Pečlivě opečovávaný dům, kolem zahrada s pěstěným trávníkem a záhony plné květin. Obrázek téměř jako z katalogu. Po zahradě je však nutné se pohybovat. Jak se ubránit nevhodně vyšlapaným stezkám? Jaký materiál zvolit?
Nejširší cesta vede zpravidla od vstupních vrátek k domu. Měli by po ní jít pohodlně dva lidé vedle sebe, její šířka musí být minimálně jeden metr. Další chodníčky mohou být mnohem užší. Postačí šířka kolem půl metru, byť tyto cestičky vedou většinou k důležitějším místům na zahradě. Mezi ně patří například studna, malé dětské hřiště nebo odpočinkový kout. Vhodné je umístit cestičky i na rozmezí trávníku a záhonů tak, aby je bylo možné pohodlně udržovat.
Aby se cesta nepropadala
Povrch chodníků na zahradě má být rozhodně zpevněný. To platí především pro příjezdové cesty ke garážím. Auto bahno po vydatném dešti "přežije", ale vaše nové lodičky určitě ne. Vhodné jsou proto například zatravňovací tvárnice ve tvaru mřížky o rozměrech šedesát krát čtyřicet centimetrů, které stojí kolem sto korun. Ty jsou vhodné i jako zpevněný vjezd do zahrady. Záleží na každém, jestli si pro cesty v zahradě zvolí kámen, dřevo, cihly, beton, štěrk nebo písek. Aby se chodník nepropadal, musí mít ovšem pevný podklad. Nejčastěji se pro něj vyhloubí asi třicet centimetrů hluboký výkop. Na dno se naveze přibližně 15 centimetrů hrubého štěrku, na něj pak ještě vrstva štěrkové drti zhruba stejné výšky. "Každá z těchto částí by se měla kropit vodou a řádně upěchovat vibračním válcem," radí Radek Boštík z pražské firmy Gartensta, která se parkovými úpravami zabývá. "Udusání vrstev vám zaručí delší životnost, cesta se nebude propadat a zůstane pěkně rovná." Profil cesty mívá sklon ke stranám, aby se nevytvářely louže. Pokud ovšem nechcete, aby do chodníčků prorůstal trávník, bývá lepší olemovat je obrubníky. Ty mohou být z betonových nebo cementových prefabrikátů, z přírodního kamene či cihel, mohou mít různé tvary i barvy. Běžný metr šedého betonového obrubníku přijde asi na osmdesát pět korun. Obrubníky lze uložit na pískový podklad, pevnější usazení je do betonového základu. Horní hrana obrubníků má přečnívat nad terén asi jen tři až pět centimetrů. Tuto práci zvládne i zručnější kutil. Jako obrubníky lze použít i vyřazené impregnované železniční pražce nebo trámy.
Kámen zahradě sluší
Přirozeně působí na zahradě kamenné cestičky. Vybrané kameny by měly být pěkně hladké, abyste si místo cesty nevytvořili překážkovou dráhu (pozor ovšem i na opačný extrém, kamenná skluzavka po dešti není nic příjemného). Vhodným materiálem je například vrstevnatá žula, tvrdá opuka nebo pískovec. Používají se i vyřazené dlažební kostky. Nejdříve se poskládají do žádaných seskupení, a pak se pokropí. Kostky se tak usadí. Spáry mezi nimi se vyplatí zatravnit. Lépe to vypadá - a méně klouže. Celkem snadno se zhotovují betonové chodníčky, které se ovšem do zahradního prostředí příliš nehodí. Beton se rozprostře do oboustraného bednění na udusané štěrkopískové lože. Po dokončení se musí - hlavně při slunečném počasí - kropit, aby rychle nevysychal a nepopraskal. Při větších plochách je třeba udělat po dvou až třech metrech takzvané dilatační spáry, aby se mohl beton roztahovat a nepopraskal. Betonové dlaždice, cihelné nebo zámkové dlažby na zahradě nevypadají nejhůř. Ukládají se do štěrkopísku nebo do betonu. Za položení jednoho metru čtverečního zámkové dlažby zaplatíte asi šest až devět set korun včetně materiálu. Trend poslední doby je však dřevo. "Jeho největší předností je to, že se hodí do zahrad v jakékoliv podobě. Většinou se používá borovice, švestka, třešeň nebo dub. Cesty se mohou vydláždit dřevěnými špalky, posypat suchou drcenou kůrou nebo tam můžete položit i celé dřevěné plošiny," vysvětluje Miloslav Krátký z Velké Úpy, který se specializuje na stavby komunikací ve svažitém terénu. Dřevěné plošiny se upevňují na sloupky, které mohou mít různou výšku podle terénu, tak aby vznikl požadovaný vodorovný prostor. Nízké plošiny mohou nahradit betonovou terasu. Jsou esteticky přijatelnější a navíc i levnější. Na povrch cesty se může použít i obyčejný hrubší písek. Pískové cesty vypadají velmi příjemně, ale vyžadují údržbu. Je třeba odstraňovat plevel a vyměňovat horní vrstvu písku, který se často znečišťuje a při dešti se navíc odplavuje. Za štěrkopískovou cestu zaplatíte přibližně tři sta padesát korun bez obrubníků.
