Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Češi mají chalupaření v genech. Proč i dnes tak rádi utíkají na chalupy

  1:00aktualizováno  1:00
V nadsázce řečeno - jednou z prvních chat u nás byl Karlštejn. Karel IV. si ho nechal postavil nad Berounkou, aby měl kam jezdit. „A na chalupu k bábince odjížděl i Hurvínek,“ říká sociální geografka z Univerzity Karlovy Dana Fialová, která se fenoménem chalupaření zabývá už léta.

Zkušenost s víkendovým druhým bydlením má zhruba polovina obyvatel republiky. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Češi, národ chatařů a chalupářů. Kde má naše záliba v takzvaných druhých domovech historické kořeny?
S oblibou říkám vtip o tom, že takovou první chalupou u nás byl vlastně Karlštejn. Když ale pomineme šlechtu, která na své zámečky jezdila odjakživa, můžeme o trendu druhého bydlení mluvit někdy od konce 19. století, kdy docházelo k urbanizaci, k rozmachu měst a průmyslové výroby, a tím pádem i ke zhoršování životního prostředí v nich. Tehdy se ale druhé bydlení týkalo především vyšší střední vrstvy, tedy továrníků nebo vysoce postaveného úřednictva v monarchii.

Jak jejich druhé bydlení vypadalo?
Někteří si stavěli vily. Mezi typická místa patřily třeba Roztoky u Prahy, Dobřichovice, Černošice nebo Jevany. Jednalo se o místa v blízkosti velkých měst, a hlavně na železniční trati, čili dobře dostupná. Většinou se tam odstěhovala matka s dětmi a služebnictvem a hlava rodiny za nimi dojížděla na víkendy. Druhou formou takové, řekněme prvorepublikové rekreace, byly letní byty, kdy rodina jezdila k někomu na statek na venkově.

Kdy se rozmohlo chataření v dnešním slova smyslu?
První boom nastal v meziválečném období, kdy si buržoazní vrstva začala stavět první chatky. Ale takové to pravé české chataření vychází z trampingu. Příští rok oslavíme 100 let od založení první trampské osady Ztracenka u Štěchovické přehrady.

Fotogalerie

Co ke stavění osad tehdy lidi vedlo?
V té době se do Československa vrátila řada emigrantů, kteří sem přinesli takový ten nádech amerického západu, který podpořily i rodokapsy, dobrodružné knížky o dobývání Divokého západu a indiánech, a lidi najednou chtěli trávit volný čas v divoké přírodě. Inspirace byla i ve skautingu. Navíc s pokračující urbanizací docházelo ke zhoršování životního prostředí ve městech. A dalším velmi zásadním impulzem bylo zkrácení pracovní doby. (Na sklonku roku 1918 byla v Československu uzákoněna osmihodinová pracovní doba. Ještě před první světovou válkou se pracovalo 10 až 12 hodin denně, pozn. red.)

Pracovní týden měl ale i nadále šest dní, protože pracovní soboty byly u nás zrušeny až v roce 1968, byť sporadicky se vyskytovaly až do března 1989. To ti lidé za první republiky jezdili na chaty pouze na neděli? Nejprve se jezdilo na jednodenní výlety, a proto byly oblíbené lokality především v zázemí velkých měst, dostupné vlakem nebo paroplavbou. Postupně se ale začalo řešit, že by někde přespali, a tak se začaly budovat první sruby. Nejdříve jeden společný, ale jakmile mezi trampy přišly i squaw (v příbězích o Divokém západu tak byly označovány indiánské ženy, pozn. red.), začaly vznikat první chatičky a osady v lesích a u vodních toků.

Měli trampové na tyto stavby povolení, nebo vznikaly načerno?
Za první republiky vznikaly na soukromých pozemcích, které patřily např. statkářům, mlynářům. Většinou šlo ale o místa, která nešla zemědělsky obdělávat a ležela ladem. Lidé si tam něco postavili a na oplátku pak pomohli statkáři třeba se senem.

Vily přestaly být v kurzu?
To ne, do těch se jezdilo stále, stejně jako na letní byty. Ovšem tento typ druhého bydlení se týkal vyšších vrstev.

