Skoro čtyřmetrové stropy, světlé místnosti a 125 m2 plochy, to byla pro Pavlu výzva. Před pár lety totiž sháněla bydlení a našla tento byt ve starém činžovním domě v centru severočeských Teplic. Pronajala si jej, protože ji naprosto okouzlil.
Nevadil jí ani jeho zanedbaný stav: chyběla kuchyňská linka, stěny byly natřené sytě oranžovou, předešlí nájemníci polepili otlučené kachlíky tapetou s cibulákovým dekorem. Původní terazzo na podlaze překryli kusy PVC, parkety neviděly lak desítky let.
„Máme tu nádherné staré vily a činžáky, mimochodem v době zlaté éry se městu přezdívalo Salon Evropy. Proto trpím, když vidím originální kamenné schodiště obložené levnou dlažbou z hobby marketu. Když jsem tehdy dostala od majitelky bytu svolení, že si v něm můžu dělat, co chci, byla jsem jak utržená ze řetězu. Práce mi nevadí, těšila jsem se, že se můžu realizovat,“ vzpomíná interiérová designérka, která od té doby svůj domov proměnila hned několikrát.
Změny má ráda, tu největší udělala asi před dvaceti lety: radikálně změnila zaměstnání, využila výtvarného talentu a nadání. Opustila kancelář i práci ekonomky a nejdřív se stala první českou ženskou tatérkou. Pak si doplnila vzdělání a začala navrhovat interiéry.
Pořádně zamíchat
Byt zařizovala Pavla rychle a efektně: z toho předchozího přestěhovala pár kusů nábytku, například červenou lednici v retro designu, část kuchyňské linky sestavila ze starší červené knihovny. Nejdřív nechala vyměnit elektroinstalaci: jedna či dvě zásuvky v místnosti při její zálibě mít několik různých lamp by pro ni byly nepředstavitelné.
„Nemám také ráda velké kusy koberců, a tak jsem ve vstupní chodbě poskládala na zem staré peršany a kelimy jako patchwork. Doma jsem vytvořila několik zákoutí a vesměs za pár korun. Obývák je rozdělený na zóny, pracovní, odpočinkovou i sběratelskou s knihami a dekoracemi,“ líčí designérka, která je šťastná, když v interiéru míchá staré s moderním.
A vysvětluje: „Jsem eklektik od začátku. Vypadá to jednoduše, ale je to na zařizování ten nejtěžší styl. Musíte vše vyvážit, každý kousek pečlivě vybrat, pak odvážně skládat. Je krásné mít neomezený rozpočet, ale mnohem víc mě baví, když musím improvizovat. Dá se ušetřit a výsledek překvapí i mě.“
A co v praxi znamená eklektický styl? Například v jedné místnosti sladěné naprosto odlišné barvy, vzory, přírodní dřevo a k němu plast. Moderní nábytek, který stojí vedle desítky let starých oprýskaných věcí z bazarů, doplňky v minimalistickém designu spolu s opulentními předměty. Styl příjemně šokující zdánlivě nemyslitelnou kombinací a harmonickým výsledkem.
Na otázku, proč má doma pštrosa a portréty zvířat, Pavla odpovídá: „Zvířecí dekor ke mně patří, vlastně patří k mému milovanému stylu. Mám slabost pro výrobky francouzské firmy Ibride, ta zvířaty jen hýří.“
Vždycky byl čas na změnu
Podle Pavly je důležité, aby v předělaném bytě bylo znát, že se v něm bydlelo. Materiály vyhledává hlavně přírodní, od dřeva přes kov až po sklo. Připouští, že neopovrhne ani kvalitním plastem: naprosto nedá dopustit na své oblíbené křeslo Ghost od Philippa Starcka.
„Lidé si často myslí, že proměna bude drahá, ale největší efekt udělají levnější věci, jež lze snadno vyměnit, barvy, textilie, tapety, podstatná je rovněž výmalba. Šedou nic nezkazíte, je neutrální, přidat k ní můžete další barvy či vzory,“ radí designérka, která je schopna proměnit byt za víkend.
A pokračuje: „Doma si maluju sama, ovládám i restaurování, takže jsem schopna to za dva dny spolehlivě dát. Lovím po bazarech a pak z toho vykouzlím nádheru. Pro mě je moc příjemná barevnost skandinávského stylu, takže co šlo, jsem tady přetřela bílou, kupříkladu parkety v ložnici a v bývalé pracovně, kterou jsem změnila na dětský pokoj.“
Na záchranu koupelny stačil nápad, fialový balakryl a zlatá barva. Výhodou je, že v bytě je několik komor, Pavla v nich schovává zásoby pro výrobu nábytku a doplňků, v jedné se pořád suší vyprané štětce.
Co můžu, vyrobím
Práce designéra je pro Pavlu Kirschner koníčkem. Inspiruje se často při cestování, pozoruje, jak se lidé oblékají. Přiznává, že se neustále učí, sleduje nové materiály a technologie. Ráda recykluje a vytváří židle a křesla s pomocí čalouníka, který je dokáže vyrobit, i když mu přinese třeba rozpadlé křeslo bez nohy.
Skoro všechny lustry si navrhla a vyrobila sama. Pro největší v obývacím pokoji použila kostru starého širmu. Potáhla ho stuhami, ověsila spoustou figurek, přidala starý náramek a všechno nastříkala černou barvou.
Tapetu s kultovním dekorem od italského malíře Piera Fornasettiho se jí povedlo sloupnout ze stěny ložnice v předešlém bytě. Je kvalitní, tudíž ji mohla znovu nalepit. „Hlavy“ má i na polštářích, křeslech či talířích na zdi. Je to poměrně drahá záležitost, tak si je raději vyrábí sama, používá tisk. Od dětství maluje, což ji dodnes naplňuje a uklidňuje zároveň.
„Byt v poslední době nepředělávám, spíš ho uzpůsobuji vnučce Tyldě. Je dost tvořivá, nechávám jí volný prostor. Jak roste, mění se její nároky, neustále hledám místo pro hračky. Ze všeho nejvíc teď vyrábím domky pro panenky. Malířské plátno jsem vyměnila za pilky, vrtačky a toužím po elektrické lupínkové pilce s laserem,“ uzavírá pobaveně designérka.