Když se musí po schodech
Ne každý má svou zahradu na rovině. Často nezbývá nic jiného, než si ve svažitém terénu nechat udělat schody. Jejich konstrukce není jednoduchá. "Tyto stavby musí být stabilní, jednotlivé schodišťové stupně musí mít kvalitně upevněnou hranu, protože se mohou - především díky povětrnostním podmínkám - sesunout," vysvětluje Miloslav Krátký. "Při konstrukci kamenných schodů, které se neukládají do betonu, by měl být kámen tak velký, aby jeho jedna třetina tvořila hranu schodu a dvě třetiny byly usazeny do země." Ovšem i tyto stupně by se během tří až sedmi let měly opravovat. Při usazení do betonu bývá jejich životnost delší, ale pokud se někdy rozhodnete změnit tvar zahrady, pak se takové schodiště těžko rozebírá. Každá konstrukce je jiná, záleží na terénu, materiálu a složitosti schodišťového stupně. Montáž schodu z jakéhokoli materiálu přijde v průměru na pět set korun. Schodiště bývají nejčastěji dřevěná nebo kamenná. Beton se do malé zahrady nehodí. Výška schodišťových stupňů bývá asi patnáct, nejvýše devatenáct centimetrů. Nemělo by jich být více než patnáct v jednom rameni. Nejvhodnější a nejjednodušší bývají dřevěné schody, které jsou z trámků, prken nebo kulatiny. Nejčastěji se používá smrkové dřevo, jehož živostnost je kolem čtyř až pěti let, pak se bohužel musí dřevěné prvky většinou vyměnit. Dubové dřevo vydrží až patnáct let, ale je přibližně třikrát dražší než smrkové. "Můj první pokus sestavit schodiště skončil dost smutně, na uvolněném schodu po dešti jsem si zlomil nohu. Pak už jsem si nechal poradit od odborníků," svěřuje se Josef Kopečný z Prahy, který dělal nové zahradní úpravy. Konstrukce schodiště opravdu není jednoduchá a člověk by rady specialistů neměl podceňovat.
Nejširší cesta vede zpravidla od vstupních vrátek k domu. Měli by po ní jít pohodlně dva lidé vedle sebe, její šířka musí být minimálně jeden metr. Další chodníčky mohou být mnohem užší. Postačí šířka kolem půl metru, byť tyto cestičky vedou většinou k důležitějším místům na zahradě. Mezi ně patří například studna, malé dětské hřiště nebo odpočinkový kout. Vhodné je umístit cestičky i na rozmezí trávníku a záhonů tak, aby je bylo možné pohodlně udržovat.
Aby se cesta nepropadala
Povrch chodníků na zahradě má být rozhodně zpevněný. To platí především pro příjezdové cesty ke garážím. Auto bahno po vydatném dešti "přežije", ale vaše nové lodičky určitě ne. Vhodné jsou proto například zatravňovací tvárnice ve tvaru mřížky o rozměrech šedesát krát čtyřicet centimetrů, které stojí kolem sto korun. Ty jsou vhodné i jako zpevněný vjezd do zahrady. Záleží na každém, jestli si pro cesty v zahradě zvolí kámen, dřevo, cihly, beton, štěrk nebo písek. Aby se chodník nepropadal, musí mít ovšem pevný podklad. Nejčastěji se pro něj vyhloubí asi třicet centimetrů hluboký výkop. Na dno se naveze přibližně 15 centimetrů hrubého štěrku, na něj pak ještě vrstva štěrkové drti zhruba stejné výšky. "Každá z těchto částí by se měla kropit vodou a řádně upěchovat vibračním válcem," radí Radek Boštík z pražské firmy Gartensta, která se parkovými úpravami zabývá. "Udusání vrstev vám zaručí delší životnost, cesta se nebude propadat a zůstane pěkně rovná." Profil cesty mívá sklon ke stranám, aby se nevytvářely louže. Pokud ovšem nechcete, aby do chodníčků prorůstal trávník, bývá lepší olemovat je obrubníky. Ty mohou být z betonových nebo cementových prefabrikátů, z přírodního kamene či cihel, mohou mít různé tvary i barvy. Běžný metr šedého betonového obrubníku přijde asi na osmdesát pět korun. Obrubníky lze uložit na pískový podklad, pevnější usazení je do betonového základu. Horní hrana obrubníků má přečnívat nad terén asi jen tři až pět centimetrů. Tuto práci zvládne i zručnější kutil. Jako obrubníky lze použít i vyřazené impregnované železniční pražce nebo trámy.