Trampové byli z těch nižších?
Buď šlo o značně levicově orientované intelektuály ze střední třídy, nebo o studenty či o dělnickou mládež. Řada z nich se také rekrutovala ze skauta. Skaut byl totiž hodně organizovaný a ti odrostlejší se už chtěli pohybovat po přírodě volně. Koneckonců trampům se tehdy říkalo i „divocí skauti“. Byla to určitá forma tehdejší rebelie. A ona to rebelie skutečně byla.

Takže začali trampové vadit?
Za první republiky vadili především zemskému prezidentu Hugovi Kubátovi (Československo se tehdy členilo na zemi Českou, zemi Moravskoslezskou, zemi Slovenskou a zemi Podkarpatoruskou; v čele každé z nich stál zemský prezident, jmenovaný československým prezidentem, pozn. red.). Kubát vydal v roce 1931 vyhlášku, která tramping značně omezovala. Vadilo mu totiž, že spolu nocují nesezdané páry.

Chatové oblasti pak vznikly z těch trampských, nebo nezávisle na nich? Obojí. Trampské hnutí je svobodomyslné a nemá moc rádo, když se s chataři, kterým říkají paďouři, srovnává. Takový ten původní tramping funguje ještě dnes. Jsou to lidé, kteří se stále volně pohybují krajinou, pořádají v osadách potlachy (trampské srazy), hraje se volejbal a zpívá se u ohně za doprovodu kytar. Jenže některé původní osady se časem deformovaly, což souvisí s rozparcelováním a oplocením jednotlivých míst. To je třeba patrné ve středních Čechách na Kocábě, která je v trampském slangu známá jako Hadí řeka. Stále jsou tam osady typu Havran nebo Askalona, které tradici udržují, ale některé už se proměnily v typicky chatařské, k čemuž došlo v 90. letech, kdy se po restitucích začaly jednotlivé pozemky rozprodávat, a tedy i oplocovat.

Chalupáři stříbrného plátna

Hvězda filmu Kristián Oldřich Nový vlastnil víc než čtvrt století chalupu na...

Byly jejich útočištěm, kam si odjížděli odpočinout od hektičnosti hereckého světa. Místo, které opravdu milovali, byť nešlo o žádný přepych. Čeští umělci rádi trávili volné chvíle na svých venkovských chalupách. Některé z nich byly svědky nejen relaxu a radovánek, ale také velkých osobních dramat.

Kdy nastal první boom chalupaření?
Nejdřív si musíme definovat rozdíl mezi chatařením a chalupařením. Chata je objekt postavený pro rekreaci, kdežto chalupa sloužila původně zpravidla k trvalému bydlení. Zatímco chataření kontinuálně pokračovalo od první světové války, chalupaření zažilo první boom až po druhé světové válce. Po odsunu německého obyvatelstva, kdy z Česka zmizely tři miliony obyvatel, tady zbyla spousta volných domů. Byla snaha toto území nějak osídlit, ale kde ty lidi brát? Proto se tyto objekty začaly rozprodávat k rekreaci.

Kdy přišla druhá vlna? 
Na přelomu 60. a 70. let. Zvýšila se podpora okresních měst, začaly se stavět panelové byty, došlo k rozvoji těžkého průmyslu a práce se přesunula do měst, což způsobilo odliv mladé generace z venkova. Ta se pak do svých rodných domů za rodiči vracela o prázdninách, jak známe třeba z Honzíkovy cesty. A ve chvíli, kdy rodiče zemřeli, začali mladí používat chalupu k rekreaci. Proto najdeme chalupy kdekoliv. Chaty vznikaly u lesů a vodních toků, kdežto chalupy jsou často i na místech, u kterých leckdy nechápeme, jak se tam může někdo rekreovat. Jenže lidé k nim mají vztah.

V 60. a 70. letech přišel největší boom v oblasti chataření. I za ten mohla socialistická industrializace?
Jednak, ale také byl uzákoněn pětidenní pracovní týden a volné soboty. Vliv měl i rozmach automobilismu, což umožnilo pohodlnější dojíždění i na místa, která byla veřejnou dopravou hůře dostupná. A svoji roli sehrála také normalizace. Lidé měli vcelku dost volných finančních prostředků, ale neměli je kam investovat. Nemohli cestovat, a tak hledali místa, kde by mohli trávit volný čas. Byla to jakási součást životního stylu: mám auto a chatu nebo chalupu.

