Profese designéra je splněným snem, nebo jste k ní postupně dozrál?
Nejdřív toužíte být třeba popelářem, nebo kosmonautem… Nedokážu přesně definovat, v jakém momentě jsem se rozhodl být designérem. Na základní škole jsme jako kluci měli předmět „dílny“ a vyráběli věšáky a hračky. Tam vznikly první věci, které mě nadchly, zůstane po vás totiž nějaký produkt. Tehdy to asi začalo.
Maxim Velčovský a jeho lustr Memento Mori pro Lasvit
Zvrtlo se to na střední škole, studoval jsem keramiku a porcelán v Uherském Hradišti. Je ovšem pravda, že když se ve čtrnácti dostanete na střední školu, je to kombinace rozhodnutí, vašeho a částečně i rodičů. Takže mým snem to úplně nebylo, ale samovolně jsem se do toho dostal.
Váš otec je známý malíř, vyrůstal jste v uměleckém prostředí. Je to důvod, proč vaše návrhy nejsou jen suchým designem?
Vliv to na mě mělo. Ale spíše proto, že jsem vnímal umění víc než ostatní designéři. Chodil jsem na večírky do galerií s tátou a mámou a také po ateliérech umělců. To definovalo určitě nějaký rozhled. Naučíte se přitom vnímat různá autorská cítění, rozdílné přístupy umělců, dítě se to učí skrze napodobování. Takže to pro mě byla taková automatická škola.
Co je pro vás tedy produktový design: forma umění, nebo víc řemeslo?
Nemám rád kategorie. Design se vystavuje v galeriích vedle umění a lidé jsou zvyklí, že na židli se sedí. Že to je design, ale není to umění. V rámci vývoje se ovšem design stal nakonec jednou z kategorií, a ne náhodou se mu postaru říkává užité umění. Takže mně je blízké pojmenování užité umění. Ostatně v angličtině mají vysoké školy označení Academy of Applied Arts, Akademie užitého umění. Design prostě prochází určitým vývojem a hranice se posouvají.
Pracujete nejčastěji se sklem a porcelánem, kterému z nich nikdy neodoláte, před kterým máte větší respekt?
Ty dva materiály jsou propojené ohněm. Na hlínu můžeme sahat rukama, pracovat s ní. U skla je to tekutost a horko. Zvláště u foukaného skla se musí člověk dotýkat přes nějaký nástroj. Nemůže se dotknout fyzicky. Což ví každý, kdo se jednou nebo vícekrát spálil, jako já. Moment dotyku je tam zásadní. Mám ale rád oba materiály. Člověk musí sklo i keramiku respektovat a každý z nich vede k jiným výsledkům.
Proč vás láká proměna symbolů a notoricky známých předmětů často z doby, kdy jste byl dítě?
V dětství se snažíte vnímat věci jinak než dospělí. Já v mém věku nemusel řešit emigraci nebo deprese z politického systému. Skoro do revoluce jsme bydleli v 1+1. Já s bratrem v pokoji, rodiče v kuchyni. I tak na tu dobu nevzpomínám špatně. Používám jen některé znaky té doby, protože mě prostě ovlivnily.
 |
Nemáte pocit, že jste napřed, že jste předběhl dnešní trendy, recyklaci, dokonce up cyklaci…?
„Kelímek“ jsem udělal před dvaceti lety. Řekl jsem si, proč navrhovat něco jiného, když už to existuje a já to můžu odlít. Šlo o trochu jiný přístup, než je dnešní upcycling. Nedělám to plánovitě, aby se do nějakých materiálů přelévaly jiné. Protože u něčeho plastového průhledného si zvyknete na tu formu a snažíte se o transformaci do něčeho, co by mohlo být i ekologičtější.
