Všechno začalo docela nevinně: barcelonský aristokrat Pere Milà Camps chtěl pro svou manželku Rosarii Segismónovou dům, který by byl oslavou proslulosti jeho rodiny. Tedy obrovitý.
Proto si vyžádal činžovní dům, v němž by jejich soukromý byt zaujal impozantní prostor. Ten také dostal, celé jedno podlaží, a to 1 600 m2 plochy. Nájemní byty, vždy čtyři na podlaží, mají každý 400 m2.
Gaudí koncipoval svou stavbu jako lidské tělo pokryté kůží, tu představovaly kameny.
K výrobě balkonových zábradlí byl použit železný odpad.
Přesto vztah mezi autorem a zadavatelem zůstával velmi napjatý. Traduje se, že když v roce 1910 (stavět se začalo o čtyři roky dříve) navštívili manželé staveniště, pocítili něco mezi sklíčeností a vztekem.
Nakonec skončili u soudu pro nezaplacení celého honoráře. Prohráli. Jenže Gaudí, jakmile dostal peníze, všechny věnoval klášteru. Šlo mu o princip.
Příběhu neuvěřitelného domu, který je dnes jednou z největších atrakcí Barcelony, je věnován další díl francouzského seriálu Architektura (ČT2 v sobotu 2. června v 13:55) s příznačným názvem: Absolutní dílo.
Žádné pravé úhly
Vše vlastně začalo v roce 1860, kdy vznikl Le plan Cerdà (po svém autorovi) na přestavbu Barcelony. Prorazily se široké bulváry, nové třídy se křížily v pravých úhlech. Prostě měla vzniknout světová metropole.
A Antoni Gaudí si na hlavní tepně klidně "střihne" šestipodlažní budovu, kde místo pravého úhlu použil měkce uťatou vlnící se stěnu a na zábradlí balkonů zvolil železný odpad.
Kostru budovy tvoří pilíře, průčelí pak není nosnou zdí, ale pouze jakousi oponou ze surového vápence. I proto mu začali obyvatelé Barcelony posměšně říkat La Pedrera, což v katalánštině znamená kamenolom.
Zde byly původně garáže.
Až divadelní ráz však nesmí mást, Casa Milà nabízí spoustu technických vymožeností, mimo jiné i jedno z prvních podzemních parkovišť v Evropě, nad nímž se nese kovová struktura tvořená centrální korunou a trámci. Gaudí zde využil inspiraci ze stropu krypty barcelonské katedrály. Později se tento prostor přebudoval na konferenční sál.
Dům je vlastně dvojitá budova s dvěma vnitřními dvory či spíše nádvořími v nálevkovitém tvaru, takže každý byt má výhled na ulici i do dvora. K bytu majitelů vedou hned dvě schodiště, ale jinak zde fungují dva velké výtahy, které velikostí připomínají spíše hotelové zdviže.
Menší úniková schodiště slouží v zadních částech domu jen pro služebnictvo.
Místo střechy zvolil Gaudí impozantní terasu, opět obrovský zdroj sporů nejen s majiteli, ale i s úřady. Podle nich byla totiž příliš velká. Aby ji obhájil, musel v něčem ustoupit, a tak se zde objevila zábradlí, která do té doby odmítal.
Pohled na horní terasu
Dům, nebo katedrála?
Dodnes udivuje terasa svými větracími šachtami, komíny, zásobníky vody i horní částí výtahových šachet. Vše působí spíše jako sochy než stavební prvky. Měla zde být dokonce 25 metrů vysoká socha milosrdné Panny Marie a dva andělé, toho se ale majitelé báli. Nechtěli přece katedrálu, ale bytový dům…
Spory s klienty (dokonce se staly vděčným námětem pro satirické časopisy) Gaudího tak poznamenaly, že se už nikdy neodhodlal přijmout nabídku "civilního" zákazníka a věnoval se již výhradně pouze církevním stavbám, zejména katedrále Sagrada Familia.
Antoni Gaudí• 25. června 1852 v Reusu u Tarragony jako páté dítě kováře Francesca Gaudího a Antonie Cornetové. Roku 1869 odjel s bratrem do Barcelony, kde začal studovat na přírodovědecké univerzitě a pak architekturu na Escola Provincial d'Arquitektura; 15. března 1878 získal diplom architekta. V roce 1878 navrhl svůj první dům (Casa Vincens). Nesnaží se napodobit žádný styl, je zcela originální. Získal si mecenáše Eusebia Güellu, díky kterému mohl vytvořit řadu svých děl. V roce 1883 začal svůj vrcholný projekt, dosud nedostavěnou katedrálu Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby se postavila pouze z darovaných peněz. Předpokládaný termín dostavby je tak rok 2026. Je to symbolické, zemřel totiž 10. června 1926.  Horní část výtahových šachet vypadá jako monumentální sochy. |