Cítili se tam svobodněji?
Ano, měli tam větší volnost, a také tam spolu komunikovali víc než ve městech. Město hodně ztratilo na sousedských vztazích a myslím, že se na tom trošku podepsalo právě to druhé bydlení, kam na víkendy a prázdniny všichni odjížděli. Je to ale i tím, že se ve městech nevyužíval veřejný prostor tak jako v jiných státech. Ještě moji generaci by nenapadlo lehnout si v městském parku na deku. Na trávu se nesmělo a zeleň byla spíš pro parádu. Když chtěl tedy člověk do přírody, musel z města.

Kupovali si lidé chaty také z důvodu, že prostě toužili něco vlastnit? Samozřejmě. Za socialismu u nás téměř nebyla možná výstavba rodinných domů (to se změnilo až v 80. letech, kdy byly ovšem preferovány hlavně skupinové formy zástavby rodinných domů, pozn. red.). Podporovala se především výstavba sídlišť. Suburbanizaci (výstavbu na okrajích velkých měst, pozn. red.) za socialismu utnuli, a tak si lidé začali stavět chaty. Proto je řada z nich i na dobře dostupných místech v blízkosti měst, kde došlo k přeměně druhého bydlení na trvalé. Ostatně tento trend sledujeme i u chalup, kdy se tehdejší mladí, současní sedmdesátníci, stěhují zpět na venkov. Dost často se tam ale stěhují i dnešní mladí, kteří touží žít v lepším životním prostředí. Tomuto fenoménu říkáme zelená migrace.

To pravé české chataření vychází z trampingu.

To pravé české chataření vychází z trampingu.

Za socialismu se to nedělo?
V mnohem menší míře. Na chalupách bydleli především umělci, kteří mohli pracovat z domova. Dnes, v době internetu, může pracovat z domova mnohem víc lidí, a do kanceláří dojíždějí třeba jen jednou týdně. Takové modelové území je například u obcí Ohrobec a Dolní Břežany, tedy v jižním zázemí Prahy. Tato oblast se jmenuje Károv a Zálepy, a dnes se tam spolu mísí původní starousedlíci, chataři, kteří se tam stále rekreují, a pak ti, kteří své bydlení transformovali na trvalé.

Jaké skupiny obyvatel měly za socialismu chatu nebo chalupu?
Všechny. Vůbec nezáleželo na tom, kde lidé bydleli, z jaké sociální skupiny pocházeli nebo jaké měli vzdělání.

Takže si mohl dejme tomu v 70. letech dovolit chalupu každý?
To zase ne. Bylo totiž velice obtížné najít pozemek, ty se složitě sháněly přes příbuzné a známé. Zejména ve starých chatových osadách z první republiky neměl nikdo zvenčí šanci, chaty se dědily z generace na generaci. Přesto byl ten boom tak obrovský, že se muselo v 80. letech přistoupit k regulacím. V řadě obcí pak byly stavební uzávěrky pro další rekreační objekty. A když už se nějaké území rozparcelovalo na kousky o maximální velikosti 400 m², mohla mít chata nejvýše 50 metrů čtverečních.

Dokázali to Češi nějak obejít?
Ovšem. V 80. letech začaly ve velkém vznikat zahrádkářské kolonie. Platil sice velice přísný zákon na ochranu zemědělského půdního fondu a nebylo možné jen tak zrušit ornici a něco na ní postavit, přesto existovala místa, která se nedala obdělávat těžkou zemědělskou technikou, a tak je zemědělci dali k dispozici zahrádkářům. S tím, že to bude dál zemědělská půda, na které si ale můžou postavit chatičky.

Jak mohly být velké?
Nejdřív 16 m², později pětadvacet. Správně se v nich původně ani nesmělo přespávat, ale tak to nikdy nefungovalo.