Například právě u plastového kelímku počítáte jeho cestu. Sám o sobě by byl ekologický, kdyby vydržel dlouhodobé používání. Stejně jako hrnek z 30. let. Životnost kelímku ale trvá někdy pět či deset minut, pak se zmačká a materiál vydrží v přírodě 300 let. Oproti tomu věci ze skla či porcelánu se používají desítky let a někdy i déle.
Váš produktový design rovná se i legrace… Tvoříte s tím, aby se lidé s designem i bavili?...
Nechci, aby se lidé bavili, ale často něco komentuji. Vlastně každý můj produkt má nějaký důvod. Například Malý Josef (hlava jako svícen). Nikdy by mě nenapadlo, že to bude můj nejúspěšnější produkt. Prodávají se ho ročně stovky. Má nějakou zvláštní až bizarní polohu, strčit do hlavy svíčku a zapálit ji. Je to trošku myšlené na moji podobu, ale zároveň je to takový chlapeček ve vašem obýváku, kterému na hlavě rostou vlasy z vosku. Zvláštní moment, jehož součástí je i stárnutí.
Lasvit - Frozen (Maxim Velčovský)
Jste pyšný na to, že se díky studiu Qubus, jehož jste spoluzakladatelem, povedlo zpopularizovat český design?
To je otázka na kritiky. Qubus jsme s Jakubem Berdychem založili kolem roku 2002. Přišel jsem tehdy do jeho studia, kde vystavoval artefakty a se mnou přišel design. Odešel jsem asi před deseti lety, Jakub pokračuje dál, produkuje moje věci, moje kolekce. Založili jsme to proto, že nikdo v té době neprezentoval český design. Všichni byli dealery italských značek atd. Toto byla platforma, jak vystavit vlastní věci a prezentovat je veřejnosti.
Díky vaší spolupráci s Lasvitem jste přispěl k věhlasu a záchraně českého sklářství…
Pro mě zázrak. Pracuji pro tuto značku desátým rokem (stejně dlouho učím na uměleckoprůmyslové škole). Lasvit se neuvěřitelně rozrostl! Dnes má 400 zaměstnanců a stal se z něj celosvětový fenomén, lídr v oblasti skleněných artefaktů a instalací.
Můj šéf Leon Jakimič se o mně dozvěděl někde v Šanghaji a tam mu poradili, abych se stal art direktorem. Přiletěl do Prahy, dal si se mnou oběd, který trval asi pět hodin a já sem od té doby v Lasvitu. Postavili jsme i nové sídlo v Novém Boru, na které se jezdí dívat lidé z celého světa.
Je pro designéra podstatné znát výrobu, sledovat technické novinky?
Za dobu, co jsem art direktorem Lasvitu, společnost koupila sklárnu, která je známá jako jedna z nejlepších, kde se fouká s fantastickými foukači, který splní každý sen. Na řemeslo jsme vždycky nahlíželi jako na základ úspěchu. Řemeslo je takové staré slovíčko, často součástí nějaké technologie výroby a technologie je součástí know how.
Řemeslo je důležitá věc, ale musí být obohacené o nějaký nápad. Jinak se stanete výrobcem korálků pro další firmy, které si je vezmou a přidanou hodnotou designu zmultiplikují jeho cenu. Pro designéra je důležité znát výrobu, ale není to dogma. To bylo dřív. Dnes se s výrobou jednoduše seznámí a aplikuje na ni myšlenky, což je jeho úkol.
„Když jsme se učili o vypalování keramiky, tak to trvalo dva dny, pak den, pak 12 hodin, dneska je za sedm hodin hotovo. Evoluce je fantastická. Abyste mohli navrhnout něco, co technologii vyhovuje, musíte ji znát. Přístupů je vždycky víc. RAKO s inovací poslední haly, linky S9 dosáhlo fantastického vývoje,“ popisuje designér Velčovský.
RAKO má od teď v novinkách pro rok 2021 vaši „Linku“ s výrazným dekorem čáry. Zachycujete mimochodem kresbou momentální nápad, myšlenku?
