Nový Zéland nabízí mnoho způsobů ubytování a každý si najde to své, vzkazuje David.

Nový Zéland nabízí mnoho způsobů ubytování a každý si najde to své, vzkazuje David. | foto: Archiv autora

Na Zélandu se žije skvěle, i když nás na pokoji bylo šest, píše David

  • 16
Tři roky studuji vysokou školu ve Wellingtonu, hlavním městě Nového Zélandu. Bydlel jsem různě. Začínal jsem na klasické koleji, pak jsem přešel do ubytovny pro baťůžkáře a poslední dva roky bydlím ve studentském bytovém komplexu, píše David ve svém příspěvku do seriálu Češi v zahraničí.

Do Wellingtonu jsem dorazil začátkem roku 2012. Nikoho jsem neznal a o místních poměrech jsem také nic nevěděl. Ubytoval jsem se proto v jedné z místních univerzitních kolejí. Ta má se jmenovala Stafford house a šlo o bývalou vládní budovu, která dříve sloužila ministerstvu vnitra.

Kanceláře oddělené příčkami se proměnily na bytové jednotky vždy pro tři studenty, kdy každý měl svůj vlastní pokoj. Byty měly vlastní koupelny a malou kuchyňku v obýváku. Kolej je v centru města a k jedné z fakult to bylo pět minut chůze a ke druhé patnáct minut. Všude bylo blízko. Měl jsem na dosah obchody, kavárny i supermarket.

Bydlení na Novém Zélandu

Koleje byly kompletně zařízené, což bylo pro nově příchozího velmi příjemné. Nemusíte nic shánět, stěhovat postele a další věci. Můj pokoj měl stůl, postel a šatní skříň. V kuchyňce byl sporák, lednička a topilo se centrálně vafkami. Platil jsem 190 novozélandských dolarů na týden.

Většina výplat i výdajů se zde platí týdně. Platil jsem tedy v přepočtu 3 500 korun za týden. K tomu jsem platil týdně 350 až 550 korun za elektřinu, internet a další výdaje. Naše kolej neměla menzu, vařili jsme si každý sám. Což jsem uvítal, nechtěl jsem závodní stravování.

Okolní kavárny a supermarkety nabízejí veškeré možné jídlo od klasických evropských přes kompletní asijskou a indickou kuchyni, v nabídce je i exotika a vegetariánská jídla. Nicméně mi kolej umožnila poznat město a najít si na další rok levnější ubytování.

Na Novém Zélandu je s bydlením spojená jedna zajímavost. Všichni vlastníci budov mají zákonem nařízeno informovat všechny potenciální nájemníky o indexu ochrany proti zemětřesení, které je zde poměrně časté. Jde o velmi důležitou informaci, která zájemci o bydlení prozradí, jak je dům bezpečný. 

Ukazatel je dán v procentech. Většina budov se pohybuje kolem 90 - 110 % ochrany, tudíž při středně silném zemětřesení se budova bude hýbat, možná vám to vyhází věci z polic, ale nehrozí zřícení budovy ani vážnější strukturální poškození.

Nejdříve jsem bydlel v jedné z místních univerzitních kolejí. Ta má se jmenovala Stafford house a šlo o bývalou vládní budovu, která dříve sloužila ministerstvu vnitra.

Z kolejí jsem odešel do ubytovny pro baťůžkáře Lodge in the city. Na pokoji nás bylo šest.

Naše kolej měla díky svému předchozímu vládnímu fungování tento index na hodnotě 183 %. Díky tomu jsem měl na koleji velký pocit bezpečí. V praxi to znamenalo, že mi vše během zemětřesení připadalo ohromně zábavné. Bydlel jsem v 9. patře z celkových 13 a budova se při několika otřesech hýbala, jako by byla postavena na želé.  

Backpackers: ubytování pro baťůžkáře

Když se můj pobyt na kolejích ve Staffordu blíž ke konci, pustil jsem se do průzkumu místního trhu s ubytováním na příští rok. K tomu nejlépe posloužil portál TradeMe.co.nz, což je místní internetový bazar s monopolním postavením, kde najdete naprosto všechno včetně pojištění a ubytování. Dokonce mají separátní sekci „Flatmates wanted“, což je přesně to, co jsem hledal. Sháněl jsem spolubydlení.

Tím začal můj lov na byty a koncem školního roku jsem již měl přehled o tom, v jakých čtvrtích města chci bydlet a jaké poplatky mohu očekávat. Na internetu šlo vše hladce, horší již bylo domlouvání prohlídek vybraných bytů. Místní Kiwáci (jak si Novozélanďané říkají na počest svého maskota - nelétavého ptáka Kiwi) jsou totiž velmi pohodlní a někdy až líní cokoliv udělat. 

Jenže já musel někde bydlet. Do doby, než si něco najdu, jsem se nastěhoval do místní ubytovny pro baťůžkáře Lodge in the city. Spal jsem v pokoji s dalšími šesti lidmi, různými cestovateli. Byla to jednoduchá budova s kuchyní v přízemí a velkou společenskou místností s televizí, pohovkami a kulečníkovým stolem.  

Nakonec jsem natrefil na zajímavý objekt. Šlo o bývalou kolej jedné univerzity, kterou škola rozprodala soukromým investorům.

Ačkoliv jsem bral Lodge jako nepříjemnou nutnost, postupně jsem změnil názor a užíval si společnost mladých lidí, kteří milovali levné cestování a rádi poznávali nové země a kultury. Lodge bylo jinak ubytování velmi jednoduché a levné. Musíte ale tolerovat ostatní lidi v pokoji a respektovat jejich potřeby. Někdo chodí spát v devět večer, někdo v devět ráno. Platil jsem za noc 460 korun, nebo 2 200 korun za celý týden.

