Byt na Vinohradech prodávala developerská společnost ve stavu před rekonstrukcí. Původně šlo o dvě malé bytové jednotky fungující nezávisle na sobě a veškeré bourací práce čekaly na nového majitele, což byla zajímavá výzva a zároveň splněný sen Lukáše Obršála, architekta, který se těšil, že jeho dalším projektem bude vlastní domov.
Spolu i od sebe
Interiér lze rozdělit na dvě části. Hlavním motivem je otevřená obytná hala zahrnující vstupní prostory, relaxační zónu, kuchyň, jídelní kout a lodžii, která vznikla z původní zasklené pavlače orientované do klidného dvora.
Soukromí každému členu rodiny poskytuje druhá část bytu se třemi menšími pokoji, pracovnou a šatnou, které jsou spojeny malou chodbičkou. Lze je kdykoliv uzavřít a oddělit od zbytku denního provozu v případě potřeby klidu.
Cílem bylo vytvořit komunikační zónu, v níž se může celá rodina potkávat, i když se každý zrovna zabývá něčím jiným, a zároveň umožnit přemístění do klidové zóny podle nálady.
Může se hoditHledáte byt v Praze? Chcete ho koupit nebo potřebujete podnájem? Vyberte si ze široké nabídky na Reality.iDNES.cz. |
Určité členění jednotlivých zón podle funkce však bylo nutné, architekt Lukáš Obršál tedy zvolil citlivé předěly v rovině do výšky očí, takže při posezení na pohovce lze vnímat vyčleněný mikrosvět obývacího koutku a zároveň mít pocit velkého vzdušného prostoru.
Zabydleno životem
Činžovní dům s pavlačí byl postaven koncem 19. století, čemuž odpovídala dispozice obou bytů: vstupní místnosti byly orientovány do dvora, v tomto případě na jih, a obytné do ulice na sever.
Proto nejvíce světla do prostoru proniká z vnitrobloku, navíc přes zasklenou lodžii, takže architekt a zároveň majitel bytu rozhodl, že v prostoru bude převažovat bílá barva.
Původně chtěl i bílou podlahu, ale jeho žena se obávala, že prostor bude působit příliš chladně a nezabydleně, zvolili tedy dubové parkety, jejichž žlutohnědý odstín je vlastně jedinou barvou v prostoru.
„Moje žena mě překvapila, že vůbec neměla tendenci byt dekorovat, což jsem velmi ocenil. Mám zkušenost, že se s klientem dohodnu na tom, jak má prostor vypadat, a když za čtrnáct dní přijdu, všechno vypadá jinak. To u nás naštěstí neproběhlo a výsledek je trochu méně zdobný, ale pro nás je to lepší, protože máme dvě malé děti, které všude roznesou hračky, a najednou to máme velmi útulné. Náš byt vnímáme jako bílou nádobu na bydlení, ve které se odrážíme my čtyři, a to je milion barev a věcí,“ vysvětluje Lukáš Obršál.
Zcela spokojený bude, až se podaří naplnit původní plán bytu a dokončit dětské pokoje pro dva malé syny. Pokoj toho mladšího z nich, teprve devítiměsíčního chlapečka, totiž dosud sloužil jako pracovna se dvěma pracovními místy.
Když chce být rodina spolu
V tuto chvíli je v bytě pouze pracovní kout v ložnici a architekt usiluje o nákup nebytového prostoru v přízemí domu. Rád by i při práci dál zůstával v blízkosti své rodiny, zvykl si totiž využívat krátkých přestávek, které si vyhrazuje mezi obrovským množstvím práce, k tomu, aby si pohrál s dětmi nebo s něčím pomohl ženě.
A přesně to je důvodem, proč po desetiletích, kterým vládly malé a důkladně oddělené komůrky, jsou největším trendem současnosti otevřené prostory: lidé tráví více času spolu jako skutečná rodina, ať už dělají cokoliv.
Hlavním tématem bytu je tak otevřená obytná hala slučující všechny denní provozy v jednom prostoru. K ní bylo nutné přiřadit klidovou zónu se soukromými prostory. Rytmus a počet uličních oken umožnil umístit oproti zadání jednu místnost navíc. Pokoje sice nejsou plošně velkorysé, ale díky vysokým stropům jsou pocitově vzdušné.
„Interiér se díky jednostranné orientaci na jih v kombinaci s přístupem světla přes lodžii jevil od začátku jako temný, proto jsem se rozhodl, že jej pojednám v bílé barvě. Navíc bylo nutné skloubit původní historické artefakty s novým vybavením a jednotná barva tomu pomohla. Nuance jsou jen v odstínech a stupních lesku,“ dodává Lukáš Obršál, architekt a majitel bytu.