K atmosféře zabydlenosti značně přispívají aranžované záclony a závěsy v odstínu jemné olivově zelené.

K atmosféře zabydlenosti značně přispívají aranžované záclony a závěsy v odstínu jemné olivově zelené. | foto: Jaroslav Kvíz

Jak bydlí italská architektka. Pražskou půdu proměnila v útulnou modernu

  • 61
Italská architektka Roberta Colombelli přijela před jedenácti lety do Prahy za kamarádkou na návštěvu a už tady zůstala. O tom, že své působení u nás myslí opravdu vážně, svědčí její byt, který vybudovala na 48 čtverečních metrech půdy jednoho pražského činžáku.
Ve vinohradském vnitrobloku má i architektonický ateliér nápaditě zrekonstruovaný z bývalé dílny. Mezi její klienty nepatří pouze Italové, kteří tady žijí či pracují, ale i Češi, kterým se líbí její italské vidění českého bydlení.

Tehdy a nyní
V prostorách, kde má nyní byt, byla dříve půda, nynější obytná kuchyně dokonce stojí na místě bývalé terasy. Celý minibyt nemá ani 50 čtverečních metrů, ale je příjemný a dostačující.

Malá jednoduchá ložnice, obývací pokoj s kuchyňským koutem a nikoli jedna, ale dvě koupelny: v jedné je sprchový kout, druhý Roberta označuje za prádelnu (je v ní umístěna pračka a vana).

Jak všichni majitelé půdních bytů dobře vědí, tento prostor je velmi náročný na dispoziční řešení, protože je prošpikovaný komíny a světlíky, se kterými nelze volně manipulovat, a architektovi nezbývá, než zapojit šedé buňky mozkové a něco vtipného a zároveň praktického vymyslet.

Tento byt - aby to nebylo tak jednoduché - má kromě obvyklých komínových neduhů ještě jeden zádrhel: dvě úrovně. Vstupní dveře a předsíň jsou o dva schody níže než ostatní místnosti.

"Nejhorší bylo," vzpomíná majitelka, "že na půdě chyběla elektřina, voda, odpady, stoupačky, zkrátka všechno. O technické problémy opravdu nebyla nouze."

Itálie na pražské půdě

Žádné minimalisimo
Návštěvníci veletrhu nábytku v Miláně vědí, že alfou a omegou mnoha italských designérů je minimalismus. Všechno jednoduché, až strohé, hladkých tvarů, jednobarevné.

Oko nemá na čem spočinout. Takže není divu, že před vstupem do bytu jsme si lámali hlavu, jak se se "svým" minimalismem (člověk jaksi předpokládá, že co Ital, to minimalista) vyrovnala architektka Colombelli.

Ale už od dveří je jasno: samá voda. Její byt představuje docela obyčejné útulno. Tento byt je ovšem čítankovou ukázkou práce s barvami, bez pocitu, že se malíř pokojů určitě zbláznil.

Hostitelka se přitom netají tím, že na pražské bydliště neměla neomezené finanční zdroje. "Musela jsem šetřit," říká. "Je to vidět na podlaze - žádné parkety, nýbrž obyčejná plovoucí laminátová ve stylu světlá bříza."

Itálie na pražské půdě

Klášterní cela
Prohlídku bytu začněme ložnicí, která je víc než jednoduchá. Symetricky umístěné dvojlůžko se střešním oknem přímo nad hlavou. Být vše bílé, řekli byste klášterní cela.

Jenže tady začíná Robertino čarování s výmalbou: bílý je pouze šikmý strop. Stěny jsou dvoubarevné - zhruba do výšky 1,2 metru je pastelově meruňková, druhá půlka až ke stropu jemně žlutá.

Přechod barev tvoří tapetová bordura, kterou architektka aplikovala také na posuvné dveře skříně, čímž potlačila její masivnost, takže se stala nenápadnou a takřka neviditelnou.

Itálie na pražské půdě

Sklo a kov
Princip neviditelnosti použila i v koupelně se sprchovým koutem. "Místnost byla malá a navíc bez okna, a to nemám ráda," říká autorka.

"Kdykoli se v nějakém bytě setkám s podobnou dispozicí, vždycky si lámu hlavu, jak do takové koupelny dostat světlo. U sebe jsem to vyřešila prosklenou částí zdi sousedící s předsíní. Sklo je matné, takže do koupelny není z předsíně vidět, ale proniká jím dost světla, aby se v ní nemuselo přes den svítit."

Aby se malá místnost ještě více nezmenšila, byla opatřena jednotným světlým obkladem a dlažbou (vypadá jako mozaika, ale jsou to obkladačky 20 x 20 cm) a také čirým sklem, z něhož je celý sprchový kout i deska, na níž je miskovité nerez umyvadlo.

Zkrátka: žádný festival barev ani vzorů. Prioritou architektky bylo vytvořit iluzi většího prostoru. A to se povedlo.

Itálie na pražské půdě

Prendere posto!
Čili česky řečeno: Udělat si pohodlí. To je první, co nás při vstupu do "hlavní komnaty" napadlo. Symetricky umístěná kuchyňská linka nepostrádá nejnutnější vybavení, přesto kuchyně nenese stopy minimalismu, její vzhled směřuje k retro stylu zásluhou lakovaných dvířek kombinovaných se dřevem a postranními prosklenými skříněmi.

"Linku jsem dovezla z Itálie. Tahle značka, jako ostatně i nábytek v ložnici a koupelně, patří k těm levným," říká architektka Colombelli. To ji ale vůbec neomezovalo v záměru kombinovat levné s drahým.

To platí jak pro koupelnu, tak pro obývací pokoj. Nejdražším kusem nábytku je designová kovová knihovna, které si laik ani nevšimne.

Zatímco pozoruhodný "cofitejbl" se zrodil ze spojení lakované MDF desky, k níž se přišroubovaly staré litinové nohy koupené za dvě stovky v bazaru, u dveří do pokoje pak stojí starožitný rozkládací stolek z Toskánska - dar od kamarádky.

Coby televizní stolek slouží vyřezávaná dřevěná truhla z Číny, kterou dostali hostitelčini rodiče kdysi jako svatební dar. Bílé sofa magicky přitahující k posezení přicestovalo s Robertou z Itálie, zatímco druhé (slouží jako rezervní lůžko) z Ikey.

Itálie na pražské půdě

Jak se dělá útulno
"Byt je teplý," upozorňuje architektka, protože zná slabiny půdního bydlení. "Jako izolaci na zeď do dvora jsem zvolila dvě osmicentimetrové vrstvy skelné minerální izolace." Za pozornost stojí i detail zesílené zdi, kde se ve vzniklých výklencích schovaly radiátory.

K atmosféře zabydlenosti značně přispívají aranžované záclony a závěsy v odstínu jemné olivově zelené. K příjemné atmosféře přispívá anglická výmalba: v tomto pokoji kombinace jemně žluté s odstínem tortora čili holubí šedi.

Přechod tvoří širší bordura s žlutošedým květinovým motivem. Sjednocujícím prvkem jsou rytiny na zdech. V kuchyňské sekci a mezi okny jsou v bílých paspartách, zatímco na stěně u starožitného stolku jsou rámy z ořechového dřeva, které si Roberta Colombelli přivezla od italského mistra rámaře.

Více se dočtete v časopise Living 4/2008.