtěla, bála jsem se toho dojíždění." V tom jí její původní byt v paneláku na Proseku, jen kousek od metra, připadal výhodný.
"Teď už bych neměnila, i přes to dojíždění. Tady můžeme být pořád venku. V bytě je člověk zavřený, přijde domů, zabouchne dveře a je jenom mezi těmi zdmi."
Barbora Lísková ze satelitu v Zelenči je nyní na mateřské dovolené. Po bydlení na Proseku se jí nestýská. Má dítě a je víc doma, do vinárny už stejně nechodí
Po výhodách původního bydliště se jí nestýská. "Záleží na tom, co člověk chce. Když jsem byla na střední nebo na vejšce, tak jsem samozřejmě chtěla být co nejblíž do centra, abych to měla domů z nějaké akce blízko. Teď už ale stejně do vinárny s holkama nechodím. Mám dítě a jsem doma."
Procházky s kočárkem bývají někdy dlouhé, v určitou denní dobu je štěstí v satelitu někoho potkat. "Přes den je tu mrtvo, ale pro dítě a taky pro psa je to takhle ideální," myslí si.
S vybaveností tu není takový problém jako jinde, developer tu postavil alespoň dvě hřiště. "Rodin s malými dětmi je tu hodně," všimla si Barbora Lísková. "Když se vrátí děti ze školky, je tu větší živo."
NEZNÁM HEZKÝ SATELITMarek Dobeš je scenárista a režisér. Napsal scénář k filmu Kajínek, ale je také podepsaný pod seriálem Místo nahoře z roku 2004. Ten se věnoval lidem, jež spojuje stejné místo - satelitní městečko. Jak vznikl nápad na seriál z prostředí satelitu? Kolik času jste v satelitu strávil? Na co si lidé nejvíc stěžovali? Jak na vás satelity působí? V čem vlastně bydlíte? |