Dlouhovlasá dívka rukama vytrhává trávu ze země. Udržuje si tak střechu svého domova. Polka Ivana bydlí v jeskyni. "Poslední měsíc vyrostlo kvůli silným dešťům hodně trávy a mám uvnitř vlhčeji než obvykle," vysvětluje bezchybnou češtinou, kterou se naučila od svého českého partnera. "Ještě předtím jsem zkrátila agáve," ukazuje na zmrzačené rostliny, "je to na strop docela váha."
Ivana patří k desítkám globálních tuláků, kteří se na chvíli usadili v divokých jeskyních Sacromonte. Kromě jiných výhod se tu nabízí romantická vyhlídka na andaluskou Granadu s její hlavní perlou: pevností Alhambrou, jejíž paláce jsou tou nejkrásnější uměleckou připomínkou arabské přítomnosti ve středověké Evropě.
Sacromontské jeskyně po staletí obývali španělští Romové. V době největšího osídlení jich bylo obsazeno dle údajů místního muzea 3 862. V roce 1963 po sesuvech půdy dostala většina obyvatel možnost přesídlit na periferii města.
Nejpevnější jeskyně ve spodních "patrech" kopce dostaly zděnou přístavbu, takže při letmém pohledu z ulice na sebe nijak neupozorňují. Některé byly přestavěny v luxusní bydlení pro turisty, ve většině však normálně žijí obyvatelé Granady. Aby své domovy odlišili od divokých jeskyň, které nejsou napojeny na elektrické vedení, vodovodní síť nebo kanalizaci, nazývají je jeskyňodomy.
Takto se nocuje v jedné ze sacromontských jeskyní
V jednom z nich sídlí škola flamenka Carmen de las Cuevas. Jednotlivé vápnem nahozené jeskyně, které kvůli stabilitě mají strop do oblouku, jsou přebudovány na třídy. V jedné nepříliš zručně drnká na kytaru flamenkové rytmy mladík s dredy.
"Skála skvěle pohlcuje zvuky. Neslyšíš provoz venku ani sousedy," upozorňuje na jednu z největších výhod bydlení v jeskyni ředitel školy Nacho Martín García.
"V jeskyních se rodí ty nejkrásnější dívky"
A tím to nekončí. Jejich obyvatelé si pochvalují hlavně stabilní teplotu – ať je venku chladno, nebo vedro, uvnitř je příjemná pokojová teplota 18 až 20 stupňů. Náklady ušetřené za topení nebo naopak klimatizaci jsou zřejmé. Ušetří se i na celkové údržbě nemovitosti.
Dalším pozitivem je možnost rozšiřování obytné plochy. Pokud vám to bezpečnostní expert povolí, můžete si nechat vykopat třeba pokojík pro babičku, aniž by bylo nutné platit za nové pozemky.
Bydlení pro klaustrofoby to samozřejmě není. Nedostatek přirozeného světla od života v jeskyních spoustu lidí odrazuje. Nicméně častý strach ze závalu je zbytečný. "Jsou takové případy, ale je to stejně tak pravděpodobné, jako že vám na hlavu spadne zděný dům," říká v granadském muzeu jeho zaměstnankyně, která se představuje jako Carmen.
Před více než půl stoletím žili v jeskyních, které neměly žádné sociální zařízení, ti nejchudší Španělé. "Narodil jsem se v jeskyni, stejně jako mých deset sourozenců," vypráví v městě Guadix hrnčíř v důchodu Juan Manuel Navarro. "Všichni tam měli bídu, ale byli jsme jako rodina. Když někdo měl chléb, vždycky se podělil s ostatními," vzpomíná na idylické časy.
Na okraji Guadixu jsou v kopcích desítky obydlených jeskyní
Guadix, který leží 60 kilometrů od Granady, je španělským Hobitínem. Na okraji města mají zvlněnou krajinu, z jejíchž zelených kopečků do vzduchu trčí jako houby bez klobouku desítky bílých kuchyňských komínů. Můžete se tady procházet po "střechách" a nemít strach ze závratě. Však také na to Guadix láká turisty.
