Partě brněnských studentů historických oborů kdysi bylo zanedbaného hradu líto, a tak mu začali vracet život. Čistit zříceninu od náletových stromů, zabezpečovat rozpadající se zdi…
Fotogalerie |
Občanské sdružení Polypeje si Cimburk za symbolickou jednu korunu na 10 let pronajalo od Lesů České republiky. Později vzniklá neziskovka se spojila s nedalekým městem Koryčany, se kterým hrad napůl koupila.
Dnes je duší Cimburka Pavel Kudlička (32), který tu od roku 2011 žije v opravené baště. Rodáka z nedalekého Vyškova sem jako kluka přivedly fantasy hry, ve kterých se mladí stylizují do středověkých hrdinů.
„Kulisy hradu na to byly skvělé,“ vzpomíná. „Když nás to přestalo bavit, dobové kostýmy a meče jsme vyměnili za montérky a krumpáče. Později jsem se hlásil na vysokou školu, naštěstí mne nevzali. Seděl bych někde v posluchárně, což by mne ani zdaleka nebavilo tolik jako starat se o hrad.“
Představte si zimní noc v gotické věži příjemně vyhřáté velkými krbovými kamny. Zatímco si v záři petrolejky čtete rytířské romány, za okny víří sněhové vločky. „Jsem rád, když mám chvíli klid,“ vybavuje si Pavel chvíle, které má nejraději. „Ročně tu projde 22 000 turistů, a to i v zimě. Na rozdíl od jiných hradů a zámků máme otevřeno celoročně.“
Televizi na Cimburku nahrazuje takzvané ptačí okno. Tvrdý chléb, slunečnice a kus špeku do něj lákají sýkorky a další opeřence, které Pavel pozoruje při ranní kávě. „Ten se má!“ řeknete si závistivě. „Jenže kamna za zimu sežerou 20 kubíků dřeva, které si přes léto musím naštípat,“ mírní kastelán romantické představy. „Navíc tu není tekoucí voda ani elektřina. Solární panely? Památkáře by z nich švihlo.“
Jednou týdně Pavel nastartuje agregát, kterým nabije mobil, notebook a baterii EET. Tržby ze vstupného musí evidovat jako jakýkoli jiný podnikatel. Dovolenou netráví u moře, ale v panelákovém bytě ve Vyškově. Pár dnů si užívá vanu, splachovací záchod, televizi a další civilizační vymoženosti. Pak se mu ale zasteskne po gotice. „Na Cimburku se kdysi obešli bez sprchy,“ shrnuje pocity z příliš pohodlné panelákové dovolené.
Kastelánovo útočistě. K oknům bašty v zimě přilétají ptáci, což je prý lepší než televize.
Nájezd archeologů
„Našli jste při opravách poklad?“ ptám se. Kastelán mi ukazuje plastovou krabici s rezavými kousky železa. Hroty šípů z husitských válek, zlomek kroužkové košile, olověné kule ze švédských mušket a další památky na obléhání Cimburka doplňují zlomky kachlů z renesančních kamen.
Hrad byl obýván skoro čtyři století, ale naprostá většina cennějších nálezů prý zmizela při „záchranném“ archeologickém průzkumu kolem roku 1957.
Tehdy hrad dostal největší ránu. Gottwaldovský národní výbor se rozhodl vybudovat tady turistickou ubytovnu. Do gotických zdí měla být vestavěna betonová patra.
Archeologové spěchali. Prostory bývalého paláce rozkopali do hloubky čtyř metrů, a co našli, to odvezli. „Dodnes se to prý válí v bednách někde v muzejním sklepě, aniž by to někdo roztřídil a vědecky popsal,“ říká Pavel.
Z plánované přestavby hradu, která by ho nenávratně zničila, naštěstí nakonec sešlo. Nevedla sem totiž pořádná přístupová cesta, po které by přijely míchačky s betonem.
Co za pár let udělají výkopy archeologů a náletové dřeviny, které nikdo nekácí? „Na konci 20. století se osud památky zdál zpečetěn,“ píše se na Wikipedii. „Neuplynula snad jediná zima, po které by se rozsah hradu v důsledku zřícení staticky narušených zdí nezmenšil.“
Obytná bašta zvenčí. Při opravách byly maximálně zachovány dobové detaily.
Dnes je záchrana Cimburka zhruba v polovině. Pokud dobře počítám, má kastelán práci skoro do 60 let. Ale co pak? Nezmizí s dokončeným hradem i smysl Pavlova celoživotního usilování?
„Práce je tu na tři životy,“ odpovídá. „Před lety nám památkáři poradili špatnou maltu. Přidávali jsme do ní cement, to dlouho nevydrží. Složení malty jsme později změnili, aby se co nejvíc blížila té původní, historické. Na některých už opravených zdech proto začínáme znovu. A když se mne návštěvníci ptají, kdy to bude hotové, říkám, že nikdy.“
Lepší než žena
Na romantické fantazie musí opraváři hradu zapomenout. Zřícenina dostavěná do podoby pevnosti Hláska z Pána prstenů by ztratila historickou hodnotu. To ale není případ Cimburka. „Nechceme si nic vymýšlet, takže úzce spolupracujeme s památkáři,“ shrnuje Pavel.
„Zborcené zdi nedostavujeme, protože nevíme, jak původně vypadaly. Jen je zakonzervujeme, aby zůstalo zachováno co nejvíc původních detailů. Každý zazděný otvor po trámu by znamenal ztrátu autenticity.“
Pro najatou stavební firmu by byla oprava hradu jen komerční zakázkou – příležitostí, jak vydělat peníze. Odflákli by to. Dobrovolníci ze spolku Polypeje mají opačný problém. Památkáři jim prý občas říkají: „Máte to příliš hezké, ve středověku by se s tím takhle nikdo nepiplal. Měli byste to občas někde trochu zprasit…“ Jenže „zpraste“ památku, kterou považujete za svou.
Starší členové spolku zakládají rodiny a postupně odcházejí. Nečeká to i Pavla? „Vztah na celý život mám s hradem,“ směje se. „Ženy mne už tolikrát vytrestaly, že mne odtud žádná neodtáhne. Hrad má své výhody – není nevěrný, hystericky neječí ani citově nevydírá.“
Abychom nezapomněli: na Cimburku straší. Nebo to tak aspoň vypadá. Když se do krovu obytné bašty pořádně opře podzimní vítr, začnou se ozývat zvuky, jako kdyby v horním patře někdo chodil. „Duchů se nebojím. A vlastně už se nebojím ani lidí, kteří nám tady dvakrát ukradli pokladnu,“ směje se Pavel. „Pořídil jsem si psa.“
Hrad CimburkStojí na návrší v lese asi čtyři kilometry jižně od Koryčan. Dostavěn byl v roce 1333 Bernardem z Cimburka ve stylu francouzské gotiky, později prošel řadou úprav. Několikrát byl obléhán, mimo jiné i husity, Švédy nebo Turky. Opuštěn byl někdy kolem roku 1700. Dnes je celoročně přístupný turistům, pro které tu „opraváři“ v létě pořádají i spoustu kulturních akcí. Noční prohlídky, koncerty, šermířské turnaje, ohnivé show… Pokud si chcete pár dnů zkusit míchat maltu nebo tahat kameny, dobrovolníky tu vítají s otevřenou náručí. |
