Důvod, proč měníme byt za dům, je obvykle jasný: děti. Nejinak tomu bylo i v případě mladé rodiny, která si pořídila dům na východním okraji Prahy.
"Chtěli jsme dcerám dopřát nejen zahradu, ale i dostatečně velké pokojíčky, ve kterých by se cítily dobře," vysvětlují rodiče dvou malých dcer šestileté Venduly a čtyřleté Elišky. Pro každý z pokojů vyhradil architekt více než sedmnáct metrů čtverečních.
"Nemyslím si, že velké dětské pokoje jsou přežitek. Každý člen domácnosti má právo na soukromí. Když jsou děti malé, je běžné, že nejvíce času tráví s rodiči. Potom však přijde období, kdy se dcery začnou věnovat samy sobě a dospělí, zejména rodiče, jim budou na obtíž. V pokojích tak budou trávit určitě mnohem víc času," objasňuje maminka holčiček.
Architektka navrhla postele, pracovní stůl, police a menší skříňky.
Bez skříní, zato se samostatnou koupelnou
Oba pokoje byly původně navrženy jako samostatné místnosti. "Jiné řešení nás vlastně ani nenapadlo. Jenže potom jsme navštívili dům známých, kteří zrovna kolaudovali, a nechali jsme se inspirovat průchozími pokoji. Jejich děti si je nemohly vynachválit," říkají rodiče.
Udělat v příčce otvor se zdálo být tím nejmenším problémem, ale úpravy majitele nakonec docela potrápily. Ve zdi totiž vedl požární hlásič, který bylo nutné přeložit.
Rodiče si přáli, aby uzavírání pokojů bylo plnohodnotné (přece jen nálady dětí se mění, a tak zvolili dvoukřídlé dveře zajíždějící do pouzdra zabudovaného do zdi. Pokoje jsou umístěné do prvního patra a vede k nim veliká chodba.
Oba pokojíčky mají okolo sedmnácti metrů čtverečních.
Na jejím konci je pětimetrová šatna, díky níž nebylo třeba pokoje zaplňovat skříněmi k ukládání nejrůznějších sezonních věcí. Pokojíčky dělí od ložnice rodičů samostatná toaleta a společná desetimetrová koupelna s možností vstupu na terasu, již tvoří střecha garáže.
Aby byl prostup světla do místností maximální, okna jsou široká metr dvacet a vysoká dva metry třicet. Podlahu tvoří průmyslová mozaika, která odolá i frekventovanějším a zatěžovanějším prostorám.
Barvy, které neomrzí
Oba pokoje jsou na první pohled podobné, rozhodně však ne stejné. Rodiče zvolili pro své dcery nadčasové barvy, které mohou pokoje zdobit i za pár let, až vyrostou.
"Záměrně jsme se vyhnuli zmrzlinovým růžovým a jiným infantilním barvám. Mnoho lidí si však myslí, že je to právě to, co dětské pokoje tvoří a vymezuje vůči ostatním dospěláckým místnostem. Myslím si, že hlavní je dobře uspořádaný prostor a vybavení pokoje," popisuje paní domu důvody, proč s manželem vymalovali zdi žlutou a zelenou v několika teplých odstínech.
Děti obvykle rády spí v patrové posteli, mají tam své soukromí.
Jednotvárnost příjemných světlých barev efektně rozbíjí energická červená na nábytku a dalších doplňcích. Zvolená nábytková sestava působí vzdušně a nabízí dětem spoustu praktických úložných prostor včetně pojízdných kontejnerů. Omyvatelný fóliový povrch na zásuvkách zajišťuje jejich snadnou údržbu.
"Přáli jsme si, aby oba pokoje postupně rostly s dětmi, a tomu paní architektka nábytek uzpůsobila," vysvětluje maminka. "Použila jsem stejné moduly nábytku i barvy, aby se případně některé skříňky daly vyměnit či zkombinovat s dalšími, protože nábytek bude zajisté měnit svůj účel. Psací stůl je výškově nastavitelný," uvádí autorka projektu, architektka Beatrica Hucl Becková.
Čekáme, až si dům sedne
Zdi budou do budoucna vybaveny ještě obrázky, tapetami a jinými ozdobami. Majitelé totiž počítají s tím, že dům si ještě "sedne", a čekají, až bude počet prasklin definitivní. Poté plánují opravu popraskaných omítek.
"Aby se děti v pokojích necítily cize, zatím jsou alespoň barevně vymalovány. V současné době také dokončujeme výběr vlastních fotek ze společných výletů, který bychom sem chtěli v podobě velkoformátových plakátů či menších obrázků rozvěsit. Fotografie budou dětem připomínat hezké zážitky," plánují rodiče.
OBLÍBENÉ MÍSTO NA HRANÍ Obě holčičky nejvíce zaujaly prostory pod oknem. "Často si tu se sestrou hrajeme přímo na zemi. Je tu totiž spousta světla, okna nemají záclony ani závěsy," vysvětluje starší Vendula a dodává: "Z pokojíčku se mi nejvíc líbí skříň - je úžasně červená. Moc hezké jsou i barvy na zdech." Mladší z holčiček zase nedá dopustit na svého koníka "grošáka", kterého považuje za svoji nejoblíbenější hračku. Propojené pokoje oběma slečnám naprosto vyhovují. "Myslím si, že si tuto maličkost ani neuvědomují, protože předtím měly pokojíček jen jeden, a to společný," říká maminka. "Nejradši jsme spolu v jednom z pokojů a hrajeme si s legem, panenkami nebo si kreslíme." Záměrně jsme se vyhnuli zmrzlinovým růžovým barvám. |