Jací lidé v domovech vyhloubených do jílu dnes žijí? "Třeba tamhlety holky," ukazuje Navarro na dvě studentky. "Stejně se v jeskyních rodí ta nejkrásnější děvčata," dodává s pýchou. Jako naprostý obhájce života jeskyňářů upozorňuje na jejich tuhý kořínek.
"Podívej, je mi pětasedmdesát. A nikdy jsem nebyl nemocný. Umřu, až mi bude přes osmdesát. Jako mí sourozenci."Přes všechnu chválu jeskyň většinu života bydlel mimo ně. Kvůli manželce. "Její rodina by nedovolila tu ostudu, aby bydlela v jeskyni. Musel jsem si vydělat na domek," vysvětluje.
To, že adresa v jeskyni byla něco jako žebrácký cejch, dnes už neplatí. Právě naopak. Takové bydlení je považováno za luxus, proto si mnozí snobové podzemní prostory na jihu Španělska pořizují jako chatu na víkend, kterou se chtějí blýsknout před kamarády.
Pracovnice realitní kanceláře A&F Fincas v Guadixu předvádí fotografie interiérů, z nichž podzemní charakter ani není poznat. "Jeskyně jsou obecně dražší než byty. Důvod je jednoduchý: zas tolik vhodných k obývání jich není," říká.
Jedinou oblastí ve Španělsku, kde se život v jeskyních blíží starým chudým časům, je kopec Sacromonte v Granadě. Kolem vyšlapaných serpentinových cestiček se povalují odpadky a všude pobíhají psi. U jedné z jeskyni, která má vchod zakrytý jen závěsem, si v blátě hrají romské děti. Některé z těchto netradičních nemovitosti mají předzahrádku opatřenou plůtkem a vchod zajištěný dveřmi na zámek, u jiných si připadáte jako v africkém slumu.
Pozor, kuchyně
Lidé jako výše zmíněná Polka Ivana, kteří si nedělají hlavu s obecnými představami o spokojeném životě, se do opuštěných jeskyň nastěhovali v 80. letech. Většinou jde o cizince, kteří podlehli kouzlu Granady a tomu, že je z ní stejně daleko na pláž jako na pěkné lyžařské svahy. Poslední dobou se sem ale čím dal častěji vracejí Romové, kteří mají obtíže s placením nájmů ve městech.
Kdo chce, může si z jeskyně udělat útulné bydlení. Tak jako Ivana: světlo jí zajišťují solární panely. Záchod si pořídila biologický, aby nemusela chodit na ten veřejný, o jehož stavu nejlépe mluví přezdívka vulkán.
"Většina lidí tu žije slušně, to si zas nemysli. Jediné, co nám chybí, je voda. Ale vozíme si ji z města co nejblíže autem a těch pár desítek metrů ji doneseme. A svoje prádlo si vyperu u lidí, kam chodím poklízet a žehlit," líčí Ivana, která už je s pětiletým pobytem v Sacromonte starousedlíkem.
Většina zdejších obyvatel pracuje v poloilegalitě jako výrobci suvenýrů nebo jako pouliční muzikanti, jiní si hledají příležitostné brigády. Když se s výdělkem nezadaří, mohou se sacromontští najíst ve vývařovnách katolické charity.
Městská samospráva z "jeskyňářů" nijak nadšena není hlavně kvůli hygienickým podmínkám. Nicméně o jejich vyhnání se nesnaží. Alespoň prozatím. Granadští politici totiž mají v plánu vybudovat městu dálniční obchvat, který by vedl i přes Sacromonte. Realizaci projektu zatím brání hlavně nejasnosti kolem vlastnictví pozemků.
Jak to dopadne, může být už Ivaně jedno. Brzy se přestěhuje s přítelem do Prahy a svou nadstandardně vybavenou jeskyni předá kamarádovi. Přesto ji pořádně vyděsí, když si to chci po rozloučení střihnout zkratkou. Křičí na mě: "Tudy ne. Nerada bych, aby ses mi propadl do kuchyně."
