Oldřich sem jezdil s rodiči na chatu do osady Studené a naučil se tu milovat přírodu. Donedávna však bydlel a pracoval v Praze. Potom se třemi kamarády založil dobročinný spolek s cílem podpořit hospodářskou a energetickou soběstačnost, a rozhodl se změnit styl života.
Oldřich Dvořák odešel z Prahy na venkov, vzdal se konzumního života a stal se celoročním chatařem.
„Ve městě jsem byl neustále ve stresu, že něco nedělám, nestíhám, přitom čas je veličina, které je nejvíc, přímo se na nás valí. Hlavně jsem si uvědomil, jak na nás dopadá ,konzum‘. Dalším generacím bychom měli zanechat co nejmenší ekologickou stopu,“ vysvětluje Oldřich.
Před několika lety si proto pořídil jednoduché bydlení v domě na kraji rokle, na jejímž opačném konci je ukrytá stará šachta, z níž poslední kousky zlata vydolovali v roce 1968.
Cesta z města
Původně hospodářské stavení (nedaleko chaty, kam Oldřich jezdil s rodiči) bývalo údajně nejbohatší v okolí. Majitelé chovali koně a krávy, k usedlosti patřilo třicet hektarů. Dům ovšem zůstal řadu let opuštěný, chátral a z hospodářské půdy zbyly hektary tři.
„Všechny úpravy jsem dělal s pomocí přátel, kteří mi i nadále pomáhají. Když jsme odkryli prkna na fasádě, objevila se pod nimi roubenka. Předešlý vlastník to moc neřešil, dům pobil a dovnitř nastrkal panelákové dveře. Museli jsme otlouct hliněné omítky do výšky 1,5 metru. Sypaly se, takže jsme je znovu natáhli. Mám zčásti nové podlahy, zavedenou vodu a kanalizaci,“ připomíná Oldřich.
Nejraději by ovšem postavil místo toho novou dřevostavbu: na lesní parcele má totiž čtyři vysoké modříny. Po stráních okolo je pár rozházených chat obydlených hlavně v létě, přes rok jsou prázdné. „Je to rozdíl, samota a osamělost. Nebojím se, cítím se bezpečně a spím jako miminko. I když nedávno mě v noci probudilo divné mlaskání. Chodí sem zvěř, většinou srnky, ale tohle bylo jiné. Šel jsem se podívat a dvorek byl plný divočáků,“ vypráví pobaveně.
Pocestní vítáni
Přes pozemek vedou dvě turistické trasy a od jara do podzimu je tu celkem živo. Oldřicha mrzí, že v zimě sem skoro nikdo nezavítá, přestože to z Prahy není daleko.
Staré cihly nebo obkládačky, které měly skončit u popelnice, Oldřichovi stačilo k zařízení kuchyně málo. Přikoupil sporák, rohovou skříňku vyrobil z masivního kmene.
„Vybudoval jsem několik symbolických bran, aby lidé přicházeli, odkud je napadne. Když jeden vstup minou, můžou odbočit jinde. Podobně jako na ranči nepotřebuju drátěný plot, stromy a samorosty jen vymezuji, odkud a kam,“ dodává.
Kdo má chuť, může se za dobrovolný příspěvek napít nebo si dát něco k jídlu. V základní nabídce je melta s rohlíkem, chleba se sádlem a fazole.
Uvnitř je dostačující vybavení, v zimě se topí dřevem v peci či krbových kamnech. „Nic nepotřebuji, příliš se nestarám, co budu jíst a nosit, ty věci ke mně nějak přijdou. Koupelna je v místě bývalých chlévů, recyklovaná, vyšla na 5 000 korun. Postavil jsem ji z cihel z ,bouračky‘, umyvadlo našel na skládce, modré obkládačky měla kamarádka na půdě. Chtěla je vyhodit, tak jsem je dal do kuchyně. Dlažbu jsem pořídil za padesátikorunu, něco stály tmely a lepidla. Starší myčku mi přivezl kamarád, sporák jsem koupil,“ vypočítává Oldřich.
Pro radost a případné zájemce vytváří originální nábytek. Používá staré kmeny a dřevo z prořezů. „Na nádraží pokáceli stromy podél tratě a nechali je ležet, tak jsem dříví za pár korun koupil. Motorovou pilou vyříznu hrubý tvar, dobrousím flexou, potom ještě ručně,“ přibližuje postup, jímž modeluje křesla, barové židle, lavice či třeba kuchyňské skříňky.
Uvnitř bylo nutné odstranit vlhké omítky a udělat nové, v některých místnostech je nová podlaha. Dům přes zimu vytápějí krbová kamna, funkční je také klasická kachlová pec.
Na kameni kámen
„Žádná společnost nepřežije bez trvale udržitelného a etického využívání krajiny. Takzvané permakulturní zemědělství se snaží o maximální využití půdy a vrací se k době sběračů. Monokulturní zemědělství půdu ničí,“ vysvětluje Oldřich.
Do špalků sází houby, hlívu ústřičnou i japonskou shiitake. Vykotlané kmeny oživuje rostlinami (domácími přebytky, které dostává). Na pozemku rostou v symbióze ovocné stromy, pod nimi keře, u země jahody. Po bagrování nedalekého potoka zbyly omleté balvany. Tady se hodily na opěrnou zeď, netradiční sezení i dno jezírka.
Balvany, které zbyly po bagrování potoka, Oldřich proměnil v různá sezení a také je použil, když budoval na zahradě jezírko.
Cestou na kopec minete vetešnictví. Ve staré skříni si můžete za dobrovolnou cenu vybrat hrnek, figurku, knížku, věci, které lidé doma nechtějí, ale je jim líto hodit je do popelnice. Přinesou je, aby udělaly radost někomu dalšímu. Za peníze z kasičky Oldřich kupuje stromky a sází je ve stráni nad domem.
V přírodě je spokojený a budoucím generacím Oldřich Dvořák (41) chatař, houbař, sběrač a tvůrce originálního nábytku, vzkazuje: „Líbí se mi myšlenka zdejšího trampa, najdi v sobě lidství, vykonáš pro národ víc než sto politiků.“
