Přestavba kuchyně a obývacího pokoje v jeden centrální obytný prostor byla vyvrcholením rekonstrukce domu z roku 1935. Ta trvala dvacet let - a vlastně stále pokračuje.
Bylo nutné vymyslet nábytek, materiály i dispozici. Majitelé, manželé Milda a Vlasta, však mají štěstí. Spoustu z toho si vzal na starosti syn Lukáš, student liberecké fakulty architektury a umění.
V pracovní desce z leštěné černé čínské žuly se odráží jako v zrcadle klenutý cihlový strop
Nikoli od podlahy, ale od stropu
Odstraněnou příčku z vepřovic nahradila kvůli statice kovová traverza, kterou byl klenutý strop tzv. podvlečen. Hodně času zabralo řešení, jak bude vypadat klenutý strop.
"Já jsem jej chtěl otlouct a nahodit," říká Milda. Svůj názor ale neprosadil, protože zbytek rodiny (žena Vlasta, syn Lukáš a dcera Bára) byl pro jiné, i když po všech stránkách náročnější řešení.
"Chtěla jsem, aby na stropě byly přiznané cihly, které jsou velmi zachovalé," vzpomíná Vlasta. Tato varianta sice získala většinu, ale vůbec ji nebylo snadné realizovat, přestože se zapojila celá rodina, kamarádi dětí i rodičů.
Osvětlení zajišťuje průmyslové svítidlo
Dřevo do starého domu patří
Strop se nejprve otloukal kladivem, pak se dočišťoval pomocí drátěných kartáčů na vrtačce. Odnesly to tři vrtačky a jeden vysavač, s jehož pomocí se odstraňoval prach.
Kvůli nové dispozici se opět dělaly nové rozvody, v pracovní části kuchyně se položilo teplovodní podlahové vytápění. V souvislosti s instalací krbové vložky bylo třeba provést i úpravu komína, na což dnes manželé vzpomínají s úsměvem.
"To přišel specialista na krby, podíval se na komín a řekl, že tady krbová vložka teda nepůjde. Tak jsme mu vysvětlili, jak si to představujeme, že to chce jen zkrátit komín a do něj pak vložku zapustit. Podíval se na nás a řekl, že když tomu tak dobře rozumíme, ať si to uděláme sami. Tak jsme si krbovou vložku s průduchem do podkroví udělali sami."
Vybavení místnosti tvoří především starý repasovaný nábytek
Souhra starého s novým
Dispoziční řešení centrálního obytného prostoru, prakticky všechny nové kusy nábytku, materiálové řešení, opláštění krbové vložky a konečné doladění kuchyně navrhl Lukáš.
Kuchyni nenásilně rozdělil na tři části. První tvoří pracovní kuchyň, další zóna patří jídelně, na niž navazuje část plnící roli obývacího pokoje. Od jara do podzimu je obytný prostor rozšířen ještě o terasu, na kterou je přístup francouzským oknem.
Kuchyně má zeleno-černé ladění. Černá se jen tak neokouká, zvolená svěží zelená ji vhodně doplňuje a obě barvy si rozumějí s cihlově červeným stropem. V pracovní části je položena matná černá dlažba. Původní záměr byl však jiný.
"Chtěli jsme betonovou stěrku, ovšem firma, kterou jsme si na ni objednali, ji dělala hned dvakrát, v obou případech to však nestálo za nic. Nakonec jsme to vzdali a místo stěrky zvolili matnou čtvercovou dlažbu s protiskluzovou úpravou," vysvětluje Lukáš.
Pohled na souhru oplechované krbové vložky a dveří
Do jedněch kamen přišly elektrická trouba a varná deska s plynovými hořáky
Světlé části kuchyňské sestavy jsou vyrobeny z multiplexu. Dubová dýha, která tvoří jeho povrchovou úpravu, koresponduje s dubovou podlahou. "Mám rád tenhle materiál. Je hezký, relativně levný, a i kdyby do něho natekla voda, nic se mu nestane," vysvětluje Lukáš poměrně neobvyklou volbu.
Ani materiál ukrytý pod černou fólií se běžně nepoužívá k výrobě nábytku. V tomto případě jde o šalovací překližku, z níž se jinak vyrábějí formy na vylévání betonu. Zeď je obložena kalibrovanými obkladačkami.
Poměrně složité bylo najít vhodný černý materiál na pracovní desku.
"Na české žule nebo jiném kameni rozpoznáte jednotlivá zrnka kamene, proto jsem volil černou čínskou žulu, která je na pohled kompaktní," vysvětluje Lukáš. Navíc je podle jeho slov velmi tvrdá, takže nehrozí poškození. Osvětlení kuchyně zajišťují závěsná svítidla vyrobená opět Lukášem.
Kuchyni si dnes užívá i kočičí miláček rodiny
Trubkový nábytek patří k chloubám českého nábytkářství
Varné centrum
Velmi zajímavě Lukáš vyřešil varné centrum, které tvoří dva letité (padesátku už mají zcela určitě za sebou) kuchyňské sporáky na dřevo a uhlí. Ten po pravé ruce byl repasovaný a je v denním provozu. Důvod? Buchty. V žádném moderním spotřebiči (přestože se pyšní x funkcemi), se podle názoru celé rodiny neupečou tak dobré buchty jako v těchto kamnech. A samozřejmě boduje i vzhledem.
