Moje Vinohrady. Jak se žije mezi secesními činžáky a ruskou náplavou

  1:00aktualizováno  1:00
Varuji vás. Čekají vás superlativy, niterný obdiv a dobře, možná až příliš emotivní proklamace. Odpusťte mi je. Doma se jednoduše můžete cítit jen na jednom místě na světě. Moje „doma“ je a bez ohledu na aktuální místo výskytu vždycky i bude na Vinohradech na náměstí Jiřího z Poděbrad.

Absolutní dominantou Jiřího z Poděbrad je kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. | foto: Profimedia.cz

Neprobereme si tu historická fakta ani se nedopustíme seriózního místopisu, pokusím se vám, aspoň doufám, přiblížit, co je na prostoru pár set metrů čtverečních tak speciálního.

Miluji tenhle kus Vinohrad a od doby, co jsem jej dost neuváženě po třiadvaceti letech opustila a odstěhovala se na druhý břeh Vltavy, se mi po něm (bez nadsázky) fyzicky stýská.

Jak se žije na Vinohradech

Dobře mi tak. Vinohrady kolem náměstí Jiřího z Poděbrad jsou nejlepší adresou Prahy. A dobrovolně odejde jen hlupák. Kdykoli jedu nahoru kolem Rajské zahrady, vyhoupnu se na kopci do Slavíkovy a blížím se k náměstí, vím, že jsem doma.

Znám všechny ty domy, stromy, vím, kam bude v kterou hodinu svítit slunce, periferním zrakem vnímám, jestli je všechno na svém místě. Jsem ochotna s kamenným výrazem ve tváři tvrdit, že i vinohradský „čuch“ je jiný - protože je. Když tu strávíte dost let, zaryje se vám vinohradský, byť nadužíváním poškozený termín genius loci tak hluboko pod kůži, že už jej ze sebe nikdy nedostanete. I kdybyste stokrát chtěli. Jednou Vinohrady, navždy Vinohrady.

U Plečnika se nehrozí

Absolutní dominantou Jiřího z Poděbrad je kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. Chovám k němu obdiv nejen jako k architektonické superstar Prahy a nejzásadnější sakrální stavbě 20. století, náš vztah je mnohem osobnějšího charakteru. Ani v jeho případě se proto nedokážu brzdit a poskytnout P. T. čtenáři pouhou jen dávku informací.

Může se hodit

Hledáte byt v Praze? Chcete ho koupit nebo potřebujete podnájem? Vyberte si ze široké nabídky na Reality.iDNES.cz.

Plečnikův kostel je středobodem vinohradského vesmíru. Nemůžete ho nevnímat, ať jdete kamkoli. Všechno je buď u kostela, za kostelem, nebo mineš kostel a doleva.

A kromě samozřejmého a sebevědomého orientačního bodu je to taky jeden z mála chrámů, kam se vám chce jít. Zapomeňte na katolické hrozičství, zkrátka si tu sedněte, on si vás ten prostor obejme sám. Na rozdíl od gotických kostelů se nad vámi významně netyčí. Nepovyšuje se, nepřináší uměle vnucený pocit viny. Není tmavý, není chmurný, a snad nepůjdu do pekla, když jej namísto božího stánku označím jako místo, kde „chození do kostela“ konečně dává smysl i bezvěrcům.

Le Caveau. Kavárna, kde můžete sedět se svým přítelem computerem a budete na...

Le Caveau. Kavárna, kde můžete sedět se svým přítelem computerem a budete na sebe mít klid. Taky místo, kam můžete skočit na rychlý toust, rychlý drb a sklenici vína cestou domů.

Je jedno, jestli tu budete sedět emočně na maděru, nebo sem naopak přijdete strávit nějaké to slunné štěstíčko. Plečnikův chrám vás ukonejší, uklidní, vybalancuje a dokáže to jako žádný jiný - o tak intenzivní přitažlivosti se může jenom zdát mnohým, i starším sakrálním stavbám, ale třeba taky jeho francouzskému vrstevníkovi, přezdobenému dortu Sacré-Coeur.

Navíc, jestli nechcete, ani v něm nemusíte hledat nic duchovního. Pokud se vám dovnitř z jakýchkoli důvodů nechce, stejně ozdravně funguje i moment, kdy si jednoduše sednete na lavičky před ním. V létě si kolem sedmé nenechte ujít chvíli, kdy hodinami prosvítají paprsky slunce. Pokud jej máte na doslech, určitě už máte nastavený rytmus podle jeho zvonění - jak osudově důležitý je pro Vinohradské jejich Plečnik a do kolika situací každý den patří, nejčastěji zjistí, až když ho nemají za zády.

Jak se žije v sousedství

Vinohrady, ač jsou po generace čtvrtí spořádanou, jsou něčím taky trochu rozpolcené. Na jedné straně secesní činžáky, už za dalším rohem ale začíná poctivý Žižkov. Potkáte tu do místa vrostlé starousedlíky v tiché konverzaci, ale míjí je uřvaná ruská náplava.

