Bydlení na 10 metrech čtverečních. V Paříži žádný problém

Dříve to byly pokojíky pro služky, které patřily k velkorysým pařížským bytům. Dnes je vyhledávají studenti. V malých komůrkách najdou obývák, ložnici, kuchyni a koupelnu s toaletou v jednom. Za takto kompaktní celek si majitelé účtují v přepočtu kolem 14 tisíc korun měsíčně.

Původní samostatné pokojíky pro služebnictvo jsou většinou v nejvyšších patrech a lze se k nim dostat po dřevěných točitých schodištích. Jejich movití majitelé v minulosti obývali rozlehlé byty v nejnižších patrech.

Dnes pokojíky pronajímají lidem s nižšími příjmy nebo studentům. Často se jedná o pronájem načerno za 8 500 korun měsíčně. Za zrekonstruovanou a moderně vybavenou jednotku však můžete zaplatit až 18 tisíc.

Ta pak samozřejmě nabízí vyšší komfort v podobě sprchového koutu, malého sporáku, lednice, topení, pračky, rozkládacího nábytku a důmyslně přizpůsobených úložných prostor. Kvůli miniaturní rozloze je majitelé v inzerci zařazují do rubriky studettes (garsonečka) a nikoliv studio (garsonka).

Zrekonstruovaný byt o 10 metrech čtverečních nabídl koupelnu i kuchyňský kout.

Jak si v Paříži najít bydlení

Hledání bytu v Paříži v praxi znamená, že ve čtvrtek ráno, kdy pravidelně vychází největší realitní inzertní noviny Particulier a Particulier, se stovky zájemců snaží dovolat majiteli bytů a domluvit si prohlídku. Majitel pak stanoví datum, hodinu a po skupinkách deseti lidí se vyráží.

PAŘÍŽ A REALITKY

Pokud se rozhodnete využít při hledání bytu služeb realitních kanceláří, připravte si 2 000 až 3 900 korun jako roční poplatek za přístup do databáze s inzercí a kontaktními údaji majitelů bytů. Realitní agentura vám však nezaručí, že ve výsledku najdete jejím prostřednictvím vhodné ubytování.

Seriózní zájemci jsou po prohlídce nemovitosti vyzváni k předání potřebných dokumentů tj. doporučení od předchozích pronajímatelů s telefonním kontaktem pro ověření a výpisu z bankovního účtu, jenž potvrdí dostatek peněz na zaplacení nájmu.

Pokud se na vás usměje štěstí a majitel si vás vybere, je potřeba ještě při podpisu smlouvy zaplatit zálohu ve výši jednoho až dvou nájmů. Tím ovšem obíhání úřadů a papírování nekončí.

Čeká vás ještě přihlášení na elektrárenskou společnost EDF, povinné pojištění bytu a pokud potřebujete internetové spojení, pak i návštěva nejbližšího operátora.

Nemáte-li francouzský pas, mohou po vás někteří majitelé bytu požadovat navíc garanci od francouzského občana.

V tomto dokumentu se dotyčný zaváže, že přebírá platební zodpovědnost v případě, že nezaplatíte nájem nebo dojde-li ke škodě na majetku. Kromě zmíněného dokladu je potřeba doložit i garantův rodný list/OP a doklad o jeho příjmech. Jelikož jsou to poměrně choulostivá data, není zrovna jednoduché Francouze k ručení přesvědčit.

Má cesta za deseti metry čtverečními

Po roce náročného spolubydlení s několika nájemníky jsem se pro hledání "svého" bytu v Paříži rozhodla i já. Nejprve jsem začala na škole, kde jsem studovala. Koleje se ale z kapacitních důvodů přidělují pouze zahraničním studentům přijíždějícím na stáž. Ostatní mají smůlu.

Začala jsem tedy kupovat realitní noviny Particulier a Particulier a sledovat jejich webové stránky. Jenže většina bytů byla ihned pryč. Nakonec se mi podařilo na jeden z inzerátů dovolat. Vybavena všemi potřebnými dokumenty a elegantně oblečena, jsem si s majitelkou domluvila schůzku.

Zrekonstruovaný pokoj pro služku nabízí i vybavený kuchyňský kout.

Vše ale bylo k ničemu. Majitelce se nelíbil můj lehký slovanský přízvuk, natož pak české občanství. Po krátké prezentaci mi sdělila, že byt je již vlastně pronajatý. Tímto způsobem jsem absolvovala desítky neúspěšných pohovorů až k závěrečnému vítěznému finále.

