Český národní sport? Nadšené kutilství!

Češi jsou národem kutilů. Čtyři z deseti si volný čas vyplňují tím, že pracují na zahradě či v dílně. Tento druh relaxace preferují především lidé středního a staršího věku. Ukázal to mezinárodní průzkum, který srovnával, jak různé národy využívají svůj volný čas.

„V Česku se počet těchto lidí nijak výrazně nemění,“ říká Přemek Podlaha, dlouholetý moderátor a autor televizních Receptářů. „Na začátku devadesátých let si mnozí mysleli, že teď už se u nás bude jenom podnikat a cestovat,“ pokračuje Podlaha. To se však podle něho nestalo, protože kutilové zůstávají svému koníčku věrní. „Jsou to lidé, kteří nepěstují hlávky zelí proto, že trpí hladem, ale proto, že mají radost z vlastní úrody,“ vysvětluje Podlaha.

Jak jsme na tom ve srovnání s Evropou? Nejvíce kutilů lze najít v Rumunsku, kde se téhle aktivitě věnuje každý druhý člověk. Naopak třeba Španělé holdují jiné zábavě. Kutilství se ve Španělsku věnuje jen deset procent obyvatel.

Zatímco počty českých kutilů zůstávají v posledních letech stejné, podmínky, které nyní mají, jsou mnohonásobně lepší než v minulosti. Alespoň co se týká nabídky a výběru všemožného vybavení a materiálu. Česko se v devadesátých letech stalo

Jsme národ kutilů:
čtyři z deseti Čechů tráví volný čas na zahradě či v dílně

Kutíme pro radost:
kutilství je nyní koníčkem, nikoli nezbytností jako za totality

Můžeme si vybrat:
hobbymarkety nabízejí kutilům kompletní sortiment zboží

Více utrácíme:
kutilové dnes k radosti obchodních řetězců na korunu příliš nekoukají

cílem expanze velkých nadnárodních řetězců, které chatařům, chalupářům, zahrádkářům i všem dalším kutilům nabízejí modré z nebe.

A oni toho využívají čím dále víc. Oproti starým totalitním časům, kdy museli shánět každý hřebík, si teď připadají jako v sedmém nebi. „Zájem o zahradní zboží se stále zvyšuje. A zákazníci se postupně učí kupovat kvalitnější, a tudíž i dražší věci,“ říká Petr Lapáček ze společnosti Hornbach. Potvrzuje, že poslední dobou panuje zvýšený zájem i o malotraktory a velké sekačky.

„Lidé jsou ochotni vydat větší částky než dříve i za náročné okrasné rostliny,“ dodává Petr Lapáček. Spokojeny jsou i další podobné firmy. Většina klíčových hráčů na trhu hlásí: Naše tržby rostou. „Loni jsme měli obrat přes dvě miliardy, letos očekáváme zvýšení asi o dvě stě milionů,“ předpokládá Václav Brom z vedení firmy Mountfield.

Halíře dělají talíře
Velké peníze však nemusí plynout jen z drahého zboží za desetitisíce. Lidové pořekadlo, že „halíře dělají talíře“, stále platí.

„Někomu to může připadat neuvěřitelné, ale pro náš obchod je skutečně nejdůležitější prodej šroubků, vrutů, matiček nebo hmoždinek. To jsou věci, které jsou při domácím kutění potřeba stále a které nám dělají i největší tržby,“ říká majitel pardubického obchodu Kutil Zdeněk Odvody, který si na nezájem zákazníků nemůže stěžovat.