Tohle není obyčejné náměstí, tady se totiž žije. Děti, matky, senioři, lavičky,...

Tohle není obyčejné náměstí, tady se totiž žije. Děti, matky, senioři, lavičky, spousta prostoru, pohled na dosud nedoceněný vysílač podle návrhu Václava Aulického.

Do mixu přidejte všechny ty rádoby „posh“ cyklisty, kteří sem z okolí přijeli na trhy s proutěným košíkem, protože z ničeho jiného tak dobře nečouhá pórek a čerstvé byliny, studenty, kteří bydlí na koleji ve Slavíkově ulici a možná ještě nevnímají to kouzlo, jemuž jsou stejně vystaveni, i do map hledící turisty, kteří chtěli hotel v rezidenční čtvrti. Nedivím se, že na někoho může být Jiřák zkrátka „moc“.

Tohle místo je intenzivní a sympatické usedlosti navzdory je současně nepopiratelně „multi-kulti“, minimálně co se týče všech kuchyní světa. Jenže Jiřák, i když někdy umí prudit, těm, které si vybere, do krve vpluje bez ptaní.

Nepojmenuješ

Velkorysý prostor naštěstí žádná z mocí minulých nedokázala zničit nesmyslnou zástavbou. Všechno je úhledné a spořádané, jako by se místo rozhodlo nenechat si mluvit do toho, jak vypadá. Na rozdíl od jiných čtvrtí není zanesené ani současnou sklobetonovou zrůdností věčně prázdných kanceláří.

Nevylidní se se soumrakem. Cinkne tramvaj, rozezvoní se zvony, zahouká sanitka, slyšíte nahodilé útržky hovorů - možná je kouzlo v tom, že tohle místo cítíte žít. A stejně jako u pařížské Saint-Germaindes-Prés je velmi obtížné, zřejmě i nemožné, jeho přitažlivost vysvětlit.

Zkoušejí to obchodníci s nemovitostmi, a stejně se v popisu jedné z nejdražších adres města nezmůžou na víc než „prestižní čtvrť“. Není tu mystika Malé Strany, není tu nazdobenost Dejvic, není tu volnomyšlenkářství Letné.

Mamacoffee. Bio fair trade pražírna kávy je na Jiřího z Poděbrad.

Mamacoffee. Bio fair trade pražírna kávy je na Jiřího z Poděbrad.

Možná je síla Vinohrad v pocitu, že všechno je tu ještě v pořádku. Ačkoli se dojem před lety pokusila nabourat invaze ruských přistěhovalců, kteří z místa udělali horní palubu Titaniku, na níž se ještě tančí, pokud máte Jiřák v krvi, všechny rozlady i odloučení jsou jen dočasné. Vinohrady. Řekněte to nahlas, Vi-no-hra-dy. Není nic lepšího. Je jednodušší se s tím smířit.

Vinohrady zpěváka Karla Buriánka

Publicista a zpěvák kapely Sunshine Karel Buriánek má prošlé všechny kavárny, bistra i bary na Jiřáku. „Všichni se tu znají,“ říká.

Když jsem se do Prahy vracel po pár letech v Los Angeles, působila na mě dojmem roztomilých kulis historického filmu. Velikost města a vzdálenosti dostaly najednou úplně nový význam. Bydlel jsem leckde a nakonec zakotvil v bezprostřední blízkosti náměstí Jiřího z Poděbrad.

Mánesova ulice je klidná jednosměrka se vzrostlými stromy a espritem odpovídajícím místu s honosnou historií. Samotný Jiřák s centrálním kostelem od slovinského architekta Jože Plečnika považuji za excelentní dominantu. Nepřestává mě fascinovat, ve dne v noci, nasvícený i zalitý sluncem, pořád vypadá trochu jako kolosální mimozemská loď, jen vzlétnout.

Jiřák má svou neopakovatelnou atmosféru, kolorovanou farmářskými trhy, které v různých obměnách rostou čtyři dny v týdnu téměř po celý rok. Čerstvá zelenina a jiné produkty, dobrá káva, mořské plody, domácí burgry, cider, pivo i víno... Prostě místo, kde se sleje část vinohradských obyvatel do jedné masy a mění se v normálně fungující bytosti, tiše a pokorně oslavující kouzelnou všednost. Baví mě ta pospolitost a blízkost. I když jsem částečně introvert, mám podezření, že to z nás dělá anonymita města.

Plečnik? Nepřestává mě fascinovat, ve dne v noci, pořád. Vypadá trochu jako...

Plečnik? Nepřestává mě fascinovat, ve dne v noci, pořád. Vypadá trochu jako kolosální mimozemská loď, říká publicista a zpěvák kapely Sunshine Karel Buriánek.

Když ji odbouráme, otvírá se nám úplně jiný model soužití, veskrze příjemný, neatakující naše soukromí. Poměrně krátce je tu Antonínova pekárna, ale není dne, kdy by nebyla vevnitř fronta na voňavé domácí pečivo, žádné rozpékané polotovary, ale to, co vzniká přímo před vašima očima.

