Dvojitá fraktura dětského sebevědomí

- Dejme tomu, že Jeníček a Mařenka chodí do téže třetí třídy základní školy. Jsou podobně pilní i nadaní, a tak včera shodně přinesli na pololetním vysvědčení jednu dvojku. Jendovi rodiče podotkli něco v tom smyslu, že kdyby se byl víc věnoval vybraným slovům, mohla být ta čeština lepší. Pak ocenili jedničku z matematiky a koupili mu knížku. Mařenčina maminka si už ráno vzala pro jistotu prášek na uklidnění. Otec po obědě zatelefonoval, jak "to" dopadlo. Když se dozvěděl výsledek, položil beze slova sluchátko. Po příchodu z práce vzal dceru na klín a vysvětlil jí, jak strašné je mít už ve třetí třídě dvojku. Jeníček večer usínal s novým comicsem. Maruška s frakturou sebevědomí.

Zdravé sebevědomí je základem životní rovnováhy. Komu dají rodiče do vínku komplexy méněcennosti, ten se bude se strašáky ve své hlavě prát ještě v důchodu. Kdo získá pocit supermana, aniž jím skutečně je, bude naopak do svých ambic neustále narážet jako slepec do zdi.
"Úkolem rodičů není sebevědomí dítěte srážet ani ho uměle budovat, ale být co nejvěrnějším zrcadlem jeho skutečných schopností," popisuje nejčastější mýtus psychiatrička Pavla Hellerová z Dětské psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. "Nemá cenu nad vším jásat, není však potřeba srážet jeho úspěchy - 'aby si nemyslel'."
Jako příklad může podle ní posloužit jistý televizní moderátor, který má obavy z údajně přemrštěného sebevědomí svého syna. Ten chodí na gymnázium, závodně lyžuje, po otci zdědil charisma, a tak je oblíbený. V jeho sebevědomí se patrně odráží i postavení rodiny.
"Jestliže někdo tedy tohle dítě hodnotí jako nadprůměrné, pak má svatou pravdu, nikoli poruchu sebehodnocení," konstatuje doktorka Hellerová. "Otec se jeho srážením jen vystavuje nebezpečí, že pro něj přestane být objektivním zrcadlem, a postupem času tudíž i přijatelným rádcem. Nevede-li vysoké sebevědomí k lenosti a usínání na vavřínech, pak je to báječná věc."

Strach ze strachu
Jeden z dnes už klasických příběhů odborné literatury vypráví o mamince, která připravuje svou dceru na soutěž dětské královny krásy. "Možná bychom to mohly zkusit," řekne jí a holčička jásá. Jdou koupit látku na šaty, sponky do vlasů, líčidla. Celé odpoledne šijí a zdobí. Už se obouvají, když vtom se maminka rozpláče a sdělí dceři: Zůstaneme doma - stejně bys nic nevyhrála, mně se to také nikdy nepodařilo." Přestože dcerku matka možná naučí ještě mnoho dobrého, předá jí zároveň nezáviděníhodný životní scénář: strach ze strachu. Dívenka se bude domnívat, že všechny důležité věci dopadají špatně, ať se snaží, jak chce. Panická hrůza způsobí, že její koncovky opravdu nebudou stát za nic - ochromí ji strach ze školních testů, z první vážné lásky, z veřejných vystoupení, z každé životní šance. Viníkem přitom nebude její neschopnost, nýbrž právě onen strach, který jí sváže ruce pokaždé, když by měla dělat co největší tempa. Takových dětí, ale především otců a matek, je u nás ještě víc než hub po dešti.

Věčně druhý, věčně poslední
"Generace dnešních úřadujících rodičů byla vychována v duchu morálky nižší střední třídy, na což teď doplácejí jak oni, tak jejich děti," konstatuje pražský psychiatr Radkin Honzák. "Ona morálka kázala nevyčnívat, nebýt výjimečný, nedej bože osobitý. Typická je pro ni obava 'co by tomu řekli sousedé'. Slovo sousedé klidně obměňte termínem učitelé, spolužáci, nadřízení, podřízení..."
Tento životní scénář sráží mnoho lidí do oblasti šedého průměru, kam vlastně nepatří. Ostatně, u osobitosti těžko hledat průměr. Mezi ty, kteří na své nízké sebevědomí doplácejí, patří i přítel doktora Honzáka. Charakterizuje ho jako muže v produktivním věku, schopného, vzdělaného a díky své slušnosti i oblíbeného. Jeho prokletím je role zástupce. Přestože je schopnější než většina jeho nadřízených, bývá vždy druhý. Před časem se na naléhání přátel zúčastnil konkursu na místo ředitele, v němž byl favoritem. Před klíčovým rozhovorem měl však takovou trému, že se šel posilnit do restaurace. Jelikož k jeho dobrým rysům patří i abstinence, neodhadl posilující dávku a k rozhovoru nedorazil. Z konkursu vypadl - a zůstal zástupcem.
"Jestliže se v dětství dopracujeme ke zkušenosti, že je nám souzeno být druzí, první či poslední, budeme se i v dospělosti podvědomě stále utvrzovat v tom, že právě tato pozice je nám vlastní, ačkoliv to vůbec nemusí být pravda," vysvětluje psychiatr. "Zvykneme-li si ovšem vyhrávat, dá nám každá další výhra pocit vnitřní jistoty. Stejného klidu paradoxně nabudeme i tehdy, zvykneme-li si prohrávat. Věci se prostě dějí tak, jak jsme očekávali, tedy tak, jak mají. Jenže to, že se můj kamarád předem vyřadil z boje, nebyla náhoda: náhodný byl pouze prostředek, který k tomu použil."

