Dětství strávil Jaroslav Hruška na Žluticku v malé vesnici Novosedly obklopen přírodou. Když jeho rodiče na přelomu let 1994/95 dům prodali, bylo mu to líto. Proto se o pár let později společně se svou ženou Mirkou rozhodli koupit chalupu, která by byla na hezkém místě.
"Vždycky jsem toužil mít roubenku, ale najít takový objekt se zdálo být nadlidským úkolem," vzpomíná. Náhoda tomu chtěla, že si našli zděnou chalupu na inzerát jen dva kilometry od místa, kde Jaroslav Hruška vyrůstal. Vesnička Stvolny se tak náhle stala středobodem života manželů Hruškových.
Zvládli to, a tak bylo rozhodnuto. V březnu 2006 vyměnili Hruškovi byt v Plzni za roubenku ve Stvolnech
Jelikož byl stav chalupy doslova žalostný, začali ji v roce 2000 rozsáhle rekonstruovat. Podepsal se na něm zub času i netečné chování předchozích majitelů. Manželé Hruškovi měli jasný cíl. Rozhodli se navrátit usedlosti její původní venkovský ráz a tím přispět k zachování lidové architektury severního Plzeňska.
"U starých baráků je vždy problém statika. To znamená stabilizovat stěny, udělat střechu, okapy a pak přijde na řadu jejich duše v podobě fasády a oken," říká Jaroslav Hruška.
Roubená patrová chalupa se na pavlači pyšní vyřezávanými sloupky a hrázděným zdivem
Lidé z okolí je od tohoto záměru odrazovali s tím, že chalupa je kulturní památka, tudíž jistě nastanou problémy s orgány památkové péče. Naštěstí se jejich domněnky nepotvrdily, ba naopak. "Plzeňští památkáři nám vycházeli vstříc nejen metodicky, ale i finančně. Naše myšlenky byly stejné. My zde chtěli žít, vrátit domu vzhled a duši s tím, že jsme chtěli zachovat i nějakou praktičnost," vysvětluje Jaroslav Hruška.
Původní majitelé prodávali usedlost jako zděnou. Jaké však bylo pro rodinu Hruškových překvapení, když se po prokopnutí zděné omítky vyvalilo ztrouchnivělé dřevo, čímž zjistili, že jde o roubenku. Srdce Jaroslava Hrušky doslova zaplesalo.
Obytná část se skládá ze světnice, dětského pokojíčku, kuchyně a koupelny
Město vyměnili za vesnici
Období, kdy probíhala rozsáhlá rekonstrukce roubenky, nebylo pro rodinu vůbec jednoduché. Jaroslav Hruška tou dobou dálkově studoval, chodil do zaměstnání a veškerý volný čas dělil mezi svoji ženu Mirku, děti a opravy chalupy.
Proto se rozhodli, že se celá rodina, tehdy ještě s malým synem a několik měsíců starou dcerkou, přestěhuje na jednu zimu do roubenky, aby zjistili, zda zvládnou bydlet v odlišném prostředí. Zvládli to, a tak bylo rozhodnuto. V březnu 2006 vyměnili Hruškovi byt v Plzni za roubenku ve Stvolnech.
Pec jako z pohádky. Hruškovi mají cit, zachovali vše v původním stavu, radili se s památkáři
Jaroslav Hruška se tak vrátil ke své původní zemědělské profesi. Pracuje jako farmář, provozuje moštárnu, buduje statek a věnuje se ochraně přírody v rámci záchranného programu na sovy a dravce. "Chtěl jsem dokázat, že i ve starém domě se dá pohodlně žít s rodinou. Po ruchu města se nám vůbec nestýská. Jsme tu šťastní, protože jsme ve spojení s přírodou," usmívá se.
"Někdy je to těžké, ale jsme na to dva. Máme stejné myšlení, hodnoty a zbožňujeme staré věci, které mají svoji historii," dodává Miroslava Hrušková.
Prostředí je zdravotně nezávadné, roubenka se dá dobře vytopit, působí pozitivně na psychiku. Ale především má usedlost duši
Roubenka má svůj příběh
Původně zde bydlel německý statkář se třemi dětmi. Jeden syn byl ve válce raněn a nakonec zahynul, když na něj při žních nešťastně spadl žebřiňák. Německý statkář chalupu po válce opustil a pak ji zabrali přistěhovalci.
Usedlost je podle trámu ve světnici datována roku 1794. Roubená patrová chalupa se na pavlači pyšní vyřezávanými sloupky a hrázděným zdivem. Má asymetrickou střechu typickou pro Manětínsko. Na její obytnou část navazují chlévy pravděpodobně z 19. století s klenutými stropy a zdobenými pískovcovými sloupy.
Na obytnou část navazují chlévy pravděpodobně z 19. století s klenutými stropy a zdobenými pískovcovými sloupy
Součástí dvora je volně stojící kolna na zděných pilířích z kamene, která dříve sloužila jako sýpka na uskladnění obilí. Dvůr je od humen uzavřen roubenou stodolou. Obytná část se skládá ze světnice, dětského pokojíčku, kuchyně a koupelny.
Interiér museli nově vybavit, protože v roubence se žádný nábytek nedochoval. Sháněli ho po prodejcích starého nábytku, známých a některé kusy zachránili dokonce před spálením.
Interiér museli nově vybavit, protože v roubence se žádný nábytek nedochoval
"Jelikož jde o starou usedlost prohlášenou za kulturní památku, musí člověk počítat s tím, že musí respektovat pravidla památkové péče. My to však jako minus nevnímáme, protože jsme to chtěli v tomto duchu stejně dělat. Rekonstrukce je nákladnější než u normálních domů. Samozřejmě komfort bydlení je snížen o to, že si člověk musí sám zatopit, nadělat dřevo. Ale vše je o pohledu každého člověka na věc," uvádí Jaroslav Hruška.
Usedlost je podle trámu ve světnici datována roku 1794
"Jsme ve spojení s přírodou. Prostředí je zdravotně nezávadné, roubenka se dá dobře vytopit, působí pozitivně na psychiku. Ale především má usedlost duši. Je tu otisk lidí, kteří tu žili. To je to, co nás na tom nejvíce vzrušuje," doplňuje manžela Miroslava Hrušková.
Letos plánují zrekonstruovat podkroví. Tím snad bude ukončena desetiletá rekonstrukce usedlosti. Dále chtějí provozovat moštárnu a věnovat se ekofarmě.
My zde chtěli žít, vrátit domu vzhled a duši s tím, že jsme chtěli zachovat i nějakou praktičnost," vysvětluje Jaroslav Hruška