Zavolala jsem jako první na jeden z inzerátů, majitel byl ochotný se ihned sejít a 30 minut po prohlídce bytu jsme si plácli. Ano, mluvím o zmíněné pidigarsonečce.

STĚHOVÁNÍ

Většina starších pařížských domů má jediné přístupové schodiště, točité a velice úzké. Výtah chybí. Pro stěhování se proto využívá kladka s plošinou. Veškerý nábytek včetně klavíru tak putuje do bytu francouzskými okny.

V bytě jsem zvládla i ranní rozcvičku

Každý kout kumbálu o 10 metrech čtverečních v patnáctém pařížském okrsku byl důmyslně a prakticky využit. V bytě čtvercového půdorysu nechybělo žádné nezbytné vybavení moderní domácnosti.

Ihned po vstupu byl po levé straně rozkládací gauč pro dvě osoby a u pravé stěny stála vestavěná zrcadlová skříň s dostatečnými úložnými prostory.

Vedle skříně byly dveře do malé koupelny s toaletou, umyvadlem, sprchovým koutem a pračkou, která není v Paříži standardním vybavením ani v přepychových bytech a většina Pařížanů pere v automatických prádelnách.

Mezi koupelnou a oknem na protilehlé stěně byl malý kuchyňský kout s vestavným indukčním dvouvařičem a dřezem. Vlevo pak stála na menší ledničce mikrovlnka a hned vedle rozkládací pracovní stolek a židle. To bylo veškeré vybavení bytu.

Přiznávám, že prvních pár dní jsem se při jakémkoliv zrychleném pohybu dostávala do kontaktu s všudypřítomnými rohy a byla jsem od modřin modrá jako šmolka. Postupem času jsem si ale na malý prostor zvykla a v minibytě uspořádala dokonce i několik večírků pro čtveřici přátel.

Do koupelny se vešla toaleta, sprchový kout, umyvadlo i pračka.

Zvládla jsem i mou pravidelnou ranní rozcvičku s protažením. Nohy jsem měla v kuchyni, trup v obývacím pokoji a hlavu u vchodových dveří. Na metání kozelců to sice nebylo, ale pár základních cviků se zvládnout dalo.

Přes veškeré úpravy a modernizaci bylo na mé garsonečce stále znát, že původně nesloužila k trvalému bydlení, ale pouze k noclehu. I já jsem se proto v zimě potýkala s nadměrnou vlhkostí, ale již nikoliv s hlukem.

Většina bytů v domě měla totiž stejného majitele, jenž důrazně vyžadoval dodržování nočního klidu. Díky tomu jsem našla nejen zázemí, ale i dostatečný klid na studium.

POKOJÍK PRO SLUŽKU HORŠÍ NEŽ VĚZEŇSKÁ KOBKA

Samostatné pokojíky pro služky se objevují v Paříži kolem roku 1830, kdy se kladl důraz na hierarchické uspořádání společnosti a bylo nepřípustné, aby služebnictvo sdílelo stejné obydlí jako jejich páni.

I vybavení těchto minipokojíků odpovídalo sociálnímu postavení jejich obyvatel. Tyto kumbály, jak se jim také přezdívalo, poskytovaly pouze základní vybavení s umyvadlem, matrací a židlí. Toalety jsou dodnes většinou na chodbě a slouží všem nájemníkům daného poschodí.

Životní a zejména hygienické podmínky v těchto bytech odsoudilo mnoho významných francouzských osobností té doby. Mezi jinými i profesor Brouardel, člen lékařské akademie, profesor Juillerat, který se jako první ve Francii zasadil o zavedení domácích lékárniček, či doktor Héricourt, jenž označil tento typ ubytování ve skandálních hygienických podmínkách za hanbu civilizace.

Na francouzské výstavě věnované tuberkulóze v roce 1906 dokonce porovnávali pokojík pro služebné z osmnáctého pařížského okrsku s vězeňskou celou ve Fresnes (jižní předměstí Paříže). Zmíněná kobka zde byla oproti kamrlíku pro služky shledána obyvatelnou a zdraví neškodnou.

Charita a strach z šíření nemocí změnila pohled majitelů a architektů na celou záležitost a na konci 19. století se tyto kumbály začaly stále častěji radikálně modernizovat.