Když přijde Eva Vojíková v pondělí ráno do školy, obvykle během několika minut pozná, jak její žáci strávili víkend. Někteří z nich jsou hned z kraje týdne vyčerpaní, ospalí, špatně se soustředí. Podobné zkušenosti mají i její kolegyně z ostatních středních škol - fenomén přepracovaných dětí se šíří jako lavina.
"Tito žáci mají samozřejmě horší prospěch, než odpovídá jejich intelektu, smutnější však je, že práce pošlapává zároveň jejich duši a morální hodnoty," uvažuje volyňská učitelka. "Ať už jsou jejich rodiče majetní, nebo ne, začnou totiž hrát hlavní roli v životě jejich potomků věci a peníze - to je přece předmět všech vášnivých rodinných debat. V citovém životě mívají zmatek. Mají potřebu sdílet s někým své problémy, jenže rodiče obyčejně nemají čas. Chlapci řešívají tohle vnitřní osamění buď partou, nebo drogou, dívky se zase fixují na prvního kluka, kterého potkají. Strašně se zamilují, pověsí se na něj, jenže pro nezralého chlapce je to příliš, a tak dívku setřese. A já pak někdy o přestávkách nevím, komu dřív utírat slzy..."
Reparát jako úspěch
Filip H. chodí do posledního ročníku prestižního gymnázia. Po vyučování hodí tašku na zem, něco si najde v ledničce a pádí do sklenářství svého otce. Do sedmi hodin do večera - a přijde-li velká zakázka, tak třeba i do půlnoci - dělá všechno, co by dělal kvalifikovaný dělník, pokud by otec ovšem někoho takového zaměstnával. Kolem čtvrté si ke skleněným tabulím stoupne také matka, jinak zdravotní sestra u místního zubaře. O víkendu Filip pracovat nemusí, to ho střídá čtrnáctiletý bratr. On se na oplátku stará o malou sestru a učí se - tedy jestli tak lze nazývat situaci, kdy každou čtvrthodinu setřásá neposednou holčičku, domáhající se svého práva na pozornost dospělých. Nemá-li zrovna na starosti dítě, chodí Filip o sobotách a nedělích na brigádu. Vydělává si na školné. Loni totiž propadl a v rodinné kase nejsou na opakování ročníku peníze. Fakt, že propadl až nyní, není přitom ani tak selháním jako spíš důkazem jeho studijního nadání. Zatímco spolužáci věnují přípravě v průměru dvě až čtyři hodiny denně, Filip vyšetří tak dvě až čtyři týdně.
Jak se rodí láska k firmě
Ne všude ve světě má termín dětská práce tak hanlivý podtext jako u nás. Američané ji dokonce považují za nepostradatelnou výchovnou metodu. Mají za to, že jen takto naučí děti píli a zodpovědnosti, a tak se za oceánem svorně činí ratolesti nemajetných i milionářů.
"Proti našim poměrům tam však existuje jeden důležitý rozdíl: rodiče dětem obvykle pečlivě vyberou prostředí, v němž budou získávat pracovní ostruhy," vysvětluje socioložka Jana Duffková. "Buď se zaměří na obor, který potomka baví, nebo ho pošlou k důvěryhodným kolegům z branže - to pokud doufají v převzetí rodinné firmy. Jen výjimečně nechávají syna či dceru pracovat v rodinné živnosti; vědí totiž, že práce a city se nemají míchat. Jestliže to přece jen udělají, automaticky mu za práci zaplatí stejně jako cizímu."
V podobném stylu, a navíc s posvěcením úřadů zaměstnává obě své dcery restauratér Zdeněk Mysliveček z pensionu Hubert v Hlásné Třebáni.
"Dělají to, co je potřeba a na co stačí," opáčí na otázku po náplni jejich práce. "Mají-li si vážit rodinného majetku, musí tady něco vypotit, jinak to nejde. Za první republiky by vám tuhle pravdu řekl každý živnostník, i děda mě to tak učil, když jsem u něj o prázdninách pracoval."
Sedmnáctiletá Veronika, která se ve slunečném nedělním odpoledni prochází mezi hosty s tácem piv, obrací oči mírně v sloup. Ne, nezdá se jí, že by byl otec nelida, na druhou stranu by však chtěla mít více času na své hobby, kterým je jezdecký kůň.
