Po obvodu kupole stojí sochy jakožto symboly českých měst a nad nimi jsou...

Po obvodu kupole stojí sochy jakožto symboly českých měst a nad nimi jsou zpodobněny znaky měst, do kterých vedla dráha z Prahy. | foto: Profimedia.cz

Hlavní nádraží slouží 145 let. Secesní skvost míjí 100 tisíc aut denně

  • 14
Nádraží je prvním kontaktem s neznámým městem. Dojem, jaký udělá, podvědomě ovlivňuje vnímání nového místa. Naši předci to velmi dobře věděli, když v druhé polovině 19. století stavěli výstavní budovu hlavního nádraží v Praze.

Při slavnostním otevření v roce 1871 neslo nádraží jméno císaře Františka Josefa, v roce 1919 představitele nenáviděného mocnářství vystřídal milovaný Woodrow Wilson. Americký prezident se v očích českého lidu zasloužil o jeho samostatný stát a pojmenování hlavního mezinárodního dopravního uzlu bylo výrazem nejvyšší úcty.

Třináct let vítala cestující jeho bronzová socha od Albína Poláška, frenštátského sochaře, který většinu svého života prožil ve Spojených státech (kromě Wilsona vytvořil i největší jezdeckou sochu na světě s blanickým rytířem, který měl podobu T. G. Masaryka nebo boha Radegasta).

Pomník s nápisem „Svět musí být zabezpečen pro demokracii“ nacisté celkem pochopitelně strhli hned po obsazení Prahy a socha se na nádraží vrátila až v roce 2011. Kyne teď cestujícím ve Vrchlického sadech, protože její původní místo zabrala nová odbavovací hala.

Perla v zeleni

V 19. století se železniční doprava teprve rozvíjela, ale bylo jasné, že se brzy stane nejrozšířenějším spojením mezi městy a okolními státy, a tak bylo hlavní nádraží nutností. V Praze už nádraží fungovala, ale dráhy provozovaly různé subjekty.

V roce 1871 se Praha napojila na jihočeskou linku, o rok později na severočeskou a došlo i k propojení kolejí ve městě. V roce 1869 se na volné pláni na konci Žižkova začala stavět novorenesanční budova hlavního pražského nádraží podle návrhu architektů Vojtěcha Ignáce Ullmanna a jeho švagra Antonína Barvitia a v roce 1876 jej doplnil park s jezírkem - Vrchlického sady.

Ze stavby s mohutným průčelím a dvěma věžemi bohužel nic nezbylo, protože rozvoj železnice nabral takové tempo, že budova ani kolejiště kapacitně nestačily, a na její rekonstrukci byla vypsána veřejná soutěž. Vítězný návrh mnohé překvapil. Architekt Josef Fanta předložil velkoryse pojatou kupoli v secesním stylu, který byl na počátku 20. století považován za zastaralý.

O sto let později žasneme nad jeho nádherou a většina turistů, kteří přijedou vlakem, má jako jeden z prvních snímků z Prahy právě průhled do zlatavé kupole s florálními motivy z koridoru k nástupišti.

To nechal Josef Fanta zastřešit skleněnou střechou na ocelových obloucích. Konstrukce o rozpětí 33,3 metru a výšce 18 metrů byla tehdejší zázrak. Výška byla vypočtena podle parních lokomotiv, a i přesto byl Dům odborových svazů nad nádražím obložen kachličkami, aby fasádu neničila pára.

Moderní nádraží

Jak impozantně tehdy stavba působila, si uděláte představu ve Fantově kavárně. Dnes se do ní vchází z rušné magistrály nebo po schodech z kraje haly služeb, ale v roce 1909 to byl hlavní vstup. První setkání s nádražím a světem železnice.

Budova stála na mírném kopečku u rozlehlého parku a hala služeb vás příjemně objala svou oblostí i měkkým teplým světlem. Vitráží nad balkonem do prostoru pronikalo denní světlo, které na mozaikách a plastikách vytvářelo pokaždé jiný obrazec.

Z ochozu si lze dobře prohlédnout sochy a městské znaky po obvodu kupole, okna za nimi vedou do bývalých komůrek pro zaměstnance drah, kteří tu mohli přespat. Jako kanceláře sloužily místnosti vestavěné do věží po obou stranách vstupu a ochozu, teď jsou prázdné a čekají na nové využití.

Pokladny byly umístěny v půlkruhu v přízemí, v místech dnešní kavárny Café Coffee Day, ve které jsou ještě zachována prodejní okénka. „Kavárna je jako oáza klidu v hektickém provozu nádraží, zatímco dole projde 80 000 lidí denně, tady si můžete posedět, odpočinout s občerstvením, vyřídit maily i pracovní schůzku při čekání na vlak. Její prostor skýtá dostatek soukromí pro každého,“ ukazuje Martin Hamšík, tiskový mluvčí společnosti Grandi Stazioni.

V přízemí fungovaly salonky určené pro významné hosty. Před cestou zde odpočívali vládní představitelé a jejich hosté: například Tomáš Garrigue Masaryk,Thomas Alva Edison, Le Corbusier nebo Charlie Chaplin. Zdobily je dřevěné obklady, obrazy i světla od známé firmy Anýž. Nechyběly i dvě restaurace různých cenových hladin. Čekárny byly pojaty jako velkorysé haly v levém křídle budovy.

