Architekti tvrdí: práce úředníků v Česku nemá žádná pevná pravidla

Portugalský architekt Luis Miguel Marques vystudoval architekturu v USA, teď pracuje s Robertem Hofmanem v Praze v ateliéru HMArchitekti. Společně teď připravují projekt rekonstrukce galerie Mánes v Praze. O podmínkách v Česku si myslí své.

Oba společníci se mohou pochlubit zajímavou minulostí, která vnáší do architektury jiný úhel pohledu.

Jak začala vaše česko-americká spolupráce?
Poprvé jsme se setkali jako zaměstnanci v kanceláři CMC Architekti, poté ještě jednou, v kanceláři Aukett. Tam jsme se spolu naučili spolupracovat, vyhovovalo nám to, a když přišla příležitost ve formě projektu rodinného domu ve Středočeském kraji, společně jsme na něm začali pracovat a rozvíjet další spolupráci. Třetím partnerem HMArchitekti byla donedávna ještě kolegyně Eva Melicharová, která je nyní na mateřské dovolené.

Rodinný dům v Troji II. – snaha navázat na nejlepší tradici české architektury.

Pane Marquesi, vy jste se narodil v Portugalsku a vystudoval v USA. Proč jste se rozhodl zůstat právě v České republice?
Do Čech jsem přijel v roce 1993 z důvo­dů ryze soukromých a byl jsem velmi překvapen, kolik práce tady pro architekty máte i jak vysoká tu je celková úroveň. Začal jsem pracovat v Omikronu s Martinem Kotíkem, a dostal jsem se tak ke spolupráci na mnoha velkých projektech. I kvůli těmto kariérním možnostem jsem se nakonec rozhodl zůstat právě tady.

Učíte na Fakultě architektury ČVUT. Jak se liší vzdělávání budoucích architektů u nás a v USA?
V Americe je celý proces neformálnější. To souvisí s celkovým přístupem k životu, s celou společností. Amerika je rozlehlá země a jistá neformálnost vychází právě z této velikosti, volnosti. Česko je malé, věci jsou tady intimnější a kvůli tomu i formálnější. Druhý rozdíl vidím v tom, že v USA berou studenti přípravu mnohem vážněji než tady. Platí vysoké školné, pohybují se v silné konkurenci a mají velký problém se po absolvování uplatnit. Proto na sobě musejí tvrdě pracovat.

I vy, pane Hofmane, máte zkušenosti ze zahraničí. V roce 1991 jste odjel studovat do Velké Británie. Jaká to byla zkušenost?
Velmi cenná. Krátce po revoluci jsem dostal jedno z prvních stipendií. Měl jsem tak možnost podívat se do vyspělé země, strávit dva semestry na jedné z nejlepších univerzit ve Velké Británii a poznat život v mezinárodní komunitě univerzitního kampusu, což pro nás, zavřené za oponou, byla novinka. V neposlední řadě jsem se tam naučil dobře anglicky.

Rodinné bydlení v Troji I. – inspirované pracemi architektů Miese Van der Rohe a Rema Koolhaase.

Hovoříme-li o rodinném bydlení, v čem se podle vás obou liší Česká republika oproti ostatním státům? Jsme více konzervativní?
Před patnácti lety tady bylo prostředí velmi konzervativní, to se ale změnilo. Podle mého názoru patříme dnes k zemím, kde je celá řada nekonzervativních nebo řekněme osvícených občanů.

V čem jsme naopak hodně konzervativní, jsou předpisy. Míra úřední šikany při správních řízeních obecně a zvlášť u naší práce je mimořádně vysoká. Navíc tu platí velmi přísné normy a regulativy, což má vliv na samotnou architekturu. V jiných zemích si toho můžete dovolit mnohem víc. Problém je v koncepci celé státní správy a hlavně v její funkci, v práci jednotlivých úředníků, která paradoxně nemá žádná přísná pravidla.

Vyznáváte určité konkrétní teorie, které se propisují do vašich projektů? Například modernistické domy v Troji se od rodinného domu v Nebušicích výrazně odlišují už na první pohled.
Existují formální postupy, jak dělat architekturu, což znamená, že se architekt spojí s určitým stylem a pak jej opakuje stále dokola bez ohledu na kontext a program. My si myslíme, že program a kontext jsou důležité a vždy mají vliv na konečný vzhled. Naše domy nebývají stejné, protože každý klient a každé místo jsou jiné a my na to musíme reagovat. Samozřejmě, používáme některé shodné prvky, které mají například jak vily v Troji, tak dům v Nebušicích, ale celkový styl je odlišný.

Rodinný dům v Brandýse – moderní architektura s nízkým rozpočtem

Jakým způsobem získáváte klienty?
Některé zakázky jsme získali vítězstvím v soutěži, i třeba soukromé. Většinu ale dostáváme na základě referencí. Klasický způsob marketingu není běžný a v tomhle oboru ani možný.

HMArchitekti

Dipl. arch. Luis Miguel Marques a Ing. arch. Robert Hofman
Kancelář HMArchitekti byla založena v roce 2001. V roce 2008 se transformovala na HMArchitekti, s. r .o. V současné době ji tvoří dva partneři a pět spolupracovníků. Zabývá se zpracováním architektonických a urbanistických projektů i návrhy interiérů. Zajišťuje vše od studie po realizační projekt a autorský dozor, včetně obstarání územních rozhodnutí a stavebních povolení.

Máte raději klienty s konkrétní představou, nebo preferujete "nepopsaný list"?
Každý klient má více nebo méně konkrétní zadání. Určuje obsah: kolik pokojů chce, zda potřebuje velkou kuchyni a podobně. Některý přijde i s konkrétnější estetickou představou. My jeho přání ctíme a určitým způsobem se ho snažíme překvapit, přinést do projektu něco nového, další nápad.

Například v Troji jsme udělali plošinový výtah, inspirovaný Baťovou kanceláří. V Nebušicích nám klient přinesl zadání a řekl, že se mu líbí režné zdivo. Toho jsme se chytili, dům má samozřejmě další příběh, další nápad, ale co on chtěl, jsme tam použili.

Na jakých projektech v oblasti rodinného bydlení pracujete v současné době?
V různých fázích máme rozpracované různé projekty. Je to rodinný dům a vila v Praze v Hloubětíně. Pak pracujeme na rekonstrukci prvorepublikové vily v Klánovicích a poblíž Nižboru stavíme venkovský rodinný dům.

Více se dočtete v časopise Domov č. 7/2011.