Neměřte děti neúspěchem
Americké příručky a čeští odborníci se vzácně shodují v názoru, že základem zdravého sebevědomí jsou úspěchy v dětství. Ti, kdo na pískovišti stavěli nejvyšší hrady, oslňovali na školních besídkách a v žákovských týmech, obvykle pak v životě nejdál dojdou. Mezi jejich dětským nadáním a uplatněním v dospělosti přitom nemusí existovat přímá souvislost. Obdivuhodné bábovky nejsou charakteristické pro budoucí architekty, na školních besídkách se neblýskají toliko operní divy. Důležitý totiž není předmět úspěchu, ale jeho prožitek.
Patricia Barneyvá v knize Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti proto radí rodičům, aby vytvářeli dostatek situací, v nichž dítě pravděpodobně uspěje. Podle jejích zkušeností nemá cenu zapisovat nesportovního chlapce do sportovního kroužku, aby se tam otrkal. Výsledkem bývá opak: jen si utvrdí dojem, že se na sport nehodí, a k tomu si ještě domů přinese žárlivost na spoluhráče a pokleslé sebevědomí. Ať už má dítě dispozice k čemukoli, je třeba mu dát šanci, aby bylo někde v něčem úspěšné, byť to bylo třeba jen v Člověče, nezlob se.
Podobný přístup by rodiče měli uplatňovat i v hodnocení školních výsledků. Není dobré komentovat jen to, co dítěti nejde. Přinejmenším stejnou pozornost je třeba věnovat i školním úspěchům, i když se týkají "jen" kreslení a zpěvu.
"Zjistěte, co je na práci či chování dítěte pozitivního a úspěšného, a pak to potvrďte tím, že nahlas popíšete, co vidíte a jaké máte pocity," doporučuje americká psycholožka.(je to tak? -re) "Vyhněte se jednoznačným soudům, nepoužívejte slova jako dobrý nebo vynikající. Děti se pak příliš soustředí na to, aby vás uspokojily, a pak dělají právě ty chyby, jichž se nejvíc bojí. Chcete-li pochválit obrázek, neříkejte jen "krásné": mluvte o detailech, o tom, která postava jim dala nejvíce práce, proč zvolily právě tyhle barvy... Pochopí, že vás jejich práce zaujala, a to jim zvýší sebevědomí a zároveň je povzbudí k dalšímu snažení."

Kdo příliš chrání, ubližuje
Počátkem 90. let porovnávali američtí pedagogové, kteří hostovali na jedné české lékařské fakultě, znalosti, praktické dovednosti a sebehodnocení zdejších a amerických studentů medicíny. Ve znalostech si vedli naši budoucí lékaři místy dokonce lépe než jejich zaoceánští kolegové, také praktické dovednosti byly srovnatelné. V otázkách sebevědomí však jako by studie srovnávala nebe a dudy - Američané měli blízko k oblakům, na české studenty zbyly dudy.
"Přičítám to především dlouhé ekonomické závislosti českých studentů na rodičích," soudí doktor Honzák. "Z ní totiž pramení také závislost citová a závislost na jejich úsudcích a radách. Jenže i kdyby šlo o sebedokonalejší rodiče a příkladné děti, je tento vztah patologický. Nemají-li dospívající šanci se o sebe postarat, začne se jim do podvědomí zahryzávat myšlenka, že by to možná ani nezvládli. Americké děti se stavějí na vlastní nohy velmi brzy a díky tomu mají o sobě lepší mínění. Mohou se totiž o leccos opřít: většinou odešli v patnácti na internát, záhy se naučili se o sebe prakticky postarat, a ještě si přivydělávají nebo se dokonce sami živí. S rodiči jednají tedy jako rovný s rovným, nikoli jako prosebník a dárce, jak tomu bývá u nás - a to je pro sebevědomí jiná káva."
Výchova ke zdravému sebehodnocení není zvláštní součástí výchovy. Rodič se totiž zřídkakdy může rozhodnout, že tento či příští víkend udělí potomstvu zvlášť hutnou lekci. Prochází celým dětstvím a skládá se z mnoha malých podpor a povzbuzení. Moudré výchovné heslo říká: Pomoz mi, abych to udělal sám. Čím víc překážek děti zvládnou samy, čím víc úkolů dotáhnou až do konce, tím si budou v životě jistější.

Co posiluje sebevědomí dítěte

- úkoly, které může zvládnout
- cítí-li, že mu rodiče v nouzi pomohou
- rodinná sounáležitost
- umění vyjádřit lásku a přijmout projevy lásky druhých
- naslouchání jeho názorům
- naslouchání jeho osobním problémům
- dobří kamarádi
- respekt rodičů k jeho tělu a tělesným potřebám
- pomoc slabšímu
- ovládání emocí
- umění nést zodpovědnost
- projevy uznání
- rekreační sport

Pomoz mi, abych to udělal sám: metoda ke zvýšení sbevědomí, jejíž princip lze snadno pochopit. Od rodičů však její uvedení v život vyžaduje pořádnou dávku trpělivosti.