Kámen zahradě sluší
Přirozeně působí na zahradě kamenné cestičky. Vybrané kameny by měly být pěkně hladké, abyste si místo cesty nevytvořili překážkovou dráhu (pozor ovšem i na opačný extrém, kamenná skluzavka po dešti není nic příjemného). Vhodným materiálem je například vrstevnatá žula, tvrdá opuka nebo pískovec. Používají se i vyřazené dlažební kostky. Nejdříve se poskládají do žádaných seskupení, a pak se pokropí. Kostky se tak usadí. Spáry mezi nimi se vyplatí zatravnit. Lépe to vypadá - a méně klouže. Celkem snadno se zhotovují betonové chodníčky, které se ovšem do zahradního prostředí příliš nehodí. Beton se rozprostře do oboustraného bednění na udusané štěrkopískové lože. Po dokončení se musí - hlavně při slunečném počasí - kropit, aby rychle nevysychal a nepopraskal. Při větších plochách je třeba udělat po dvou až třech metrech takzvané dilatační spáry, aby se mohl beton roztahovat a nepopraskal. Betonové dlaždice, cihelné nebo zámkové dlažby na zahradě nevypadají nejhůř. Ukládají se do štěrkopísku nebo do betonu. Za položení jednoho metru čtverečního zámkové dlažby zaplatíte asi šest až devět set korun včetně materiálu. Trend poslední doby je však dřevo. "Jeho největší předností je to, že se hodí do zahrad v jakékoliv podobě. Většinou se používá borovice, švestka, třešeň nebo dub. Cesty se mohou vydláždit dřevěnými špalky, posypat suchou drcenou kůrou nebo tam můžete položit i celé dřevěné plošiny," vysvětluje Miloslav Krátký z Velké Úpy, který se specializuje na stavby komunikací ve svažitém terénu. Dřevěné plošiny se upevňují na sloupky, které mohou mít různou výšku podle terénu, tak aby vznikl požadovaný vodorovný prostor. Nízké plošiny mohou nahradit betonovou terasu. Jsou esteticky přijatelnější a navíc i levnější. Na povrch cesty se může použít i obyčejný hrubší písek. Pískové cesty vypadají velmi příjemně, ale vyžadují údržbu. Je třeba odstraňovat plevel a vyměňovat horní vrstvu písku, který se často znečišťuje a při dešti se navíc odplavuje. Za štěrkopískovou cestu zaplatíte přibližně tři sta padesát korun bez obrubníků.
Když se musí po schodech
Ne každý má svou zahradu na rovině. Často nezbývá nic jiného, než si ve svažitém terénu nechat udělat schody. Jejich konstrukce není jednoduchá. "Tyto stavby musí být stabilní, jednotlivé schodišťové stupně musí mít kvalitně upevněnou hranu, protože se mohou - především díky povětrnostním podmínkám - sesunout," vysvětluje Miloslav Krátký. "Při konstrukci kamenných schodů, které se neukládají do betonu, by měl být kámen tak velký, aby jeho jedna třetina tvořila hranu schodu a dvě třetiny byly usazeny do země." Ovšem i tyto stupně by se během tří až sedmi let měly opravovat. Při usazení do betonu bývá jejich životnost delší, ale pokud se někdy rozhodnete změnit tvar zahrady, pak se takové schodiště těžko rozebírá. Každá konstrukce je jiná, záleží na terénu, materiálu a složitosti schodišťového stupně. Montáž schodu z jakéhokoli materiálu přijde v průměru na pět set korun. Schodiště bývají nejčastěji dřevěná nebo kamenná. Beton se do malé zahrady nehodí. Výška schodišťových stupňů bývá asi patnáct, nejvýše devatenáct centimetrů. Nemělo by jich být více než patnáct v jednom rameni. Nejvhodnější a nejjednodušší bývají dřevěné schody, které jsou z trámků, prken nebo kulatiny. Nejčastěji se používá smrkové dřevo, jehož živostnost je kolem čtyř až pěti let, pak se bohužel musí dřevěné prvky většinou vyměnit. Dubové dřevo vydrží až patnáct let, ale je přibližně třikrát dražší než smrkové. "Můj první pokus sestavit schodiště skončil dost smutně, na uvolněném schodu po dešti jsem si zlomil nohu. Pak už jsem si nechal poradit od odborníků," svěřuje se Josef Kopečný z Prahy, který dělal nové zahradní úpravy. Konstrukce schodiště opravdu není jednoduchá a člověk by rady specialistů neměl podceňovat.
