Záruku 300 let dává tým, který po více než jedenáctiletém snažení mírně narovnal světoznámou šikmou věž v italské Pise. Podle profesora Johna Burlanda z London's Imperial College bude totiž trvat nejméně tři sta let, než se věž opět vychýlí o 44 centimetrů na původních 4,5 metru - tedy do sklonu, v němž byla v roce 1990.
V našem počítačovém modelu tehdy dokonce již nestála vzpomíná Burland. Věž byla uzavřena a dostala ocelový kabát. Ten je nyní pryč a opět se mohly rozeznít zvony, jejichž vibrace ohrožovaly stabilitu 800 let staré stavby. Zvonice připomíná nahrbenou starou dámu, u které "lékaři" každé čtyři hodiny pečlivě snímají informace o síle větru, teplotě vzduchu, slunečním záření, seismické aktivitě, naklánění, horizontálním pohybu stavby, vertikální a horizontální posuny jednotlivých částí stavby, další pnutí uvnitř konstrukce, objevování prasklin, teplotu stavebního materiálu a samozřejmě další změny v podloží. Hodnoty s přesností na setinu milimetru mohly být odečítány i každé čtyři minuty. V roce 1995 propukla panika, protože věž se i bez turistů začala naklánět o milimetr denně. "Byly to bezesné noci," vzpomíná inženýr David Trevisani. Tehdy byly zastaveny počáteční práce na zpevňování měkkého podloží, které je tvořeno především na jihu z méně odolných jílů - proto se věž tímto směrem propadá. Tým profesora Michela Jamiolkowského se rozhodl pro narovnání věže a začal s "odsáváním" pískové vrstvy pod základy věže. To posílilo působení šestisettunových olověných bloků na severní straně věže, které fungovaly jako závaží na základy věže proti naklánění směrem na jih (bloky byly instalovány v roce 1993). Později byly přidány další ingoty - jejich celková hmotnost se zvýšila na 870 tun. Věž pak dostala ocelový pás ve výšce dvacet metrů nad zemí, na který byla připevněna více než stometrová ocelová lana, která byla na vzdálených koncích zatížena, takže věž "padající" na jih byla ze severní strany vystavena silnému tahu. Opatrné oslabování vrstvy pod základy na severní straně pak mělo za následek pozvolné narovnání šikmé věže. Nyní se mohli záchranáři monumentu vrátit k zpevňování podloží ocelovými pruty. Uvnitř stavby zpevňují jednotlivé části ocelové svorníky a počítá se i s dalším vyztužováním. Věž osvobozená od ocelového pásu byla sice minulý týden slavnostně předána městu, ale turisté si na návštěvu budou muset ještě pět měsíců počkat. Impozantní práce a rozsah zajištění vyvolává otázku. Proč jen záruka 300 let? "Neexistuje nic jako perfektní stabilita. I londýnský Big Ben se naklání o dva milimetry ročně," vysvětluje profesor Burland. Nyní je věž v náklonu, jaký měla v roce 1838. Těch tři sta let potřebuje k tomu, aby se dostala do nebezpečného náklonu z roku 1990. Během té doby se musí vymyslet, jak věž zajistit ještě lépe.
V našem počítačovém modelu tehdy dokonce již nestála vzpomíná Burland. Věž byla uzavřena a dostala ocelový kabát. Ten je nyní pryč a opět se mohly rozeznít zvony, jejichž vibrace ohrožovaly stabilitu 800 let staré stavby. Zvonice připomíná nahrbenou starou dámu, u které "lékaři" každé čtyři hodiny pečlivě snímají informace o síle větru, teplotě vzduchu, slunečním záření, seismické aktivitě, naklánění, horizontálním pohybu stavby, vertikální a horizontální posuny jednotlivých částí stavby, další pnutí uvnitř konstrukce, objevování prasklin, teplotu stavebního materiálu a samozřejmě další změny v podloží. Hodnoty s přesností na setinu milimetru mohly být odečítány i každé čtyři minuty. V roce 1995 propukla panika, protože věž se i bez turistů začala naklánět o milimetr denně. "Byly to bezesné noci," vzpomíná inženýr David Trevisani. Tehdy byly zastaveny počáteční práce na zpevňování měkkého podloží, které je tvořeno především na jihu z méně odolných jílů - proto se věž tímto směrem propadá. Tým profesora Michela Jamiolkowského se rozhodl pro narovnání věže a začal s "odsáváním" pískové vrstvy pod základy věže. To posílilo působení šestisettunových olověných bloků na severní straně věže, které fungovaly jako závaží na základy věže proti naklánění směrem na jih (bloky byly instalovány v roce 1993). Později byly přidány další ingoty - jejich celková hmotnost se zvýšila na 870 tun. Věž pak dostala ocelový pás ve výšce dvacet metrů nad zemí, na který byla připevněna více než stometrová ocelová lana, která byla na vzdálených koncích zatížena, takže věž "padající" na jih byla ze severní strany vystavena silnému tahu. Opatrné oslabování vrstvy pod základy na severní straně pak mělo za následek pozvolné narovnání šikmé věže. Nyní se mohli záchranáři monumentu vrátit k zpevňování podloží ocelovými pruty. Uvnitř stavby zpevňují jednotlivé části ocelové svorníky a počítá se i s dalším vyztužováním. Věž osvobozená od ocelového pásu byla sice minulý týden slavnostně předána městu, ale turisté si na návštěvu budou muset ještě pět měsíců počkat. Impozantní práce a rozsah zajištění vyvolává otázku. Proč jen záruka 300 let? "Neexistuje nic jako perfektní stabilita. I londýnský Big Ben se naklání o dva milimetry ročně," vysvětluje profesor Burland. Nyní je věž v náklonu, jaký měla v roce 1838. Těch tři sta let potřebuje k tomu, aby se dostala do nebezpečného náklonu z roku 1990. Během té doby se musí vymyslet, jak věž zajistit ještě lépe.
