Bývalý mluvčí Havla relaxuje v ráji

  • 7
Už sama cesta na chalupu ke Špačkovým přeladí člověka do romantické nálady. Cesta se kroutí malebnou krajinou Českého ráje, obtáčí Trosky, protíná borové lesy a přívětivé vesnice s roubenkami. Na prahu jedné z nich nás neformálně v tričku vítá Ladislav Špaček, pro kterého je typický spíš tmavý oblek. "Pojďte dál. Půjdeme nejdřív na prohlídku.

Je to taková všehochuť. Roubenka je stará sto let. Domek k ní přistavěný patnáct." Vede nás po záhrobci, což je kamenné vyvýšené zápraží, pod kterým zpravidla býval hnůj. Ten už tu samozřejmě není. Místo něj je travnatý dvorek s besídkou a květinami. "Dům jsme koupili před deseti lety," říká Ladislav Špaček.

"Byla to polorozpadlá ruina." Manželé Špačkovi jsou z Prahy a jak sami přiznávají, zpočátku byli zoufalí. "Nevěděli jsme, co s tím," říkají svorně.

"Nejsem zrovna typ, který by si něco dokázal opravit," dodává hostitel. Dnes roubenka hnědobíle svítí ve stráni, z chléva je vinný sklípek a ze stáje pokojík. Dům obklopuje rozlehlý pozemek, třešňový sad a pole.

Poklad tohoto místa však objeví každý příchozí na návrší za chalupou - Český ráj jako na dlani - nalevo Trosky, vpředu Sobotka, Humprecht a vpravo Kost. "Je to pohled, který bych za nic nevyměnil," konstatuje domácí.

"Když tohle viděl Michael Kocáb, mimochodem náš kamarád a soused, prohlásil: Za tenhle pohled by se v Praze zabíjelo."
 

Prohlédněte si fotogalerii

Jak jste se dostali sem, do samotného srdce Českého ráje?
Vlastně nás sem přivedl právě Michael Kocáb, ke kterému jsme sem s rodinou jezdili na chalupu. Pulzoval tu rušný společenský život. A nám se to moc líbilo.

Když jsme tu strávili pěknou řádku vydatných večerů, řekli jsme si, proč sedět v Praze v hospodě, když se můžeme scházet tady. Mohli bychom zkusit se zabydlet tady. A tak jsme to tu začali objíždět a obhlížet, až jsme zjistili, že je k mání tenhle domeček.
Pořád jsme váhali, jestli ano nebo ne. Prohlíželi jsme polorozpadlou roubenku a všechno bylo proti. Obcházeli jsme bezradně tenhle sad a zašli až na špici ve směru na Kost.

Zastavili jsme se u hromady sloupků od plotu a najednou jsme poznali místo, kde jsme před dvaceti lety s dětmi na výletě seděli, svačili a dívali se na Trosky a na Humprecht a šli směrem na Kost. Tohle déjavu rozhodlo.

Jak dlouho to trvalo a co jste museli všechno udělat?
Domek jsme zabydleli asi za půl roku. Opravit roubenku, udělat sklípek trvalo asi dva roky. Obrovská práce byla se sadem, který dlouhá léta nikdo neprořezával. Pak tu byl kus pole, který jsme zatravnili a dnes tu máme ohniště.

V létě tam parkují auta, když přijede víc lidí. A že jich tu občas bývá několik desítek.

Museli jsme postavit terasu a schody ve svahu, aby se vůbec dalo chodit nahoru. Strašné bylo například zdi starého chléva zbavit močůvky a zápachu.

Museli jsme všechno až na holé kameny otlouct. Pak se nám zase dala do trámu dřevomorka, tak jsme museli kus chalupy ubourat a postavit ji znovu.

Přesunuli jste společenský život sem?
Bydlíme v Praze a v týdnu nemáme čas se sejít. Jsme mnohem radši, když za námi přijede někdo sem. Vznikla tu komunita, pro kterou někdo vymyslel název Děti ráje - Josef Dvořák, Jiřina Bohdalová, Josef Vinklář, Bronislav Poloczek, Dáda Patrasová s Felixem Slováčkem.

Velmi často k nám jezdí například Iva Hüttnerová, která nás zásobuje svými překrásnými obrázky. Našimi vůbec prvními hosty, kteří spali v nově opravené roubence, byli Radek John a Zlata Adamovská.

Jak takový společenský život na vsi vypadá?
Děláme řadu akcí - pravidelných i náhodných, a vedeme si o nich dokonce kroniku. Jedna z těch nejoblíbenějších je například Špačkovo třešňobraní. To pořádáme začátkem července už od roku 1996.

Původně jsme chtěli jen, aby nám kamarádi pomohli s česáním třešní, kterých máme každoročně v sadě neuvěřitelné množství, ale pak to nějak nabobtnalo. Jezdí sem kolem padesáti lidí, ale třešně nečeše nikdo.

Zato ale mohou naši hosté vyhrát strom v poznávací soutěži. Otázky se točí pochopitelně kolem třešní. Hymnou je píseň Jó, třešně zrály. Kdo vyhraje, dostane strom a má na něm pamětní destičku. Tu odhalíme vždycky napřesrok. I Lucie Bílá tu má svoji třešeň.

