Ivan Komárek s figurami vyřezávanými laserem z barevných plexiskel

Ivan Komárek s figurami vyřezávanými laserem z barevných plexiskel | foto: Archiv Ivana Komárka a Institutu bytového designu

Nahota je pro něho typická. „Naháče“ nechal běhat i po letišti v Praze

  • 11
Známý malíř Ivan Komárek spolupracuje s architekty ochotně a rád. Figurální virtuóz, jehož díla jsou zastoupena v mnoha tuzemských i zahraničních galeriích, často experimentuje s novými technologiemi i materiály. Také proto byl přizván do poroty česko-slovenské soutěže Interiér roku.

Spolupráci architekta a výtvarníka většinou registrujeme pouze v souvislosti s veřejným prostorem. Mění se snad doba a spolupracuje architekt s umělcem častěji i při včleňování autorského díla do soukromých interiérů?
Dokonce i v době minimalistických, uměřených interiérů, se občas najde investor či architekt, který si jej přeje ozvláštnit nějakým zajímavým akcentem. Může to být obraz, ale také práce, která je přímo součástí interiéru. Mám to štěstí, že občas nějaké potkávám, a tak jsem mohl vytvořit řadu realizací. Šlo o klasickou malbu na zeď, poněkud atypicky v koupelně.

Jedna originálních koláží, které získají výherci všech sedmi kategorií soutěže Interiér roku.

Z nových technologií, které rád vyhledávám, se v interiéru uplatnily třeba laserem řezaná barevná plexiskla nebo vyřezávané železné pláty. Ale dělal jsem i zcela tradiční technologii, sgrafito.
Zdá se, že řada lidí si dostatečně neuvědomuje rozdíly mezi sériovými předměty, které pouze dekorují interiér, a autorským originálem. Jak byste naprostým laikům vysvětlil přínos výtvarného díla, které vzniklo na míru konkrétnímu interiéru?
Sériové předměty mohou docílit v interiéru jisté elegance, ale ne osobitosti a výjimečnosti, s níž se majitel může ztotožnit.

Často vystavujete v zahraničí. Je tam přístup k uměleckému dílu, jako integrální součásti interiéru, odlišný?
Pokud je v zahraničí výstava, zpětná vazba existuje jen tehdy, když tam někoho znáte, máte tam přátele. U mě je to tak třeba v Itálii nebo Německu, kde je příjemné vidět, že tradice nebyla přerušena, že je tu stále samozřejmostí mít doma umění. Podle mých zkušeností třeba Italové se tím často vyloženě baví, interiér promýšlejí do detailů a každé dílo má svoje místo.

Co byste řekl člověku, který se nastěhoval do nového bytu a kromě nábytku má zcela prázdné stěny a zastává názor, že umělecká díla jsou vždy finančně nedostupná a patří pouze do galerií. Lze ho vůbec k umění nějak přitáhnout?
Asi bych se nejdřív podíval, jaký má nábytek a podle toho se dá poznat, jestli má vůbec cenu s ním o umění mluvit. Ale umění nelze nikomu nutit, můžete jen vzbudit zájem. Někdo k životu umění nepotřebuje a to se nezmění, někdo se k němu jen nedostal a nový zážitek, třeba návštěva galerie nebo ateliéru, ho může oslovit a dát mu impuls.

Některá díla jistě finančně nedostupná jsou, ale dá se pořídit i kvalitní umění za rozumnou cenu. Někdy dekorace z designových obchodů jsou dražší než originální umění z galerie.

Na svých obrazech používáte třeba linie tvořené silikonem, v kolážích zase využíváte zajímavé struktury různých tapet. To všechno jsou materiály, které vznikly pro stavbu, úpravu nebo výzdobu interiéru. Je to náhoda, nebo vás tyto materiály v rámci tvorby nějak přitahují?
Netradiční materiály mě vždycky přitahovaly, zkoušel jsem různé možnosti, barevná silikonová plastická linka je jen jeden z nápadů, který jsem uplatnil v nedávném cyklu obrazů. Maloval jsem na různé podklady, třeba černou střešní lepenku, na polystyrénové desky, v nichž šel vytvářet i reliéf, na plexiskla. K tvorbě jsem využíval polystyrénové podtácky, papírové obaly, různé přírodní materiály, třeba naplaveniny z moře.

Koláže byly od počátku součástí mé tvorby, intenzivně jsem se jim začal věnovat, když jsem objevil současné velkoformátové tapetové vzorníky a různorodost tvarů, barev a struktur. Dekor tapet mě inspiroval, nepotřeboval jsem žádné přípravné skici, tvary a siluety figur jsem řezal přímo z volné ruky.

Maratónci, běžící postavy v životní velikosti na Letišti Václava Havla v Praze

Fascinace lidským tělem proniká celou vaší tvorbou, určitě se najdou lidé, kteří cudně klopí zrak. Respektujete přání i prudérních zájemců?
Pokud někdo chce umění přímo do interiéru, většinou už se o moji tvorbu zajímá delší dobu a ví, do čeho jde. Kdyby klopil zrak před nahým lidským tělem, tak by asi žádné z mých děl neměl šanci vidět. Nejde ale samozřejmě prvoplánově jen o nahé tělo, ty figury jsou nositelem sdělení, symbolem života, jiskření mezi protipóly, mezi mužem a ženou.

Jaká realizace v konkrétním interiéru byla pro vás největší výzvou? Stává se, že má umělec záměr, ale materiál se vzpouzí a je obtížné myšlenku realizovat?
Pokud maluju na zeď, jsem sám za sebe, mám věci pod kontrolou, vím, co můžu čekat. Při realizacích v keramice už jde většinou o týmovou práci, při níž keramický mistr hlídá technologii glazování a vypalování v peci.

Ocelové pláty v interiéru rodinného domu vyřezávané laserem

Jindy jsem zcela odkázán na výrobní technologie: na začátku stojí můj návrh, který se dál průmyslově zpracovává a technologie je daná. Když je vše předem dobře promyšlené a připravené, nestává se, že by docházelo k problémům.

Právě pro ty, kdo znají moji práci, bude asi překvapením, že v současné době navrhuji soubor vitráží do kostela. A to je pro mě teď největší výzva.

Porota soutěže Interiér roku je záměrně složena nejen z architektů a interiérových designérů, ale také například z výtvarníků. Jako symbol ocenění je už tradičně předáváno umělecké dílo. Letos si vítězové sedmi kategorií odnesou vaše koláže. Jaké kritérium při hodnocení soukromých i veřejných interiérů bude pro vás při hlasování nejdůležitější?
Určitě se mi budou líbit interiéry, které jsou výtvarné, hravé, překvapivé něčím novým, zajímavě barevné, ale také funkční.

Ivan Komárek (1956)

Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Ve své tvorbě Ivan Komárek rád zkouší rozmanité způsoby výtvarného projevu a nové materiály, hledá nezvyklé hmoty a umělecká řešení. Je důsledným figuralistou.

Je zastoupený ve sbírkách české Národní galerie a v řadě veřejných i soukromých sbírek u nás i v zahraničí (Německo, Itálie, USA, Rakousko, Nizozemsko, Finsko, Velká Británie, Francie). Od roku 1995 je členem SVU Mánes.