Komunistický trénink
Co je dnes pro lidi zábavou ve volném čase, bylo v časech komunistické totality vynucenou nezbytností. Lidé se do domá

REVOLUCE ŠROUBŮ A ELEKTŘINY

V domácí politice svrhl listopad 1989 komunistický režim, v kutilském světě poslal do stoupy klasické šroubováky a vruty a šrouby s jednou drážkou. To je jedna z nejvíce viditelných změn ve světě českých kutilů, kteří i po pádu komunistického režimu vlastně zůstávají stejní. Stále v obchodě požadují skoro tytéž věci a jsou věrní svým zvykům. Je tu však jedna výjimka: téměř okamžitě lidé opustili klasické šroubováky a vyměnili je za křížové. Zatímco šrouby a vruty s křížovou hlavou se prodávají dobře, stejného sortimentu s obyčejnou drážkou se snaží někteří obchodníci zbavit ve výprodeji.
Další porevoluční novinkou je elektřina. Ta dnes pohání snad už každé kutilské snažení. Dříve se šroubovalo, brousilo a řezalo pěkně ručně, dnes lze skoro vše pořídit stisknutím jednoho tlačítka. Ale jak každý ví, přitlačit se musí tak jako tak a bez trochy fortele to nejde ani s tou nejlepší profesionální sadou nářadí.

cích prací pouštěli často proto, že jiný způsob, jak opravit byt nebo auto, neměli. Vprůzkumu Kabinetu pro výzkum veřejného mínění v roce 1975 byla více než polovina z patnácti set dotázaných lidí nespokojena s opravami aut, prodejem nábytku a krejčovskými službami. Lidé si dále stěžovali, že řada služeb nefunguje v sobotu a že jsou navíc drahé.

Komunisty tento problém „trápil“. „Úroveň poskytovaných služeb ovlivňuje politické myšlení občanů, jejich důvěru v socialistickou společnost a ve svých důsledcích i jejich celkový morálně politický stav,“ usnesli se na XVI. sjezdu KSČ. Politické nebezpečí nekvalitních autodílen a instalatérů bylo jasné: „Kdo nevěří kvalitě služeb, považuje za neschopné i národní výbory,“ varovali se navzájem komunisté.

Dnes už si nikdo nemusí opravovat karmu, starou škodovku nebo kapající kohoutek sám. Pokud na to má, nepotřebuje nic shánět ani se doprošovat najme si prostě odbornou firmu. Ale stejně zůstalo mnoho těch, pro které je vlastnoručně opravená pračka, záhon plný rajčat nebo podomácku vyrobená polička na knihy největší slastí.

Nespadne to?

Zatímco v dílně je český kutil bezesporu šikovný, v nakupování potřebného materiálu má co dohánět. Typický rozhovor se zákazníkem, který v sobotu dopoledne přiběhne pro několik vrutů a hmoždinek, vypadá přibližně takto:

Zákazník: „Potřebuji šest asi takhle dlouhých vrutů.“ (rozměr naznačí palcem a ukazováčkem pravé ruky)
Prodavač: „Takže padesát milimetrů?“
Zákazník: „Jo, asi tak nějak.“
Prodavač: „A jaký průměr?“
Zákazník: „No asi takhle...“ (do hry se znovu vracejí dva prsty)
Prodavač: „Tak to můžou být asi tři milimetry...“
Zákazník: „A co myslíte, udrží to?“
Prodavač: „No, to nevím. Na co je potřebujete?“
Zákazník: „Na takový regálek. Víte, já to budu mít takhle chycený na zdi... Myslel jsem, že to tady navrtám, dám tam takový úhelníček a tím to bude držet...“ (výklad provází malá pantomimická scénka)
Prodavač: „Dobře, ale co na tu polici budete dávat? Bez toho vám neporadím.“
Zákazník: „Aha, no tak to přesně nevím. To po mně chce manželka. A já nevím, na co to potřebuje...“

Je to jen komická scénka? Nikoli, poměrně běžná konverzace. „Možná je to úsměvné, ale skutečnost to vystihuje přesně. Kdyby zákazníci neměli ruce, tak nenakoupí. To ženy nakupují mnohem lépe než muži. Většinou přesně vědí, co potřebují, a mají na papírku napsaný seznam,“ říká majitel pardubického obchodu Kutil Zdeněk Odvody.

Světový objev na koleně

V Česku je kutění bezmála národním sportem a jako každá disciplína mají i drobné domácí práce či opravy své opravdové mistry. V celé zemi bychom jistě našli desetitisíce bezejmenných kutilů, o nichž jejich blízcí říkávají: „To je ten nejšikovnější chlap na světě.“ Ale mezi všemi vynikají ti, jejichž umu se klaní celý svět. Jedním byl bezesporu geniální český vědec a vynálezce, akademik Otto Wichterle.