Zdobená fasáda Fantovy budovy zmizela za asfaltem a výfukové zplodiny projíždějících aut (dnes jich je průměrně 100 000 denně) jí zasadily poslední ránu.

Rozdělující spojnice

Druhé výrazné rekonstrukce se budova dočkala v 70. letech, kdy pod ní vznikla stanice metra linky C a Vrchlického sady zčásti ustoupily severojižní magistrále. Rychlostní silnice sice spojila dvě protilehlé části města, ale brutálním způsobem oddělila Vinohrady a Žižkov od centra a zasáhla do celkového vzhledu nádraží i přilehlého okolí.

Hala služeb se přestěhovala o patro níž, do nové haly. Ta vznikla v letech 1972–1979 na základě vítězného návrhu architektonické soutěže (tehdy ne zcela obvyklé) autorů Josefa Dandy, Jana Bočana, Julie Trnkové a Aleny a Jana Šrámkových.

„Konstrukce haly je fascinující v obrovském rozporu ocelových nosníků, vznikl tak velkorysý otevřený prostor,“ ukazoval architekt Adam Gebrian v rámci komentované prohlídky Nejošklivější architektura Prahy, na které výjimeční autoři představují opomíjené veřejné stavby. Hlavní nádraží má svou krásu a neotřelé technické řešení, s kterým si při rekonstrukci společnost Grandi Stazioni musela poradit.

Zdobená fasáda Fantovy budovy zmizela za asfaltem a výfukové zplodiny projíždějících aut (dnes jich je průměrně 100 000 denně) jí zasadily poslední ránu. Představu o minulé slávě si můžete udělat z parkoviště, odkud je budova alespoň trochu vidět v její velikosti.

Park začal pustnout a pozvolna se do něj stahovaly nejrůznější existence, až si v 90. letech vysloužil přezdívku Sherwood. Nechvalně proslula i podesta ve Fantově kavárně. Podoba nádraží a parku byla ostudná, kdo mohl, raději se místu vyhnul, ale k proměně došlo až díky špatnému technickému stavu.

Sto let stará budova potřebovala opravit, a protože stojí v městské památkové zóně Vinohrady, Žižkov a Vršovice, Fantova budova a hala nad kolejištěm patří mezi nemovité kulturní památky, je každý zásah bedlivě sledován památkáři.

České dráhy opravu budovy svěřily italské společnosti Grandi Stazioni, která se na historické rekonstrukce nádraží a dalších veřejných objektů specializuje od 90. let. Za obnovu v ceně přes miliardu korun společnost získala objekt na 30 let do pronájmu.

Vzhledem k rozloze a požadavku na nepřerušení provozu probíhaly práce na etapy. Po obnově haly služeb, kolejiště a Fantovy kavárny se nové podoby dočkají i přilehlé stavby na úrovni magistrály. Návrh hlavního nádraží 21. století zpracoval architekt Patrik Kotas.

Hala služeb, přístupná z parku i od metra, zcela naplnila svůj záměr. V obchodech seženete dárky i nakoupíte na večeři domů, nechybí restaurace, kavárny, pošta, květiny. Obchody pokračují i na galerii před chodbou k nástupištím. Pokladny se přestěhovaly znovu o patro níž a tím paradoxně došlo i k jejich vymezení z provozu nádraží, byť jsou jeho ústřední součástí, stojí vlastně stranou. „Do podzemí by do obchodů nikdo nepřišel,“ komentuje Adam Gebrian.

Znaky měst. Ukazují, kam bylo možné z Prahy na přelomu 19. a 20. století dojet po železnici.

Dámy s květy. Keramické obklady s obrazy postav s florálními motivy poutaly pohled cestujících v čekárně.

Obnovený lesk

V roce 2014 se Fantova kavárna slavnostně otevírala znovu. Po rozsáhlé rekonstrukci se vyloupla do své původní krásy a opět září zlatou a sytě žlutou výmalbou. Podporuje tak rozptyl přirozeného světla a průchod k nástupištím nepůsobí tmavě, ale naopak nutí zdvihnout oči, zastavit se a prohlédnout si celou tu nádheru.

Stěny zdobí secesní motivy a sochy zpodobňující česká města od Stanislava Suchardy a Ladislava Šalouna se výborně hodí k zeleným plastikám i zábradlí, respekt k přírodě i dílu předků je v kupoli téměř hmatatelný „Vitráže, podlaha, kování s florálními prvky se dělaly znovu dle dochovaných fotografií a fragmentů, celková obnova trvala téměř rok,“ popisuje Martin Hamšík. „Naopak lustr je nový, svítivější. Dříve lidé nevyžadovali tolik světla,“ dodává.

Na obnovu čekají ještě vedlejší sály, ve kterých se od revoluce vystřídal bar, klub, obrovský second hand, kanceláře, skladiště i galerie Original. Vypadají podle toho, nádherné keramické mozaiky z rakovnické šamotky Klusáček místy oprýskávají, vitráže v oknech občas doplňuje slepá tabulka, původní barvy lze spíš odhadovat, ale stropy se impozantně klenou do výšky, odkud čekajícím cestujícím svítily velké zlacené lustry s bílými cylindry.

Půlkruhovými francouzskými okny se vstupovalo rovnou na nástupiště. Podobně vypadala před rekonstrukcí Fantova kavárna také a teď je z ní opět secesní skvost.

Fantova kavárna po letech vítá hosty v krásném prostředí.

31. července 2015