Dodržovala se předepsaná velikost?
Ne. Striktně dána totiž byla jen zastavěná plocha. Proto začaly vznikat takzvané „houby“. Postavil se základ a nad něj pak ještě jedno patro s terasami, které už ten základ značně přesahovalo. Což se dělo i v případě montovaných domů, které se už v 60. letech vyráběly na Slovensku. Jmenovaly se třeba Yveta (ta byla na vysokých kůlech vhodná do zátopových oblastí), Milada nebo Orlice. Taková chata měla jasně dané rozměry. Lidé si pouze postavili podezdívku a na ni namontovali tuhle prefabrikovanou stavbu. Jenže pak přišly děti, a tak se zvedla střecha a udělalo se další patro. A když se narodila vnoučata, přistavěla se další místnost. Tyhle přístavky už úřady neřešily.

Opravdu tehdy platilo, že byl každý chatař a chalupář tak trochu i kutil? I proto, že spousta věcí nebyla k dostání?
Kutily byli spíš chalupáři, kteří se snažili zachovat objekt v tom původním stavu a navodit takovou tu vesnickou idylu. Chalupa je přece jen větší objekt, takže na ní bylo víc práce a byl tam i prostor ke sběratelství. Chalupáři se více věnovali opravě domu a jeho okolí, kdežto chataři žili více kolektivním způsobem života. I když i oni prováděli úpravy. Především proto, že mohli. Zatímco v bytě jste si dřív nemohli jen tak předělat bytové jádro (třeba vyzdít koupelnu, která bývala v panelácích z umakartu, pozn. red.), na chatě to šlo. Právě proto byl u nás počátkem 90. let takový rozmach hobby marketů. Kdysi jste sekačku mohli koupit jen v Tuzexu, nebo si ji vyrobit. Najednou ale byla k mání kdekoliv.

Když začala být za socialismu omezována výstavba nových chat, přišli Češi a...

Když začala být za socialismu omezována výstavba nových chat, přišli Češi a Slováci na fígl v podobě zahrádkářských kolonií.

Bylo v oblibě i zahradničení?
Tady je zajímavé pozorovat jeho proměny. Za socialismu byla malá část zahrady vymezena pro rekreační využití. Bylo tam ohniště a dejme tomu houpačka, a na zbytku se pěstovalo ovoce a zelenina, protože byly nedostatkovým zbožím. V 90. letech se ale začaly tyhle zahrady měnit na rekreační s anglickým trávníkem, okrasnými stromečky a bazénem. Po roce 2010 se ale lidé začali k zeleninovým záhonům zase vracet, protože je moderní bio. Dnes jsou tedy ty zahrady tak půl na půl. Jedna část je užitková, druhá rekreační.

Byl nějaký rozdíl mezi komunitním životem chatařů a chalupářů?Chalupáři to mají trošku jinak. Protože jsou jejich objekty ve venkovské obci, mají úzký vztah se starousedlíky. Je to hezky vidět třeba v seriálu Chalupáři, kdy pan Sovák je chalupářem a žije s místními, ale přidává se k nim i chatařka paní Bohdalová, která má chatu kousek za vsí. Takže ten Pražák nebo Brňák přivezl z města nedostatkové zboží a místní mu zase poradili, kdy vysadit ředkvičky a jak se stříhají stromy.

To se na ně nedívali skrz prsty jako na „lufťáky“?
Není lufťák jako lufťák. Místní o těch „svých“ říkali: „To jsou naši Pražáci, ti jsou jiní.“ Stejně se mluvilo o těch, kteří jezdili na letní byty. Když člověka poznáte a musíte s ním vycházet, berete ho prostě jinak. To je stejné jako s migranty. Když je poznáte osobně, tak vám leckdy ani nepřijde, že přišli z jiné země. Lidé se bojí toho, co neznají.

Říká se, že každý pátý objekt u nás slouží k rekreačním účelům. Kdybychom měli za socialismu otevřené hranice, bylo by jich míň? Pokud by šlo pouze o hranice, o tolik míň by jich nebylo. Byla tady ale spousta jiných omezení. Kromě výstavby rodinných domů a ochrany zemědělské půdy platila vyhláška o „střediskové soustavě osídlení“. Když zmíním film Vesničko má středisková, všichni asi vědí. Obce byly rozděleny na ty obvodního významu, střediskové obce a ostatní obce, ze kterých postupně zmizela škola, obchod a někdy i hospoda. Lidé se stěhovali do větších měst a v malých obcích zůstávaly objekty, kde se už nebydlelo, ale jezdilo se tam jen na rekreaci.

