Od ledna roku 2009 vznikne pro nově stavěné budovy a rekonstrukce většího rozsahu povinnost zpracovat takzvaný Průkaz energetické náročnosti budovy, který by měl právě toto zájemci o budově říci. Bohužel, celá věc má několik významných nedostatků.
Energetická náročnost budovy se vyjadřuje srozumitelným parametrem měrné spotřeby energie na podlahovou plochu (kWh/m2). Na základě této hodnoty je budova zařazena do kategorie A až E, přičemž "prostřední" kategorie C znamená, že dům vyhovuje požadavkům současných předpisů. Horší budova by vůbec neměla dostat stavební povolení (výjimkou jsou například rekonstrukce památkově chráněných budov).
Na jednoduché údaje zapomeňte
Až potud se zdá být vše v pořádku. Potíže nastanou při bližším zkoumání parametru měrné spotřeby energie. Zde je totiž do jednoho pytle naházena spotřeba tepla na vytápění, větrání, osvětlení, ohřev teplé vody a případně i klimatizaci budovy. Pro každý účel přitom může být použito různé palivo s různou cenou.
S jednoduchým údajem měrné spotřeby si tedy nevystačíme a je nutno se ponořit do několikastránkového protokolu průkazu budovy, kde jsou již podrobné údaje uvedeny.
Laika ovšem nepotěší, že jsou tyto hodnoty udávány v gigajoulech (GJ), zatímco na jiném místě průkazu se používají kilowatthodiny (kWh). Je to jako udávat vzdálenost jednou v kilometrech a podruhé v mílích - obě jednotky vyjadřují totéž, pro srovnání je ale třeba přepočet.
Osm typů budov
Další ošidností je stupnice průkazu. V ČR je definováno 8 typů budov (rodinný dům, hotel, nemocnice...) a pro každý typ je stupnice jiná. Představme si například vilu, která s roční spotřebou 180 kWh/m2 spadá v kategorii "bytový dům" do kategorie E, tedy nehospodárná.
Pokud však uvnitř budou nájemné pokoje, a vilu proto zařadíme do kategorie "hotel", ocitne se rázem o dvě třídy výše (B) a bude hodnocena jako "úsporná". Přitom nebylo nutno dát ani korunu do zateplení či jiná úsporná opatření!
Třetí potíží je skutečnost, že budovy se hodnotí podle standardizovaného užívání a obecných klimatických podmínek, nikoliv podle skutečné spotřeby energie a klimatických podmínek v místě, kde opravdu stojí.
To sice umožňuje srovnávat budovy mezi sebou (podobně se i spotřeba chladničky stanoví v laboratoři, nikoli za provozu ve vaší kuchyni), nicméně skutečná spotřeba energie v budově bude téměř jistě jiná, než je uvedeno v průkazu.
Čím větší plocha budovy, tím lepší hodnoty
Potíže jsou i se stanovením podlahové plochy, na níž se spotřeba rozpočítává. Čím větší bude tato plocha, tím příznivější bude hodnocení budovy. V ČR je obvyklou praxí brát za podlahovou plochu půdorysnou plochu, zmenšenou o tloušťku obvodových stěn.
Započítávají se tedy i plochy, které zabírají příčky, vestavěné skříně, vany, instalační šachty atp. Je to tedy vždy více než čistá plocha jednotlivých místností, a skutečná spotřeba energie je tedy vždy vyšší, než by odpovídalo udávané měrné spotřebě.
Představme si nyní bytový dům, který má 4 patra bytů a 2 patra garáží. Garáže se pochopitelně nevytápějí, ale musí se v nich svítit a větrat. Tato spotřeba energie se logicky započítá do celkové spotřeby domu. Ta se poté podělí podlahovou plochou. Ale kterou?
Plochou bytů, nebo plochou bytů a garáží dohromady? Developer zřejmě zvolí druhou možnost, takže měrná spotřeba vyjde poměrně nízká. Nájemce nebo nový majitel bytu pak s překvapením zjistí, že ve skutečnosti zaplatí za spotřebu jedenapůlkrát vyšší, než jaká byla uvedena v průkazu.
Je zřejmé, že průkaz energetické náročnosti budovy bohužel vůbec není jednoduchým vodítkem. Informace v něm je třeba studovat velmi pečlivě a obezřetně. V každém případě dává alespoň nějakou informaci; lze čekat, že budova třídy B bude snad přece o něco úspornější než budova třídy G. Nejvýznamnějším přínosem průkazů bude, že upozorní na to, jak je spotřeba energií v domě důležitá.
