Když počasí dovolí, jezdí Pavel Pafko z Podolí, kde bydlí, do nemocnice v Motole na bicyklu.

Když počasí dovolí, jezdí Pavel Pafko z Podolí, kde bydlí, do nemocnice v Motole na bicyklu. | foto: Dan Materna, MAFRA

Bydlet v Praze není stres. Podle mě je tu blaze, říká profesor Pafko

  • 180
Velkoměsto versus venkov. Kde je lepší život? Renomovaný pražský chirurg Pavel Pafko žije v Praze už 57 let a nedá na ni dopustit. Podle něj je naše metropole krásná, i když trochu ušmudlaná.

Jak se vám žije v Praze?
Velmi dobře, a to již od roku 1957. To se ještě na mnoha místech topilo uhlím, všude padala z domů omítka a v každé ulici bydlelo několik komunistů. Ale nezáviděli jsme si, protože nebylo co závidět.

Původně jste z Bratislavy. Jak jste se do Prahy dostal?
Ano, narodil jsem se v Bratislavě, otec byl Slovák, maminka pocházela z Prahy-Holešovic. V roce 1957 jsem začal chodit na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a už jsem tady zůstal.

Může se hodit

Sníte o bydlení v Praze? Najděte si svůj nový pražský byt na Reality.iDNES.cz.

Jaký dojem na vás tehdejší metropole udělala?
Myslel jsem si, že mě nic nemůže překvapit, když jsem přišel z města. Ale když jsem viděl tolik tramvají a trolejbusů, došlo mi, že z žádného města nejsem, že teprve Praha se tak dá nazývat. To samé se mi ale stalo, když jsem později přijel do Londýna nebo New Yorku. Všechno je relativní. Nakonec vůbec nejde o to, kolik je tu tramvají, ale o možnosti, které Praha člověku skýtá: kulturní, sportovní, společenské. Zde jsem teprve "vyrostl". Dokonce i moje dcera kdysi napsala ve slohovém cvičení: Tatínek se narodil na Slovensku, ale vyvíjel se v Čechách.

Souhlasil byste s výrokem, že v Praze je blaze?
Řekl bych, že tady blaze je. Působil jsem v Německu, učil ve Vídni, šestkrát jsem byl v Americe, taky ve Švédsku. Můžu tedy srovnávat.

A jak z toho srovnání naše hlavní město vychází?
Je tady větší klid a daleko blíž do přírody. Nemyslím městské parky, ale volnou přírodu. Kousek za Prahou je třeba Davle, tam můžete chodit hodiny po lesích zcela volně. Z Londýna jedete nejméně hodinu, a když se chcete projít v lese, nejde to, protože všechno je privátní, všude jsou nějaké plůtky. V Praze stačí dojet na konečnou tramvaje nebo autobusu a už jste v přírodě.

Když se nám v Praze žije tak dobře, proč má tedy městský člověk potřebu do přírody utíkat?
Každý potřebuje změnu. A druhá věc je, že většina z nás měla v dětství k přírodě blíž, mnozí trávili předškolní léta na vesnici u prarodičů. To byl i můj případ. Rodiny jezdily na výlety, pobývat v přírodě se vždycky považovalo za bonus. Navíc lidé se rádi vrací k rituálům, které prožívali jako děti. A k tomu se samozřejmě přidává jednotvárnost městského života, kterou chceme kompenzovat zelení.

Asi nejen zelení, ale i čerstvým vzduchem nezatíženým smogem.
To je samozřejmě pravda. My už ten smog často ani necítíme, ale když za mnou přijedou příbuzní ze Slovenska vždycky řeknou: Jak tady v tom můžeš žít?

Jenže na vesnicích se zase často topí nekvalitním uhlím, PET lahvemi, odpadem. A z toho jsou také zplodiny, které lidé dýchají. Jaká je vaše zkušenost jako renomovaného specialisty na hrudní chirurgii? Umírají Pražané dříve než lidé z venkova?
To je zajímavá věc. Když jsem byl mladý a přivezli nám do nemocnice devadesátiletého člověka, sbíhali jsme se a divili se, jak je možné, že ještě žije. Dnes je devadesátiletých pacientů spousta. A tak, jak jsme se v padesátých letech koukali na devadesátiletého, pohlížíme nyní na stoletého. Lidský věk se prodlužuje, to všichni víme, ale mě vždycky zajímalo, odkud ti devadesátiletí jsou. Domníval jsem se totiž, že to musí být lidé, kteří celý život strávili na vesnici a na stáří přišli k mladým do města dožít. Opak byl pravdou! Naprostá většina jich byla ze Žižkova, Karlína nebo z Vinohrad, kde strávili celý život. A co z toho vyplývá? Že městský člověk je do jisté míry jako zvíře v zoologické zahradě, je chráněný a šetřený, protože není vystaven prudkým výkyvům přírody. V létě se může schovat do stínu domu nebo zapne klimatizaci, v zimě si zatopí otočením kohoutku, zkrátka je o něj postaráno. Pokud jde o délku lidského života, je také nezanedbatelná kvalita péče o zdraví. A tu mají Pražáci dostupnější než lidé na venkově. Statistika vám dává za pravdu. V roce 2012 bylo v Praze 1 492 devadesátiletých a na venkově v celé České republice celkem 2 591. Kdyby to bylo tak, že na venkově se žije déle, muselo by to číslo mnohonásobně převyšovat pražský počet. Podle všeho se tedy naděje na "dožití" v Praze a na venkově moc neliší, spíš to vyznívá ve prospěch Prahy.