Chataři a chalupáři ale nejsme pouze my, Češi. Druhé bydlení je velmi oblíbené třeba ve Skandinávii, především ve Švédsku. Čím to je?
Tam je dokonce ještě víc rekreačních objektů než u nás, a myslím, že je to právě tím, že žijí ve městech. Proto mají většinou nějakou chatu u jezera za městem a pak ještě další někde mnohem dál, kam jezdí třikrát do roka. Na chalupu či chatu ale jezdí i Francouzi, Kanaďané nebo třeba Novozélanďané. Myslím, že je to jakási touha po klidu, odpočinku, kontaktu s přírodou.

Byli v dobách Československa stejně nadšenými chataři i Slováci? Nebyli. U nich jsou typické hlavně ty zahrádkářské kolonie. V tomhle jsou jakoby posunutí a všechno u nich mělo pozdější nástup. To, co u nás bylo módní za první republiky, to u nich nebylo vůbec, a to, co u nás bylo v 60. letech, k nim přišlo o dvacet let později.

Jak se žije ve vesnici z Chalupářů

Bohoušova chalupa. Dům s číslem popisným 107, nejslavnější stavení Višňové.

Před 40 lety vznikl oblíbený seriál Chalupáři. Vítejte ve Višňové, kde se příběh o pražském důchodci Evženu Humlovi a místním všeumělovi Bohouši Císařovi natáčel. Jejich filmovou chalupu byste dnes v obci u Příbrami nepoznali. Jenže ono se to tady od seriálu pořádně lišilo už v 70. letech.

Je to tím, že bylo Slovensko více zaměřené na zemědělství?
Jednak, a také se u nich mnohem více podporovala výstavba rodinných domů. Když se ale i u nás podíváte na místa, kde je nejméně rekreačních objektů, zjistíte, že jde o zemědělské oblasti. Oproti nám mají Slováci zase mnohem větší rozvoj apartmánových domů, a to především v Tatrách a u termálních pramenů. Navíc je tam ještě jeden zajímavý fenomén. Například v Tatranské Lomnici žili na sídlištích lidé, kteří v místě i pracovali. Protože už tam ale práce ubylo a je tam i dráž, přestěhovali se do Popradu a původní byty buď pronajímají, anebo je prodávají a z bytovek se tak stávají rekreační domy.

Apartmánové domy se stavějí i u nás. Dají se považovat za druhé bydlení?
Ano, je to takový nový trend, kdy nejde o objekty, ale o byty. Mají ovšem stejnou funkci a zpravidla se budují v už tak dost zastavěných rekreačních střediscích, jako jsou Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou…

... nebo třeba Mísečky.
O těch mi ani nemluvte! Těmito objekty jsme se inspirovali v zahraničí. Apartmánové domy jsou poměrně rozšířené v Alpách a třeba Italové jim říkají „studené postele“ a jsou z nich dost „opupínkovaní“. Španělé mají zase takhle zabetonované pobřeží. A my jsme se bohužel nepoučili. Obce tak sice získaly „rychlé“ peníze za pozemek a daň z nemovitosti, které jsou u rekreačních objektů většinou třikrát vyšší než u těch trvalých, jenže najednou mají objekty, kolem kterých musí odhrnovat sníh nebo zřídit novou čističku. Vzhledem k rozpočtovému určení daní dostává ovšem obec peníze jenom na trvale žijící obyvatele, takže má vlastně hromadu bytů, o které se musí nějak starat, ale pouze hrstku trvale žijících lidí. Tudíž na tom ty obce spíše prodělaly.

