Moje angličtina byla tragická a rovněž jsem zažívala kulturní šok z jiné země a z počasí. V týdnu, kdy jsme sháněly ubytování, jsem žila u příbuzných v Adelaide, a tak moje budoucí spolubydlící obcházela inspekce sama. Chtěly jsme bydlet za 150 australských dolarů (2 900 korun) na týden v rozumné vzdálenosti od centra, kde byly naše jazykové školy a také snad i budoucí práce.
Terka se zhostila hledání s vervou. Měly jsme pouze jediný problém, byly jsme zhýčkané českým bytovým standardem, který se u nás považuje za samozřejmost. Ve výškových budovách v Sydney bydlí v jednom bytě o dvou ložnicích 10 až 12 lidí. V každé ložnici jsou dvě palandy a ostatní spí v obývacím pokoji, zimní zahradě (zasklené lodžii), nebo kde se vejdou.
Bydlení v Sydney |
Převážně v těchto bytech žijí Asiaté a baťůžkáři, kteří zůstávají na jednom místě většinou pouze měsíc. V inzerátech se často uvádí, že součástí ubytování je zdarma rýže, toaletní papír a čisticí prostředky. Takové bydlení se mi zdálo extrémní, život s 11 lidmi je podle mě k nesnesení.
Zdejší byty jsou často v dost špatném stavu. Okna netěsní, kolem dveří jsou díry, loupe se omítka, všude řádí plíseň a švábi. Místní život se ale odehrává jinde než v bytě. Většinu roku je v Austrálii příjemné počasí. Doma nikdo moc není, když je venku tak hezky. Všichni jsou venku, nebo na pláži. Byty málokdo zušlechťuje.
Má spolubydlící absolvovala mnoho děsivých prohlídek. Jeden byt byl ve sklepě, kde byla dlouhá chodba rozdělená pomocí překližek na pokoje k pronájmu. Sledování televize bylo povoleno jen 20 minut denně, vaření také jen 20 minut, WC se nesmělo používat, chodilo se na suchý záchod na zahradu a majitel preferoval pouze dívky kolem dvaceti let. Měly jsme tedy smůlu. Další byt v centru měl pokoje s kójemi oddělenými plentami. Takové pokojíčky stály 150 australských dolarů na týden (2 900 korun).
V zoufalství jsme se usadily v bytě blízko centra v části Glebe. Stál 165 australských dolarů na týden (3 200 korun), kromě nás v něm žili jen čtyři další lidi a spousta švábů. Bylo to to nejlepší, co jsme viděly. Vše bylo maličké a strašné. Spalo se na palandách. Z lodžie byl krásný výhled, do centra jsme chodily pěšky dvacet minut. Vydržela jsem to jeden rok.
V současné době bydlím v bytě, který mám pronajatý na sebe a mám dva podnájemníky.
Další byt v centru měl pokoje s kójemi oddělenými plentami. Takové pokojíčky stály 150 australských dolarů na týden.
Přestěhovala jsem se na dva měsíce do bytu s dalšími pěti lidmi, bohužel jej nemám vyfocený. Měla jsem samostatný pokoj bez oken o velikosti větší skříně. Vešla se postel a dva stojany na oblečení. Platila jsem za něj 210 australských dolarů za týden (4 000 korun). V druhém pokoji žili další spolubydlící a v obývacím pokoji za důmyslnou stěnou z přepravek od mléka majitel bytu. Byt byl extrémně malinkatý, ale vyhovovala mi příjemná atmosféra a milí lidé. Byl ve čtvrti Newtown, což je hippie, LGBT bláznivá umělecká čtvrť. Na ulicích neustále někdo hraje na hudbení nástroje, všichni jsou laskaví a je zde běžné chodit naboso a být vegetarián.
Výzva do cizinyZkušenosti s bydlením v cizině pošlete na adresu: bydleni@idnes.cz pod názvem Češi v zahraničí. K textu prosím připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Zajímavé a podnětné příběhy zveřejníme. |
V současné době bydlím v bytě, který mám pronajatý na sebe a mám dva podnájemníky. Žiji v samostatném pokoji a vše má vyšší standard. Nejsou zde švábi, snad jen někdy pavouci. Byt je velký, vzdušný, prostorný a s velkou kuchyní. Jsem stále v Newtownu, ale na jeho vzdálenějším a klidnějším konci. Do města jezdím dvacet minut městskou dopravou.
Cesta za normálním bydlením byla dlouhá a převážně plná švábů, ale zato neuvěřitelně zajímavá. Potkala jsem spolubydlící z Číny, Estonska, Jižní Koreje, Francie, Brazílie a Chile. Z některých z nich se stali dobří přátelé.
