Hundertwasser s mořským příbojem

- Bylo mi pořád divné, proč moje žena vždy, když jsme rekreačně pobývali u jakékoliv vody, ať sladké či slané,kráčívala do dáli po břehu či pobřeží a dlouho, dlouho se nevracela. V košíčku či igelitce pak při návratu pochopitelně neměla houby, ba ani karkulkovskou bábovku, natož láhev vína. Zavazadélko bylo vždy nadité jiným tovarem - mušlemi, kamínky,vysušenými potvorami a vyplavenými dřívky. Za mého pobytu v tomto manželství se takových plodů prázdnin a dovolených urodila notná várka. »Co s tím budem dělat,« osmělil jsem se občas k otázce, která jasně předznamenávala žádoucí likvidaci či alespoň redukci nahromaděného upomínkového materiálu.»
To se někdy hodí,« odpovídala trošku vyhýbavě a tajemně moje žena, o které dobře vím, že kudy chodí, tudy příbytek zdobí, a to nejlépe přírodninami. Netušil jsem však, k čemu se schyluje, kam až nás její záliba dovede. Prasklo to, až když jsme koupili stoletý dům, o kterém zde s láskou referuji a který na jiných místech velečasto proklínám. »Poslyš, jsem žena a jako taková mám právo zařídit nejdůležitější prostory v domě po svém,« pravila manželka na prahu kuchyně a koupelny. Uznal jsem, že tuto demokratickou nabídku musím ctít, připraven do toho mluvit co nejméně. A pak to vypuklo. Do budoucí koupelny, kam po dobu tvorby nikdo nesměl, bylo sváženo kamení z celého světa i od horního toku Jizery. K mušlím ještě přibyly střepy ze zrcadel a rozbité obkládačky, které zůstaly z prostorů, k nimž jsme se zachovali bez tvůrčí invence a normálně je obložili. Držel jsem své slovo jen taktak a jen občas jsem cosi utrousil. »Líbí se ti Hundertwasser, líbí se ti Gaudí? Tak tohle se ti bude líbit taky,« pravila tvůrkyně - a bylo tak říkajíc vymalováno. Lepidlem na obkládačky pak žena lepila na vanu a blízké okolí střepy z dlaždic,zrcátka, m ušle a kamení - vše v barvě bílé a šedé,to hmotou spárovací vyspárovala, ručkou uhladila a přetřela transparentním nátěrem na kámen což poradil odborník, aby bylo možné obklad omývat a cídit. Když byla z díla slavnostně stržena pomyslná rouška a zbytek rodiny pozván na vernisáž, trošku jsme zkoprněli. Dílo nás vskutku překvapilo. Dnes již koupelna žije s námi a my žijeme s ní celkem v harmonii. S dubovou deskou na podlaze a u umyvadla, které je zabudované do starého secesního prádelníku, i s břidlicovým obkladem a okrovou barvou stěn se mozaika dobře snáší. Ve výsledku musím konstatovat, že se mi líbí Hundertwasser, Gaudí i Macháčková. A abych dokumentoval, že jsme koneckonců normální, přikládám stručnou informaci o koupelně dětí - ta je obložena čistě bílým obkladem v kombinaci s tmavě modrým. Jednu ze stěn sprchového koutu jsme vyzdili z neprobarvených skleněných tvárnic neboli luxferů v provedení matovém - ale o tom bude některá z dalších kapitol.

Julek Macháček je publicista, který pracoval v Ústavu bytové a oděvní kultury, v roce 1979 založil časopis Bydlení, kterému Nadace ABF udělila v roce 1994 cenu za nejlepší odborný časopis v této oblasti. J. Macháček zde pracoval jako šéfredaktor téměř dvacet let. Seriál Můj dům, můj pán vzniká na základě jeho čerstvých zkušeností s přestavbou stoletého domu, který nedávno zakoupil.

Mozaika ze zrcátek, úlomků bílých obkládaček, mušlí a kamínků je na zdi za vanou a bidetem do výše témeř dvou metrů.