Desítky milionů slabozrakých lidí po celém světě už přes čtyřicet let dobře vidí, aniž potřebují brýle. I proto, že český vynálezce rozmontoval svým synům jízdní kolo, poničil rodinnou knihovnu, vyřadil z provozu gramofon a citelně poškodil zařízení a vybavení vlastního bytu.

První kontaktní čočky na světě začal Otto Wichterle vyrábět v roce 1961 vskutku netradičním způsobem. Sám doma, ve vlastním bytě a k tomu ještě oVánocích sestavil z dětské stavebnice Merkur, cyklistického dynama a dalších drobných součástek první zařízení na výrobu kontaktních čoček.

Do práce zapojil i svou ženu a své známé, ale všichni mu v improvizovaných podmínkách a bez ohledu na to, že byly právě svátky, ochotně pomáhali.

Už druhý den po spuštění improvizované výrobní linky zkoušel Otto Wichterle prvním pacientům své kontaktní čočky. Měl přesvědčivý úspěch, a tak po dalších úpravách zařízení zněkolikanásobil výrobu. A k jednomu výrobnímu zařízení přidal několik dalších.

Právě toto odhodlání a vlastní iniciativa tehdy ještě nepříliš známého chemika přiměla oficiální místa v centrálně řízeném státě, aby se začala „otázkou“ čoček vůbec zabývat. Byl to úspěch světového formátu, který se vlastně zrodil tak trochu na koleně.

Akademik vzpomíná:
„Jako zářič jsem použil naše horské sluníčko, před které jsem dal jako filtr broušené sklo z knihovničky. Sklo ale tento nápor nevydrželo a rozlítlo se na kusy. I mnoho dalších škod utrpěl náš nábytek, který jako laboratorní zařízení neobstál.“ (ukázka ze životopisné knihy)

Královské recepty

Pokud by byl v Čechách korunován král kutilů, stal by se jím možná moderátor a autor série televizních Receptářů Přemek Podlaha. A to i přesto, že většinu ze svého talentu neinvestoval do rozvoje vlastní zručnosti, ale především do podnikání kolem kutilství.

Televizních kutilských poraden odvysílal do letošního podzimu v České televizi a v televizi Prima dohromady přes 750. Jen pro srovnání - legendární telenovela Esmeralda nabídla divákům „pouhých“ 137 pokračování. Navíc se dnes začíná spekulovat dokonce o tom, že by se Přemek Podlaha mohl stát ředitelem nové stanice s výmluvným názvem Hobby TV, která má vysílat převážně kutilský repertoár.

„Podlaha se stal živou ikonou českých kutilů,“ říká odborník na mediální problematiku Jan Jirák z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Za jeho úspěchem bych však nehledal výjimečný televizní výkon, ale spíš výdrž.“

Odborníci ovšem upozorňují, že televizní receptáře nejsou žádným českým vynálezem. „Pořady zaměřené na vylepšování domova a zahrady mají dlouholetou tradici v USA, Británii, Německu nebo Rakousku. Na formátu Receptáře není nic objevného,“ říká někdejší programový ředitel České televize Jiří Pittermann.

Proč by se tedy stal nekorunovaným králem kutilů právě Přemek Podlaha, když vyzkoušené zahraniční pořady mohl přinést kdokoli jiný? „Díky vytrvalosti a častému vystupování v televizi měl Podlaha při startu Receptáře náskok, byl známou a respektovanou tváří,“ říká Pittermann.

Moderátor radí:
„Vycházím z poznatku, že z vodorovné plochy, například ze stolu, startuje moucha kolmo vzhůru. Stačí nad ní silně tlesknout asi tak ve výšce dvacet centimetrů a nemůžete minout. Až zjistím, podle jakých zákonitostí se řídí startovní úhel mouchy ze zakřivených ploch, třeba lustrů, dám si to celé patentovat.“ (ukázka z rozhovoru)