Drummond street: studentské ubytování v bytovém komplexu

Dva týdny, co jsem žil s baťůžkáři, jsem neustále hledal své trvalejší bydlení. Prošel jsem dvacet bytů, apartmánů a domů. Většinou šlo o domy, ze kterých se majitelé odstěhovali a nyní je pronajímají. Případně šlo o byty v centru města s vysokými nájmy od 3 700 korun za týden. Většina nemovitostí byla v pořádku, ale našly se i výjimky.

Jeden z domů byl například označený žlutou vládní nálepkou. To znamená, že budova není dostatečně chráněna proti zemětřesení. Mohla by se tedy v extrémním případě i zřítit. Majitel se mě snažil uklidnit, že prý to nic neznamená.

Jindy v bytě nedaleko centra byli spolubydlící od prvního okamžiku problematičtí. Všude vládl hrozný nepořádek a nechtěli vůbec vyjít ze zamčeného pokoje.

Hledal jsem finančně dostupné ubytování v blízkosti fakulty a se studenty jako spolubydlícími, se kterými se člověk může přátelit. V takovém nepřátelském bytě by to ovšem nešlo.

Navíc je na Novém Zélandu většina nájemních smluv spojená s celou nemovitostí, nikoliv s jednotlivými nájemníky. To znamená, že se platí fixní částka za celý dům či byt. Jestliže někdo ze spolubydlících neplatí a v celkovém nájmu tedy jeho část chybí, je to problém celého kolektivu. To je velmi častý problém. Spolubydlící jsou laxní a platí se zpožděním, což vytváří napjatou atmosféru a konflikty. Tomu jsem se chtěl za každou cenu vyhnout.

V kuchyňském koutě byly všechny spotřebiče, ve velkém obýváku gauč, křesla a jídelní stůl. Stačilo se nastěhovat.

Nakonec jsem natrefil na zajímavý objekt. Šlo o bývalou kolej jedné univerzity, kterou škola rozprodala soukromým investorům. Tato čtyřpatrová budova s třiceti byty nabízela vhodnou lokaci ve čtvrti Mt Cook. Stála hned vedle nového supermarketu a na trase většiny městských autobusů.

Byt měl pět oddělených slunných pokojů, které byly kompletně zařízené. V každém byla postel, stůl a skříň. V kuchyňském koutě byly všechny spotřebiče, ve velkém obýváku gauč, křesla a jídelní stůl. Stačilo se nastěhovat.

Po podrobnějším rozhovoru s property manažerkou, která pracuje jako profesionální správkyně nemovitosti a jako prostředník mezi nájemníky a landlordem (pronajímatelem), jsem zjistil, že byt je nabízený s individuálními smlouvami.

To znamená, že onen problematický prvek společného nájmu zmizel. A protože jsem byl první nájemník, podařilo se mi dohodnout, že si další spolubydlící seženu sám a rovnou jsem vyplnil formulář pro sepsání nájemní smlouvy.

V únoru 2013 jsem se tedy jako první nastěhoval do vyhlédnutého bytu, zařídil si pokoj dle svého, vystavil inzerát pro spolubydlící na TradeMe, začal shánět poskytovatele internetu a zjišťoval ceny elektrických společností. Bydlelo se mi krásně.

Byt měl pět oddělených pokojů, které byly kompletně zařízené. V každém byla postel, stůl a skříň.

Zpočátku mi ale dělaly problém dřevěné příčky. Domem se nesly veškeré zvuky a všechno bylo slyšet. Také interiér mi díky tomu připomínal horskou chatu. Kamarádi na Skypu se mi smáli, že bydlím v nějaké sauně. Byt byl ale naprosto jedinečný a odlišoval se od všech nabídek na internetu. Jeho zajímavý vzhled byl mou velkou výhodou a zvyšoval jeho cenu. Nejsou zde žádné problémy s povětrnostními podmínkami, v zimě se nemusí příliš topit a v létě stačí otevřít okna na obou stranách bytu (jedny v obýváku, druhé v pokojích) a celý prostor se skvěle vyvětrá.

Výzva do ciziny

Zkušenosti s bydlením v cizině pošlete na adresu: bydleni@idnes.cz pod názvem Češi v zahraničí. K textu prosím připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Zajímavé a podnětné příběhy zveřejníme.

Podařilo se mi sehnat partu skvělých spolubydlících - tři chlapi a dvě slečny. Naše kompaktní bydlení lákalo stejný typ lidí. Všichni jsme mladí, většinou studujeme, nemáme moc věcí a ceníme si zážitků a zkušeností. V celém komplexu je ubytováno 150 lidí.

Během těch dvou let jsme zažili jedno skutečně velké zemětřesení, málem jsme několikrát vyhořeli chybou neopatrných sousedů, ukrýval se zde uprchlý kriminálník s drogovými problémy, kterého policie honila po střeše. Spolubydlící se časem prostřídali. I můj pobyt se pomalu chýlí ke konci, v červnu mi končí pracovní smlouva a vracím se zpět do Prahy.

Nový Zéland nabízí mnoho způsobů ubytování a každý si najde to své. Jsou tu velké domy s mnoha pokoji, kde žije osm až deset alternativců, luxusní apartmány pro movité zahraniční studenty, předražené studentské koleje s kompletním stravovacím servisem, společné bydlení v jednom pokoji rozdělené plentou, bydlení zdarma na farmě, kde pracujete za pobyt a stravu atd.

Pro další otázky a zajímavosti o Novém Zélandu můžete navštívit naší společnou skupina na Facebooku.