Občas chodím na schůzky do Le Caveau hned vedle. Malá francouzská kavárnička je mucholapka na umělce, bohémy, intelektuály a většinu cizinců žijících v tomhle distriktu. Samotný Jiřák je vlastně osázen nespočtem kaváren, restaurací a bister, hodně z nich se objevilo v posledních dvou letech.

Za zmínku určitě stojí i někdejší fenomén, dnes už trochu stereotypně fungující vietnamské bistro Pho, kdysi jedno z nejvyhledávanějších v Praze. Kvalita jídla šla sice krapet dolů, ale pořád je to slušný standard s jídlem domů, které si odnesete za pár minut.

Na druhé straně Slavíkovy ulice, ven z náměstí, je zase skvělá indická restaurace The Pind, kde mají denní menu za bratru sto korun, „all you can eat“, a vaří skvěle.

Mezi moje nejoblíbenější místa ale patří Prádelna Café, nekuřácká mikrokavárna o pár místech, zato s neuvěřitelným charizmatem. Působí dojmem, že se tady všichni navzájem znají, což bude asi i pravda. To je totiž fluidum, které je možná i víc než jejich skvělé domácí polévky, kuskus, bagely s pečenou zeleninou a hummusem a nespočet koláčů, roztodivných zmrzlin a dobré kafe.

No a u nás v ulici máme autentický portugalský café bar Café Oliveira se skvělým vínem a přes léto s posezením venku. Když v deset zavřou, nezbývá než jít domů nebo se vydat komiksovým městem vinohradským do legendárního baru Bukowski, který co jednou schvátí, už nikdy nenavrátí, a kdyby mohl vyprávět, vyprávěl by příběhy neslýchané.

Úplně bych zapomněl na Riegrovy sady. Na kouzelné průhledy na Pražský hrad mezi čerstvě obsypanými stromy na jaře, na horizont s loukou, co na ní v létě není k hnutí, protože je jako zaplněné hlediště letního kina s tím rozdílem, že filmem je jenom statické, ale úchvatné panorama centrální Prahy.

Na západy slunce odrážející se od střech činžáků lemujících Polskou ulici. A na dominantu parku, zahradní restauraci Mlíkárna, skrytou mezi vzrostlými stromy, kde končí nebo začíná nejeden letní večer. A když listí opadá, park osiří a davy zmizí, v Mlíkárně venku se rozhoří oheň a nikým nerušeni si tu dáte třeba grog a opečete buřta. S lidmi, které skoro do jednoho znáte. To je kouzlo Vinohrad tak, jak ho vnímám já.

Autoři:



Nejčtenější

Peklo se sousedem. Kůlnu přestavěl na továrnu s pětimetrovým komínem

1

Místo kůlny má soused na zahradě zděnou budovu, ve které podniká, vyrábí dřevěné suvenýry. Z komína se valí kouř a...

Až se muž vrátí, ložnici nepozná. Manželka ji proměnila za 300 tisíc

Na novou ložnici si Tereza připravila 300 tisíc korun.

Ložnice Terezy a jejího manžela připomíná skladiště. Místnost je přeplněná starým nábytkem, nekvalitní manželskou...



Deset let stavěl dům z pohledového betonu. Inspiroval se v Japonsku

Výrazné vodorovné slunolamy podporují exotický vzhled domu a zároveň chrání...

Příběh tohoto domu je vyprávěním o cestě za snem, lásce k architektuře, ideálech a zejména o houževnatosti, se kterou...

Za Prahou si postavili dům snů. Obavy z dřevostavby jsou zbytečné

Stavba domu trvala pět měsíců od kopnutí do země po stěhování do hotového.

Renata a Ladislav pobývali dlouhé roky v Americe, ve dřevěném domě. Kolem nich žila spousta dalších lidí v...

Rodina si za městem postavila vilku. Zachránila stromy i peněženku

Manželé si dům postavili na okraji severoitalského městečka Fagnano Olona.

Mladá rodina se dvěma malými dětmi si v sadu v severoitalském městečku Fagnano Olona postavila vilku, která všem...

Další z rubriky

Peklo se sousedem. Kůlnu přestavěl na továrnu s pětimetrovým komínem

1

Místo kůlny má soused na zahradě zděnou budovu, ve které podniká, vyrábí dřevěné suvenýry. Z komína se valí kouř a...

Bydlení v pronajatém bytě: mladá výtvarnice ho upravila po svém

Pohovka v obývacím pokoji má víceúčelové využití – je reprezentativním místem...

Je mladá, krásná a velmi talentovaná. Řeč je o ilustrátorce Tině Minorové, kterou jsme navštívili v jejím bratislavském...

Obývací kuchyně ve srubu vyšla na 500 tisíc. Zábradlí muselo pryč

Obývací kuchyně v přízemí získala novou moderní tvář.

Lucie svůj srub za Prahou miluje. Ráda by se do něj s rodinou přestěhovala na trvalo. Místnosti však nejsou pro...



Najdete na iDNES.cz