Franz Petschek byl syn bezpochyby nejvlivnějšího podnikatele první republiky Ignáce Petschka. Ten se narodil v Kolíně do poměrně chudé židovské rodiny, která však v té době už začínala obchodovat s uhlím.
Později nastoupil v Ústí jako učedník a posléze obchodní cestující u Jakoba Weinmanna, obchodníka s uhlím. Brzy se ale osamostatnil a založil vlastní firmu. Obchod s uhlím mu i díky dobrým nápadům a rychlým reakcím na uhelnou krizi vynášel závratné částky. V dobách největší slávy kontroloval spolu s bratrem Juliem polovinu hnědouhelného průmyslu v celé Evropě.
Jedna ze tří Petschkových vil
Petschkové však nebyli známí jen jako uhlobaroni, ale i jako mecenáši, kteří podporovali především zdravotnictví. Zasloužili se o rozšíření místní nemocnice o dětský pavilon, nechali vybudovat sanatorium pro nemocné tuberkulózou, ozdravovnu pro dělníky nebo dětský výchovný ústav.
Ústí má díky nim i jiné zajímavé památky a jednou z nich je právě vila Petschkova syna Franze, která leží v dnešní ulici Winstona Churchilla. Ač vznikla v letech 1929–1931, působí na první pohled starší. Je tak dalším z důkazů, jak byla architektura období první republiky pestrá, ve stejné době byla postavena třeba proslulá funkcionalistická vila Tugendhat.
Petschkovi byli v architektuře značně konzervativní. Franzův otec Ignác si nechal postavit vilu ve stylu francouzského klasicizujícího baroka, které se u nás do té doby neobjevovalo. V případě syna Franze pak jablko opravdu nepadlo daleko od stromu, svou palácovou vilu si nechal postavit o téměř čtyřicet let později, ale ve stejné ulici, jen o pár metrů dále, a inspiroval se stejným stylem.
Na našem území bychom našli ještě další dvě vily v tomto stylu, obě patřily do vlastnictví klanu Petschků, a navíc stojí nedaleko od sebe v Praze-Bubenči. Jedna je dnes sídlem amerického velvyslance, ve druhé se nachází ruské velvyslanectví.
Za zmínku stojí i Petschkův palác v dnešní ulici Politických vězňů, kde sídlil Bankovní dům Petschek a spol., později se sem nastěhovalo nechvalně proslulé gestapo. Centrální poloha a zároveň stranou zvědavých očí, skrytý příjezd přes dvůr a sejfy zabudované do betonových zdí byly ideální pro kontrolování města i vedení výslechů.
Do tzv. Pečkárny přiváželi nacisté členy odboje i obyčejné lidi a po mučivých výsleších je zpravidla odváželi na popravu, do koncentračních táborů nebo rovnou na hřbitov. Během šesti let se tu vystřídalo 35 721 lidí, na svobodu se dostal málokdo. Dnes tu sídlí ministerstvo průmyslu a obchodu.
Inspirace francouzským palácem
Franz Petschek koupil svažitý pozemek se starším domem, který nechal zbourat, a zahájil velkolepé zemní práce, na kterých vyrostly základy rozlehlé luxusní vily. Jejím autorem se stal ústecký architekt Paul Brockhardt, který harmonii celé stavby postavil na symetrii a rovnoběžných liniích.
Dům působí honosně a velkoryse, ale zároveň i do jisté míry střízlivě. Překvapivá je možná poměrně malá předsíň, která ale slouží pouze ke vstupu do dalších prostor, které už jsou mnohem okázalejší.
Obávaná Pečkárna Hodnoty první republiky a dějiny 20. století symbolizuje Petschkův palác v Praze. Z banky se stala obávaná vazba gestapa a až po válce se opět přeměnila na místo pro byznys. Dnes tu sídlí ministerstvo průmyslu a obchodu. |
Za vše hovoří interiérové prvky a doplňky: masivní ozdobné litinové mříže na radiátorech, mramorové parapety či tepané litinové zábradlí kolem schodiště, které má podobu rozkvetlého keře.
Reprezentační hala, která sloužila k přijímání návštěv a pořádání společenských sešlostí, se pyšní novorokokovým krbem a trojicí prostorných francouzských oken, kterými lze projít na krytou terasu.
Hala rozhodně není jedinou reprezentativní místností vily: pro posezení s přáteli i za účelem důležitých obchodních schůzek si majitel vybudoval soukromé salonky v dalším patře a také bohatě zdobenou jídelnu inspirovanou orientálním čínským stylem. Za povšimnutí stojí i schodiště s dřevěnou konstrukcí s korintskými sloupy a bohatou řezbářskou výzdobou, kterou najdeme napříč celým interiérem vily.
I rodinné ložnice a pokoje pro hosty se blíží spíše francouzskému paláci než v té době také velmi modernímu funkčnímu pojetí prostor: v posledním patře se nachází sedm ložnic a čtyři pohodlné a plně vybavené koupelny.
Ve vile však nechybějí ani dobové vymoženosti. Suterén domu, který vznikl díky umístění ve svahu, skýtá třeba tělocvičnu. Najdeme tu i provozní místnost, kotelnu, prádelnu nebo třeba šatnu na kožichy a samozřejmě také byt domovníka a pokoje pro služebnictvo.
Kam se poděli Petschkové?
Rodina Franze Petschka pocházela z vesnice Pečky u Kolína a jejím zakladatelem byl lichvář a obchodník Moses Petschek, Franzův dědeček. Když si uvědomil, že uhlí je komodita budoucnosti, koupil krachující Mosteckou uhelnou společnost a Ignácovi a jeho dvěma bratrům předal už poměrně prosperující firmu.
Jeho vnuk Franz se narodil do pohádkového bohatství, z něhož se ale netěšil příliš dlouho, ve své vile žil pouhých sedm let. Na rozdíl od jiných židovských rodin však Petschkovi měli štěstí, že se jim podařilo včas emigrovat do USA s haitskými pasy v ruce.
Vila (spolu s milionovým majetkem) byla zkonfiskována a sloužila jako sídlo policejního prezidia, přičemž sbírka hodnotných uměleckých předmětů a starožitností skončila v nacistických dražbách. Potomky rodiny Petschků bychom dnes našli v různých koutech USA.
Nikomu z nich se však nepodařilo obnovit předválečné finanční a uhelné impérium, právem svého času srovnávané s majetkem Rothschildů. Z Franzovy ústecké vily se po válce na čas stala restaurace a pak téměř celou dobu komunistického režimu sloužila jako Dům pionýrů a mládeže. I tak si uchovala značnou část honosné interiérové výzdoby. Dnes je v majetku České školní inspekce, která zde má své sídlo.
Pražská „Bohéma“ bydlela ve vilách i bytech
8. března 2017 |