Takže se dá říci, že se z vás stal stal chalupář? Jste doma víc v Českém ráji nebo v Praze?
Nejsem chalupář, abych něco kutil, přestavoval nebo pěstoval. Ale jezdím sem hrozně rád.

Je tu klid, pohoda, mám tu své kamarády. Ale po pár dnech zase začnu toužit po velkoměstě. Jsem jeho živel a potřebuji je. Potřebuji se setkávat s lidmi, mám rád jeho ruch a když se něco děje. Pak se ale už zase těším sem.

Říkáte, že jste společenský člověk. Nechybí vám Hrad?
Byla to nejkrásnější léta mého života. To, co jsem prožil procestoval a poznal za svého působení na Hradě, nic nemůže nahradit. Byl jsem v centru dění. Mýma rukama prošly všechny vlády, všichni ministři.

Mluvil jsem s papežem, dalajlamou, Billem Clintonem a dalšími celebritami. To byly mé běžné pracovní záležitosti, které jsem často nestačil vstřebat, jak šly rychle za sebou.

Na druhou stranu, byl to jen zlomek mého života, i když nejvýznamnější. Celý život jsem prožil normálně, pracoval jsem jako učitel, pak dva roky v televizi. Tak jsem se zase vrátil zpět. I když už nejsem zaměstnanec jako dřív.

Jak vás přijali místní? A jak s nimi vycházíte?
Dobře. I když k nám byli zpočátku nedůvěřiví. Mysleli si, že tu barabiznu, co tu stála, zbouráme a postavíme něco moderního a nóbl. Byli velmi překvapení, když jsme se nasoukali do montérek a pustili se do opravování. Tehdy jsem přišel ke svým vůbec prvním montérkám v životě. Věnoval mi je jeden řidič z Hradu.

Máte tady oblíbené místo?
Hodně často chodíme do Údolí Plakánku. Ale snad nejčastěji zamíříme romantickou cestou Skaličkou na Kost, což je asi dvacet minut pěšky. Vodíme tam prakticky všechny návštěvy.

Na kolech se pak pouštíme i dál. Do Malé Lhoty, na Vidlák. Máme už svoje trasy, při kterým navštěvujeme známé. K pobytu na chalupě patří vlastně už cesta sem. Nejezdíme po hlavní přes Sobotku, ale odbočíme před Jičínem na Obrobce, na cestu mezi vesničkami. Vlastně se tím odstřihneme od civilizace a přeladíme na jinou notu.

Co dálnice Českým rájem. Nepřipravila by jej právě o tuto romantiku?
Nemyslím. Tato oblast potřebuje moderní a bezpečnou silnici. Jinak se stane mrtvou a nebude se rozvíjet. Při svém působení na Hradě jsem procestoval prakticky celý svět a viděl dálnice, po jejíchž stranách byla nádherná příroda.

A nikdo proti tomu nic neměl. Vždycky jde o určitý kompromis ve vztahu rozvoj a příroda. Fakt ale je, že by dálnice asi neměla vést přímo pod Troskami.

Řada lidí tvrdí, že se z Českého ráje stává turistický Václavák. Jak se na to díváte. I kousek od vaší chalupy vede jedna z nejfrekventovanějších turistických cest na hrad Kost?
Mám za to, že turisté do Českého ráje patří. Živí tenhle kraj, kde už lidi neuživí zemědělství. Ať se to někomu líbí nebo ne. Není možné udělat z Českého ráje skanzen, kde by nebyl opravdový život, oplotit ho a zakonzervovat to stávající. Na to jsme moc malá země, abychom si mohli dovolit takové skanzeny.

Podle mě jsou právě turisté budoucností tohoto kraje. Jde o to vytvořit jim podmínky pro to, aby se sem vraceli.

Ladislav Špaček

* Narodil se roku 1949 v Ostravě.

* Valnou část života prožil v Praze a dodnes tam bydlí.

* Je ženatý. Syn je režisérem, dcera pracuje jako produkční.

* Vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Ostravě a Filozofickou fakultu UK v Praze, učil spisovnou češtinu na UK v Praze, dva roky působil v České televizi. V roce 1992 se stal tiskovým mluvčím prezidenta Václava Havla a na Hradě zůstal až do Havlova odchodu v roce 2003. Od loňského února je na "volné" noze a pracuje jako poradce pro komunikaci. Pravidelně jezdí na chalupu do Českého ráje nedaleko Sobotky.

Manželé Eva a Ladislav Špačkovi o sobě prohlašují, že jsou městští lidé. Přesto tráví každý volný víkend na své chalupě v Českém ráji.

Ladislav Špaček na své chalupě v Českém ráji.

Manželé Eva a Ladislav Špačkovi o sobě prohlašují, že jsou městští lidé. Přesto tráví každý volný víkend na své chalupě v Českém ráji.

U Špačků v sadu má svoji třešeň i Lucie Bílá.

Ladislav Špaček na své chalupě.

Manželé Eva a Ladislav Špačkovi o sobě prohlašují, že jsou městští lidé. Přesto tráví každý volný víkend na své chalupě v Českém ráji.