Jenže co takový stres? V metropoli je spousta lidí, aut, hluk a chaos. Jak se to podepisuje na naší psychice?
Já bych to neviděl nijak dramaticky. Řeknu vám to na příkladu. Mám příbuzného, který byl celý život řidičem z povolání. Bydlí kousek od Zlína. Když přijel do Prahy, vždycky zaparkoval u nás v Podolí a prohlásil, že v tom pražském blázinci jezdit nebude. On, řidič z povolání! A nám, co tady bydlíme, to vůbec jako blázinec nepřijde, protože jsme se adaptovali. Lidé toho obecně dost namluví nejen o stresu, ale taky o syndromu vyhoření. To jsou všechno jen řeči. Stres je důležitý pro vývoj. Ti, co jsou stresuodolní, přežijí, ostatní se přestanou množit. Stres je do jisté míry motivačním faktorem. Pravda ale je, že městský člověk má plíce víc pigmentované takzvanou antrakózou prachem, sazemi. Takže když otevřete hrudník vesničanovi, má jiné plíce než obyvatel města. Tedy pokud nekouří jako fabrika nebo netopí něčím nekvalitním. V Praze sice už komíny tak nekouří, ale zase masivně přibyla motorizace.

Co se s tím dá dělat? Aut je čím dál víc.
Abychom si žili ještě víc blaze, měli bychom omezit autodopravu. Schválně se někdy podívejte dovnitř do aut, z deseti je jich šest sedm obsazeno pouze řidiči. Táhnou s sebou tunu železa, aby svých sedmdesát kilo přemístili z místa A do místa B. Mnohdy by tam dojeli daleko rychleji metrem, ale museli by jít 150 metrů pěšky. Měli bychom překonávat pohodlí a být ohleduplnější ke svému okolí.

Pavel Pafko

Přední český břišní a hrudní chirurg se narodil 3. července 1940 v Bratislavě. V prosinci 1997 provedl se svým týmem první transplantaci plic v Česku, 28. října 2013 byl vyznamenán medailí Za zásluhy. V letech 1992-2010 působil jako přednosta 1. lékařské fakulty UK v Praze a Fakultní nemocnice Motol, kde ho ve funkci přednosty vystřídal Robert Lischke. Profesor Pafko stále pracuje na plný úvazek, rád plave, jezdí na kole a na kajaku. Je ženatý, má tři dcery a pět vnoučat.

To je pravda, jenže 35 procent mužů a 43 procent žen si vůbec nedovede představit život bez auta. Vy auto máte, ale do motolské nemocnice, kde působíte, jezdíte z Podolí většinou na kole. Také chodíte pravidelně plavat, pokud se nemýlím.
Ano, jezdím do práce na kole přes Prokopské údolí, je to příjemná a bezpečná cesta. A jelikož bydlím kousek od bazénu v Podolí, plavu celý život. Otvírají v šest ráno a to je nejlepší čas tam jít, protože si opravdu zaplavete. Za komunismu nás tam chodilo jen pár nadšenců a pak dva tři soudruzi, kteří se soudružkou sekretářkou taky "plavali". Dnes tam je plno mladých lidí. Mám velkou radost, když je vidím. Všichni ti podnikatelé a manažeři si totiž uvědomují, že v konkurenčním prostředí přežijí jen ti, kteří nejsou nemocní. Když jste podnikatel a vypadnete z práce, je ohrožen váš byznys. Pokud jste zaměstnanec, může někoho v době vaší nepřítomnosti napadnout, že tam vaše židle vůbec nemusí být. Mladá generace je mnohem zodpovědnější než ta stará. Starší lidé ke svému zdraví přistupují jako k zimníku. Když si ho ušpiním, dám ho do čistírny.

Jaká světová velkoměsta kromě Prahy se vám líbí?
San Francisco, Stockholm a Ženeva. Hlavně díky tomu, jak úžasně se tam skloubí město s přírodou.

A dovedete si představit, že byste opustil Prahu a žil dlouhodobě třeba v Ženevě?
Člověk má domov tam, kde má blízké lidi. Vůbec si nedovedu představit, že bych své tři dcery a pět vnoučat nechal tady a šel třeba někam do vily v Ženevě. Byl bych tam týden, proběhl bych se kolem jezera, zajezdil si v kajaku a po týdnu bych utíkal zpátky. Já jsem v Praze šťastný. Když projedu vyšehradským tunelem, nechávám město za sebou a dostávám se domů, do Podolí. Je tam všechno, co potřebuju, dokonce i loděnice, kde mám svůj kajak, stačí mi přeběhnout ulici.

Podolí je váš domov, kde to máte ještě rád?
Líbí se mi to všude kolem vody rád jezdím třeba po cyklostezce, která vede z Podolí až na Zbraslav. Na procházky chodím nejčastěji na Malou Stranu, to je vždycky úžasný zážitek. Pokaždé mám u toho stejný pocit, jako když jsem do Prahy před 57 lety přišel a při přecházení Karlova mostu držel někoho za ruku.

Název Praha je rodu ženského, jak byste naši metropoli charakterizoval jako ženu?
Je krásná, trošku ušmudlaná a bohužel už ne tak bezpečná, jako kdysi bývala.