Když se ještě vrátíme ke klasickým chatařům a chalupářům. Došlo po roce 1989 k jejich úbytku?
Ano. Otevřely se hranice a do ciziny najednou vyrazily všechny generace. Lidé také začali podnikat a na chalupy měli méně času. Chalupaření je navíc i ekonomicky náročné, přece jen jde o druhou domácnost. Ale protože k těm místům měli lidé vztah, začali se pak do nich postupně zase vracet. Třicátníci, kteří na chalupách vyrostli, začali mít vlastní děti, a právě pro trávení volného času s malými potomky je chalupa ideálním místem. Ve větší míře se pak lidé do chat a chalup začali vracet v souvislosti s ekonomickou krizí v letech 2009-2010, kdy neměli peníze na zahraniční dovolenou. A dnes je to podobné. Sice se máme ekonomicky dobře, ale spousta lidí má strach jezdit na dovolenou do ciziny, což se projevilo hlavně v roce 2016, po migrační krizi. Lidé se vrátili k chalupám.

Jak jsme na tom dnes?
Můžeme předvídat, že kvůli politické situaci a atmosféře, která ve společnosti je, budou lidé k chalupaření tíhnout ještě víc. Jako za normalizace, kdy nikoho politika nezajímala.

Vážně dnešní atmosféru přirovnáváte k té normalizační?
Tohle je asi silné slovo, jsme svým způsobem svobodní, ale taková ta atmosféra, kdy část lidí na politické dění rezignuje, tady je. Vždyť třetina lidí ani nešla k volbám a mám dojem, že se zvětšuje podíl lidí, kteří rezignovali a zavřeli se na chalupy.

Takže u nás ani v budoucnu chataření a chalupaření nezanikne?
Myslím, že to hodně záleží na bezpečnostní situaci ve světě a politickém klimatu u nás. Chaty a chalupy vždycky sloužily jako relax a jakýsi únik před realitou.

Podívejte se, kde se před 40 lety točil seriál Chalupáři

Autor:



Nejčtenější

Dům v prudkém svahu se ladně vznáší nad Žamberkem. Výhled má dokonalý

Estetika interiéru je zakončena panely z čirého skla, které přinášejí přirozené...

V prvním momentu působí dům v Žamberku vzhledem k místu trochu nepatřičně. Současně s ním ale člověk sympatizuje....

Zedníci zkomplikovali architektům práci. Omítli stěny na bílo

Minimalistické pojetí bytu se odráží v barevnosti i ve výběru nábytku a...

Zajímavá lokalita i dům, ale nevyhovující dispozice bytu. I tak lze charakterizovat řadu interiérů v nových...



Její zahradu všichni obdivují, majitelka teď radí i dalším zájemcům

Idylu na terase by mohla pergola dovést k dokonalosti.

Dát pracovité mamince jako dárek pergolu je určitě skvělý nápad. Ne každý se ovšem pustí do její výroby sám. Čtenář...

Kvapilovi se nastěhovali do ruiny. Teď mají krásné bydlení a čtyři děti

Manželé Kvapilovi se usadili ve Staré Červené Vodě v Rychlebských horách.

Karin a Václav Kvapilovi koupili velkou, asi 250 let starou chalupu ve Staré Červené Vodě v Rychlebských horách v...

Jak bydlí mladý muž v Ostravě: byt téměř bez příček, svítidla z trubek

Dispozici bytu architekti otevřeli, vybourali všechny příčky.

Bytovému domu v těsné blízkosti parku vtiskli před deseti lety architekti výrazně oblé tvary, které se promítly také do...

Další z rubriky

Jak bydlí mladý muž v Ostravě: byt téměř bez příček, svítidla z trubek

Dispozici bytu architekti otevřeli, vybourali všechny příčky.

Bytovému domu v těsné blízkosti parku vtiskli před deseti lety architekti výrazně oblé tvary, které se promítly také do...

Jednoduchý a praktický. Manželé si na důchod postavili skvělý dům

Bujná vegetace divokého pralesa s tisícovkou místních druhů zvířat obklopuje...

Manželé si v Kostarice nechali postavit jednoduchý dům uprostřed tropické džungle. Architekt Diego Rodríguez Romano ze...

Dům v prudkém svahu se ladně vznáší nad Žamberkem. Výhled má dokonalý

Estetika interiéru je zakončena panely z čirého skla, které přinášejí přirozené...

V prvním momentu působí dům v Žamberku vzhledem k místu trochu nepatřičně. Současně s ním ale člověk sympatizuje....

Najdete na iDNES.cz