Co je to za článek? V diskusích věčně čtu, že v bytě 2+1 žily 3 generace a tady pan architekt tvrdí, že cca od poloviny 20. století takhle už lidé nežili.

K příběhu v článku: paní nechce mladým dům hned dát (což vidím jako správné), mladí se odstěhovali, dům chátrá, paní tam zřejmě dožije.

Vidím další možnost: dům prodat, za nadstandardní peníze si koupit byteček s předzahrádkou. Není její povinností dům držet pro "mladé".

Ani "tenkrát" společné soužití nefungovalo. Jen si to teď idealizujeme. Stačí si přečíst nějakou prózu z přelomu 19-20. století. Vždycky to bylo pro obě strany obtížné. Přeci kdyby to byl ideální model, tak proč se lidi, hned jak měli možnost, rozstěhovávali?

Soužití s mou matkou,nebo manželovým otcem by skončilo buď rozvodem, nebo vraždou.

Podle mě je základní problém v tom, že mladí bydlí u starých, kdy staří jsou majiteli (ta označení nemyslím nijak pejorativně, jen na odlišení). Psycholog na to i poukazuje: majitelem by měl být vždy ten, kdo je v produktivním věku. K čemu je dobré, že v době, kdy člověk má sílu a chce tvořit, tak je svazován pravidly a zvyklostmi těch, kteří tak již nezvládnou fungovat vlastními silami, ale jsou majitelé, takže si z mladší generace udělají vazaly, kteří musí fungovat podle jejich pravidel? Proto se pak stává, že když mladší generace konečně tu starší úplně přetlačí, tak už si dělají naschvály - starší generace tu mladší nikdy nenechala pořádně roztáhnout křídla, nenechala je být produktivní. Když to pak tak trochu přes mrtvoly chtějí stihnout ještě od 50 let výš, tak se staří diví, že se na ně mladší generace vykašlala. Je potom mnohem lepší (i když to starým nepřeju, protože se musí vykořenit ze svého obvyklého prostředí), když se staří nastěhují k mladým, kdy zmizí přídech "my jsme rodiče, my jsme starší a rozumnější, my rozhodujeme", a naopak se dá najevo "my už nejsme děti, my jsme dospělí, toto jsme dokázali, jednejte s námi jako s dospělými". A samozřejmě to nepokrývá 100 % případů, ale bývá to velmi častý zádrhel.

Jaká změna? Ti, co stavěli tyhle vicegeneracni hrůzy(a nemohli ani na dovolenou), snad neodešli ze svych domovů?

Já bych si to moc přála , bydlet s rodiči, ale upřímně, když přijela tchýně s tchánem na víkend, přenechali jsem jím dle mě dokonalé uklizený byt a my sami odjeli na chatu, kde s námi přes den pobývali. Po návratů domů jsem to tam málem nepoznala je to 6 let a já to rozdýchávám doteď.

Naprosto chápu, máma nám takhle každoročně hlídá dům, když odjedeme na dovolenou. Většinou se po návratu rozvádíme A to já nejsem žádná uklízečka, ale rozdýchávám to taky dlouho a je to moje máma. Nebyla taková, to ani náhodou.

Tak když jsem kdysi našim řekla, že se o ně postarám, ale pokud budou bydlet u nás, budou nás taky poslouchat, protože když jsem byla malá, tak jsem taky musela, táta pravil: Já půjdu radši do internátu s klukama No a máma, ta se rovnou domluvila s mužem, že až bude mimo, tak ať jí radši zastřelí Ne, ani s vlastními dětmi bych nastálo bydlet nechtěla, to radši tu garsonku.

Tak tohle je asi skutečně horor. Žijte pár let sami a uvidíte, že už nebudete chtít jinak. Já myslím, že oddělení dětí od rodičů je první fáze. Časem podle mě nebude chtít nikdo ani společné ložnice. Dovedu si představit něco na způsob oddělených pokojů a společenské místnosti a případných návštěv za účely zábavy, výpomoci či něčeho jiného. Samozřejmě děti musí žít s rodiči, nejlépe střídavě, aby měly mužský i ženský vzor. Bydlení nezletilých samostatně nepodporuji. Jinak byt je praktický, dá se lehce prodat či pronajmout. Na stáří možno i dům, třeba i někde na vesnici a pokud striktně oddělíme ložnice, tak třeba i nějakého méně páchnoucího dědka tam, ať se stará o králíky.

Žijeme v domě čtyři generace, a žije se nám velmi pěkně. Žádný horor, žádné drama.

otázkou je, jestli se žije dobře všem a ne jenom třeba Vám

Je mi velmi smutno za naší mladou generaci,která nezná a ani nemá ůctu ke stáří,jakoby nikdo z nich neměl babičku ani dědu.Takto vypadá "moderní"výchova,pro-

tože oni se přece stáří nedožijí tak proč jej ctít !!!

Možná si pletou pojem stáří a důchod Protože důchodu se opravdu nedožijí. Nejsem úplně mladá, ale nechápu, proč by někdo k někomu měl mít úctu jen protože je starý. Pokud je někdo zlý, nesnesitelný, protivný, smrdí, není schopný sebereflexe, tak k takovému člověku je tedy úctu těžké mít. Každý to má jinak, jistě jsou lidé, kteří se donekonečna obětují a nechají na sobě dříví štípat, ale chápu i ty druhé.