Kreslení je pro mě součástí definování nápadu. Linka na papíře je totiž první, co vás na něm napadne. Ukazoval jsem reference, co linka znamená, kde začíná. Začínáte abstraktně a když spojíte víc linek dohromady, můžou vznikat konkrétní věci. Jak se v angličtině říká: „You start from scratch“, což znamená, že začnete od nuly, tedy z místa, kde nic před tím nebylo. Přišlo mi proto zajímavé v sérii Linka s linií pracovat.
Připomíná prvek čáry v sérii Linka záměrně tradiční ruční práci, tvůrčí proces?
V projektu série Linka jsou dvě linie: první o kreslení, kdy se dekor stává scanem linky, a z něhož vzniká větší dekor. U menšího je nakreslená v počítači do kompozice. V prostředí počítače je linka poslaná do milionu různých velikostí v prostoru. Díváte se na tisíce linií v nekonečnu.
Druhá Linka mě zavádí až do momentu, kdy se lidstvo přesunulo z jeskyní do obydlí, kdy začalo hloubit jámy a používat větve, aby je proplétali a nabalovali na ně hlínu. Díky tomu vznikly stěny, z nichž se stavěly domy a příbytky. Pro mě je právě obklad evolucí stěny. Kombinace praktické a estetické funkce. Tam je také vidět struktura, rastr, které sleduji. Díky počítačovým technologiím navíc můžeme pracovat s algoritmy, což by ještě před pár lety nešlo.
Formáty dlaždic série Linka jsou 60×60 cm a 20×20 cm, což umožňuje kombinovat více barev a designů v jedné ploše. Oba formáty jsou rektifikované a je možné je pokládat na menší 2mm spáru.
Co bylo hlavním impulzem pro vytvoření série Linka by Maxim Velčovský?
Byl jsem oslovený společností, a to byla samozřejmě velká výzva. Protože RAKO je značka, která definuje určitý vizuální svět, ve kterém se člověk pohybuje. Všechno, co vidíme kolem sebe, bylo někým navrženo. Ať už domy nebo interiéry a design, který nás obklopuje.
A RAKO se historicky podílelo na té krajině tvarů. Člověk navštěvuje Café Imperial, což je neuvěřitelný interiér, chodí do bazénu, do lázní, do baru a pohybuje se domy, kde všude RAKO realizovalo veřejný a soukromý prostor.
Já sám jsem zakladatel portálu Obklady a dlažby v Československu, kde mapujeme komunitně staré obklady a dlažby v domech, které tam jsou dodnes. Nabádáme lidi, aby renovovali staré obklady, nenahrazovali je vždy jen novými. Aby měli vztah k historii. Pro mě bylo navrhovat sérii pro RAKO něco neuvěřitelného. Je tady přes sto let a je součástí naší identity a vizuální kultury.
Jak popisuje designér svůj návrh nové série Linka? „Já bych to shrnul jako současný, nadčasový a pak ornamentálně minimalistický přístup.“
Věříte v budoucnost českých značek? Co je zásadní, aby v konkurenci přežily? Ovlivní to do určité míry i spolupráce s nejlepšími designéry?
Je důležité, aby si české značky našly důvod své existence nejen ve zpracovávání materiálu, ale aby měly i vizi. V 90. letech si všichni ředitelé mysleli, že mají závodní designéry, nebo že je nepotřebují, protože jsou drazí a moc si vymýšlejí. Ono se to ovšem rozpustí v sérii a firmě se to vyplatí.
Doporučuji sázet na zajímavé lidi. Já sám jsem nyní „head hunter“ a sháním zajímavé lidi, ale i nápady pro Lasvit. Často je hledám na škole, třeba na UMPRUM, a především hledám takové, kteří mají něco za sebou a mají vizi, protože bez toho člověka „nepřečtete“. Nefunguje dobře, když člověk přijde a řekne, že chce něco navrhnout. Daleko lépe funguje, když má už něco navrhnutého, přidá vizualizaci či kresbu. České firmy by měly chodit do škol na klauzury, na veletrhy, na výstavu Designblok, hledat talenty, aby jim přinesly prosperitu.