Sporák "dvojče" soused vyřadil z provozu, čekal jej pouze odvoz do šrotu. Nakonec posloužil jako "ulita" vestavné elektrické troubě a plynové varné desce Gorenje. Oba staronové spotřebiče mají velmi zajímavý vzhled.
Jídelní část místnosti tvoří prostorný stůl. Vejde se k němu přinejmenším osm lidí, aniž by lokty strkali do sousedova talíře. Deska stolu je z olšového dřeva, aby se stůl mírně odlišil od dubové podlahy, nohy jsou kovové.
Plechového psa před více než deseti lety vyrobil Lukáš sestře Báře k narozeninám
Konferenční stolek nahrazuje starý lodní kufr
Osvětlení stolu zajišťuje industriální svítidlo. Sezení tvoří thonetky a další židle pocházející opět z nejrůznějších zdrojů. Na celé místnosti je zajímavá nejen souhra starého s novým, ale i kombinace materiálů a barev. Například kov se objevuje nejen na traverze a nohách stolu, ale je jím oplechována i krbová vložka.
Také dveře, které se používají většinou v supermarketech, mají povrch z pozinkovaného plechu. V kombinaci s dubovými zárubněmi zhotovenými na zakázku tvoří designovou komponentu obytného interiéru. Zbytek vybavení představuje nábytek, který byl již někde odepsán, ale po repasování nejenže plnohodnotně slouží dál, ale i zdobí.
V kuchyni se potkaly solitéry z různých desetiletí
Staré hrnce není nutné vyhazovat
Byl to starý barák
Dům už hodně pamatuje. Stavěl se okolo roku 1935 z kamene a cihel, tak jak bylo tenkrát v tomto kraji zvykem, aby se ušetřilo. Před dvaceti lety, když majitelé Milda s Vlastou začali s přestavbou, už dům svou původní podobu neměl. Dispozici tvořila kuchyně, obývák, dva malé pokojíky, dokonce nechyběla ani koupelna a splachovací záchod, ale do moderního bydlení měl daleko.
Jeho proměna trvala dvě celá desetiletí. Na otázku, co všechno bylo třeba v domě rekonstruovat, se Milda směje: "Nevíš, co jsem tady tak dlouho vlastně dělal?" obrací se s řečnickou otázkou na manželku Vlastu a sám si odpovídá: "Byl to starý barák, v podstatě se muselo předělat všechno. Elektrika, voda, septik… Hodně jsme změnili dispozici přízemí. Ze staré koupelny se udělala šatna."
Tím vše zdaleka nekončilo. Celé jedno léto trvalo, než se vyklidila půda, kam se padesát let kromě sena ukládaly i nejrůznější věci, které sice nikdo nepotřeboval, ale co kdyby jednou...
Dvacet let práce na domě je vidět
Do půdních prostor se pak situoval prostorný obývací pokoj, dva dětské pokoje, ložnice a WC. Samozřejmě nemohla chybět spojnice přízemí s podkrovím, která má v tomto případě podobu dřevěného schodiště. Další tři roky se kromě jiných prací jezdilo po okolí a hledaly se kameny vhodné ke stavbě podezdívky a sloupků plotu. Mohly se sice koupit štípané, ale to by přece nebylo ono!
Metamorfózy jednoho venkovského stavení stále ještě nekončí. Kozí chlívek se přestavěl na malou společenskou místnost, která se jmenuje Lízárna. To po poslední obyvatelce chlívku, koze Líze, jež má na stěně vydařenou bustu z lipového dřeva. Ve stejném křídle domu byl vybudován údajně první vinný sklípek na Vysočině.
Kapitolu samu pro sebe představuje rybník: "Jeden rok se hledaly kameny, druhý rok se jimi vykládalo dno rybníka," říká Milda a dodává: "Ještě že mám kamarády."
Idyla na terase
Z dvorku zahrada
K nepoznání se změnila také zahrada, kdysi dvorek, který od rána do večera patřil slepicím. Ty jsou dnes už dávno vyhoštěny. Dvorek se proměnil v okrasnou zahradu, která teď slouží výhradně lidem.
Většinu její plochy kryje anglický trávník. V roli okrasných prvků našly uplatnění žulové kameny, tak typické pro Vysočinu, a psí víno, které se pne po dřevěné stodole. Nejkrásnější je na podzim, kdy jeho listy získají červenou barvu.
Vzhled zahrady dotvářejí záhony letniček a trvalek, doplňky v podobě kamínků, starých hrnců na povidla v roli květinářových krytů a další nápadité maličkosti. Přechod z exteriéru do interiéru představuje terasa z masivu ořešáku.
Zahrada měla před lety charakter dvorku sloužícího k výběhu slepic
názor autoraLukáš Holub, "Předně musím poděkovat rodičům za odvahu nechat realizovat mé nápady, a hlavně za jejich pracovní nasazení při rekonstrukci, kdy si velký objem prací dělali svépomocí. Dalo by se říct, že se přestavba spodních místností řídila pravidlem žít a nechat žít. Došlo sice k vybourání příček, ale ve většině případů se použily materiály typické pro místní vesnické stavení – dřevo, kov a kámen. Zařizovací předměty jsou z velké části převzaty z původního interiéru, jednak aby se zachoval původní duch, ale i proto, že jsou to jednotlivě pěkné kousky nábytku, které tvoří dohromady příjemný kontrast." |