"Kdybys tady nepomáhala, tak jsme na toho koně nikdy nenašetřili," usadí ji otec. Veronika sice poněkud neochotně, ale přece jen souhlasně kývne.
Zodpovědnost k neunesení
Také Filipův otec, přestože je dnes se zákonem na štíru, není žádný Herodes. Původně chtěl podnikat jen v drobném, záhy ovšem zjistil, že ho výměny prasklých tabulek v oknech sousedů neuživí, a tak živnost rozšířil. Aby dostal velký úvěr, zastavil, co se dalo, včetně rodinného domu. Pak přišel úraz a téměř roční invalidita. Po bývalých dělnících se slehla zem, předtím však ještě stihli firmu několikrát vykrást. Provoz sklenářství se zastavil a začali útočit věřitelé.
"Až do té doby synové pomáhali jenom příležitostně, víceméně ochotně," vypráví Markéta H. Svou sdílnost však podmiňuje anonymitou: za rodičovské činy sice bere plnou zodpovědnost, pyšná na ně ovšem není. "Šlo nám o střechu nad hlavou a holé živobytí," konstatuje. "Neměli jsme na uhlí, nebylo na oblečení, lednička občas zela prázdnotou. Otázka nezněla, zda nám kluci mají pomáhat, nebo ne, a už vůbec nikdo neuvažoval o tom, jestli to je, nebo není výchovné. Když chtěli jídlo a teplo, museli si na ně prostě vydělat."
Sama cítí, že tento okamžik byl zlomovým nejen z hlediska financí, ale především z pohledu rodinných vztahů. Společná práce rodinu nestmelila, právě naopak. Přišly hádky a nesváry.
Práce pro děti, děti pro práci
"Dokud máte práci pro děti, je všechno v pořádku, jakmile se to obrátí a vy začnete mít děti na práci, je to špatně," definuje bod zlomu pražská psychiatrička Martina Votrubová. "Jako odborník bych sice měla zaměstnávání dětí zavrhnout úplně, ale z praxe vím, že to není dost dobře možné. Souhlasím tedy s tím, aby dítě rodičům občas pomohlo, ale jeho pomoc nesmí rozhodovat o tom, zda firma bude fungovat, nebo ne, a už vůbec ne o tom, jestli budou peníze na jídlo. To je zodpovědnost, kterou nedospělý člověk nedokáže unést. Cítí se být rodiči zrazen, a to jeho úctu k těm dvěma vážně poškodí. Někdy nadlouho, někdy dokonce navždy."
Podle názoru doktorky Votrubové by se měli všichni rodiče, kteří chystají svým potomkům nějakou práci zadat, nejprve řádně zamyslet, a teprve potom žádat a poroučet.
"Přinejmenším do čtrnácti let by děti neměly mít s firmou vůbec nic společného, jejich pomoc by se měla omezit na běžné domácí práce. Později mohou, je-li to nutné nebo výchovné, občas přiložit ruku k dílu. Říkám-li občas, mám na mysli několik hodin, nikoli dnů v týdnu. Jejich nejdůležitějším úkolem totiž musí nadále zůstat škola a dostatek kvalitního odpočinku," soudí nekompromisně lékařka.
Zisky a ztráty
Filipovi H. je dnes osmnáct, jakmile ovšem promluví, působí dojmem rozvážného třicátníka. Přestože přišel o iluze, nepovažuje dobu strávenou nad tabulemi skla za tak úplně marnou.
"Nemám strach, že bych se v životě ztratil, jsem si jist, že se vždycky nějak uživím. Naučil jsem se jednat s lidmi, nedělá mi problém získat si respekt podstatně starších, nemám komplexy méněcennosti," vypočítává své zisky. Jedním dechem však přidává i dvě největší ztráty.
"Když poslouchám spolužáky, jak se vytahují, že ohromí svět a každému ukážou, musím se nad jejich naivitou smát, zároveň je mi ale líto, že já už dávno stojím na zemi. Taky bych chtěl mít tyhle sny. A druhá věc? Jakmile mi kdysi došlo, že rodiče nejsou schopni řešit své podnikatelské problémy, do nichž nás vtáhli, přestal jsem věřit, že by mi mohli ještě v něčem v životě pomoci. Už se na ně neobracím se svými starostmi, a to je asi škoda. Moje škoda."
 "Mají-li si děti vážit rodinného majetku, musí přiložit ruku k dílu", říká majitel pensionu Hubert Zdeněk Mysliveček. |
