„V ten okamžik jsem věděl, že tady chci bydlet.“ Rozhodl se i za cenu ústupků. Stavba má totiž hodně malý půdorys a tento nedostatek vyrovnává počtem podlaží, kterých je šest. Takže se dá říct, že připomíná spíše věž.
Uřízli jsme střechu
Byla nutná rekonstrukce domu. Tu si Daniel Dvořák, vzhledem k tomu, že je mimo jiné architekt, navrhl a vedl sám. Zásadní bylo uříznutí valbové střechy, aby mohl být zbudován ateliér. „To bylo hodně náročné,“ vzpomíná ředitel Národního divadla.
Kromě toho se v domě posouvaly některé příčky. „Jelikož jsme v té době zrovna měli mimino, manželka se raději odstěhovala ke své mamince.“
Návštěva v ateliéru
Stojíme v nejvyšším podlaží domu, kde se nachází obývací pokoj a ateliér. Opravdu je odtud nádherný výhled na panoráma Prahy. V obou místnostech návštěvníka zaujme spousta knih, kazet a CD, je tu množství prací z výtvarného umění, především obrazů. Ale nikoliv starých autorů, nýbrž tvůrců moderního umění.
„Systematicky jsem je začal sbírat od poloviny osmdesátých let minulého století,“ vysvětluje Daniel Dvořák.
„Nejdřív jsem kupoval bez systému, ale časem se má volba vyhranila. Místo toho, abych měl sem tam nějaký obraz od mnoha autorů, zvolil jsem variantu vybrat si méně jmen a kompletovat jejich díla. Je pro mě totiž zajímavější vidět tvůrce, jak se mění s časem.“
V domě najdeme díla především členů skupiny Tvrdohlavých, mezi něž patří například Čestmír Suška, Jiří David, Stanislav Diviš, Michal Gabriel či Antonín Střížek.
Vzhledem k tomu, že sbírka čítá již kolem sta obrazů, do domu se nevejdou. Takže jsou rozmístěny na pěti místech v Praze a nyní jsou všechny až do 5. ledna vystaveny v pražském Mánesu.
Praktický interiér
Jinak je interiér domu zařízen především prakticky. „Spíš bych řekl: každý pes, jiná ves aneb nejlepším architektem je zvyk,“ opravuje nás Daniel Dvořák.
„Takže je to takový byt nebyt. Oba s manželkou Lucií, která je též výtvarnice, tu totiž pracujeme a tomu je podřízeno i veškeré vybavení interiéru.“ To znamená ryze praktické, takové, kterému nevadí nějaký škrábanec či pokapání barvou. Pokud jde o materiály, převažují ty přírodní - rostlé dřevo, kůže a cihly.
„I regály máme z obyčejného, neupraveného smrkového dřeva,“ upozorňuje Dvořák. „Člověk tak krásně pozná, jak je který kus starý. A navíc - čím starší, tím krásnější.“ V obýváku zaujme také krb, který je hojně využíván. „Je to pro mě totiž ta nejlepší televize,“ říká ředitel. „A navíc krásně vyhřeje celé patro.“
Stůl po architektovi Národního divadla
Najdeme zde i spoustu doplňků, ale opět spíš obyčejných předmětů. „Mám totiž rád věci, které jsou poznamenané současným životem. Říkám jim ,novožitnosti‘,“ vysvětluje ředitel Národního divadla.
„Preferuji tedy obyčejné věci, třeba keramiku. Některé mističky jsem si dokonce uplácal sám.“ Zaujme také zvláštní válec u krbu - zkamenělina přesličky, kterou Dvořákovi našli při vycházce na Kavčí hory. A schovávají si třeba i lastury.
„Fascinují mě totiž jejich tvary,“ dodává. Výjimkou je pracovní stůl po Josefu Zítkovi, který jako architekt navrhoval Národní divadlo. Stůl mu tehdy sloužil jako rýsovací plocha.
