Kabinet vrátil do hry návrh na zvýšení sociálního pojištění celkově o 2,4 procentního bodu. Znovu jej pošle do parlamentu, kde již jednou Vladimír Špidla se skoro stejnou ideou neuspěl. Nyní se nedá říci, zda napodruhé oslaví úspěch, nebo odejde ze Sněmovní ulice poražen. Dokonce to není ani příliš důležité. Podstatná je odpověď na otázku: Je možné řešit potíže domácího důchodového systému (protože o něj v této věci jde) zvyšováním sazeb? A tady je odpověď zřetelná. Krátkodobě ano. Je možné docílit stavu, kdy penzijní systém nebude vyrábět větší a větší schodky prostě tím, že se do něj nasměruje více peněz a zároveň se poněkud zpřísní podmínky, například pro předčasné odchody. Jsou tu však vedlejší efekty - především další růst již tak enormního daňového zatížení produktivních generací, které omezí jejich kupní sílu a také jejich svobodu. Protože čím více peněz bere stát občanům, tím menší prostor ponechává pro jejich vlastní rozhodnutí, jak naložit se svými prostředky. V poněkud delším horizontu však sazby nepomohou, pokud by ovšem neměly růst do dramatických a absolutně nepřijatelných rozměrů více než poloviny hrubé mzdy. Tady pomůže jen rozsáhlá a hluboká reforma důchodového systému, o které se mluví dlouhé roky. Avšak vůbec není jisté, že její teze, připravované ministerstvem práce, budou opravdu fungovat. Vláda sice plánuje řadu změn, avšak sám princip průběžného placení - o němž kritici projektu tvrdí, že je právě zdrojem příštích potíží - má zůstat stejný. Zvýšení sazeb lze nazvat platbou za to, že reformu neprovedly dřívější pravicové vlády. Zároveň není součástí nějakého celkového řešení, spíše jenom zalepením díry pod čarou ponoru důchodové lodi. Přesto dříve či později nezbude než jít se sazbou nahoru, tomu nelze uniknout. Měl by to však být první krok z řady rychlých a rázných opatření. Úprava sazby jen kvůli hrozbě schodku totiž nic neřeší, jenom tento problém maskuje.
Tento komentář vyjadřuje stanovisko listu
- čtvrtek 4. února 1999