Vystudoval jste VŠUP v Praze v Ateliéru keramiky a porcelánu, nyní tam sám působíte jako vedoucí a pedagog. Odnesl jste si od svých učitelů něco, co se svým studentům snažíte také předat?
Konzultace máme se studenty dvakrát týdně. Což je hodně. Já jsem se svým profesorem mluvil zhruba třikrát za semestr. Pohyboval se v tom prostoru skoro každý den, vnímal jsem ho jako postavu, která nás pozoruje, když neuděláte průšvih, tak se k tomu nevyjadřuje. Jen potichu to sledoval. Já mám oproti tomu filozofii, že lidem musíte jít naproti, vyslýchat je a dostávat z nich energii.
S našimi profesory jsme vše probrali během dvou konzultací a oni řekli: „dělej to“ a pak nás zkritizovali až na klauzurách. My to musíme mít pod kontrolou během celého procesu. Já vždy říkám všem, že John Baldesari, konceptuální umělec, radil, jaké jsou jeho nejdůležitější rady do života: řekl, že nejdůležitější je posedlost. Ta se nedá chtít. Takže buď jste posedlý od narození, nebo ne. Pokud člověk není posedlý a nemá vášeň, tak ho nedonutíte. Dále musíte být ve správný čas na správném místě. A to jsou dvě hlavní rady.
Naším úkolem je seznámit studenty se zajímavými umělci nebo galeristy. Proto jsme spolupracovali s RAKO nebo společností Laufen. Během šesti let si student má vyzkoušet všechno, zároveň se má poučit ze svých zdarů a nezdarů a taky od svých spolužáků. Což je 240 šancí během šestiletého studia. Je důležité se dívat kolem sebe a poučit se z toho. Kdo se nekouká, má smůlu. Proto je taky učení v karanténě tak divné.
V paláci Serbelloni v centru Milána předvedl Lasvit svou „Via Lucis“ – Cestu světla. Maxim Velčovský ve svém lustru Memento Mori vzdává hold lustrům z lidských kostí v kostnici v Sedleci u Kutné Hory tím, že jejich tvary vtiskuje sklu.
Rozpoznáte mezi studenty výrazný talent?
Poznám. U přijímaček asi polovinu. Tam rozpoznáte určitý zápal pro věc. Pak to vidíte během šesti let, co studenti procházejí studiem. Někdo je prostě flákač a zároveň talentovaný. Někdo ví, co chce. Z někoho to musíte vydolovat. Musíte mu prostě zkomplikovat život, tahat to z něj znova a znova, říkat, mu ať to dělá jinak. Ať si vybere jiné téma, jiný přístup. Je to dobrá arte terapie.
Talent rozpoznám a jsem rád, že spousta studentů si zakládá svoje studia a dělají zajímavé produkty hned po studiu. To se naší generaci nestávalo. Protože všichni museli jít pracovat, protože nikdo „neměl koule“ si založit něco vlastního, být od začátku na volné noze. Některým dávám i šanci v Lasvitu, kde realizujeme jejich návrhy.
Jaká je úspěšnost dostat se na tuto školu?
Dřív to byl zázrak. Protože se někdy hlásilo až 200 lidí. A brali se z toho dva až tři. Takže každý stý. Nyní je to jednodušší. Přihlásí se 30 lidí a bereme z nich dva až tři. Spousta lidí se bojí přihlásit na Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy. Mají pocit, že se tam dostávají Leonardové a Michelangelové, což je mýtus. My potřebujeme kreativní lidi, kteří se nebojí. Přemýšlení je pro nás důležitější než to řemeslo.
